Jeho kariéra železničáře se ovšem datuje teprve od roku 2009. Není to tedy ten celoživotní nádražák jako ze seriálu Dynastie Nováků. A vlastně nemusíme chodit až tak daleko, v bývalém železničářském Nymburce bychom takových dynastií našli jistě dost. Procházka si vzal lásku k vlakům tu z dětských očí od babičky v Hostinném, tu ze samotné radosti z jízdy vlakem v pozdějším věku a tu z trefy do černého, kdy dráhy před čtyřmi lety asi naposledy hromadněji nabíraly nové síly.

Nezdědil si profesi železničáře po nikom v rodině. Jak ses na dráhu dostal?

Rodinnou dispozici nemám. Před necelými čtyřmi lety jsem se zrovna poohlížel po nové práci. Přitom jsem se dozvěděl od kamarádů z dráhy, dnešních kolegů, že shánějí průvodčí, dnes vlastně vlakvedoucí.

To musíš čtenářům vysvětlit.

Když jedete motoráčkem, je tam jeden člověk, je to automaticky vlakvedoucí. Vy vidíte průvodčího, protože vám orazítkuje jízdenku, ale on má té práce daleko víc. Ve větším vlaku jsou na to dva vlakvedoucí a průvodčí. Průvodčí jenom vlastně kontroluje jízdenky, vlakvedoucí toho dělá kromě kontroly mnohem víc, vyřizuje agendu.

Čím si musel projít, než ses stal vlakvedoucím?

Prošel jsem tříměsíčním školením v Praze na Smíchově, kde je drážní školící středisko. Učením přepravních a dopravních předpisů a souběžným zácvikem ve vlaku, kdy chodíte s vlakvedoucím v civilu s tím označeným rukávkem.

Bavilo tě to už při zácviku?

Opravdu bavilo. Já mám ten nádražácký základ od babičky z Hostinného. Ona měla dům hned u kolejí, a když zacinkaly závory nebo projížděl osobák, hned jsem byl nalepený na okně a sledoval to. Nedaleko ještě stála fabrika, od které vedla vlečka a často se posunovaly minivagóny. Za babičkou jsem jezdil rychlíkem Krakonošem, který přímo v Hostinném stavěl.

Na jakých tratích jsi začal jezdit?

Pendloval jsem na trati Praha Nymburk Kolín nebo Nymburk Poříčany. Po dvou letech jsem zažádal o možnost jezdit na mezinárodních rychlících.

Jak to dopadlo?

Dopadlo to dobře. Po zkouškách z mezinárodní přepravy a jednoho cizího jazyka jsem nastoupil do Prahy jako střídač. Vždycky dostanu dopředu plán svých směn za ty, co onemocněli, mají dovolenku nebo jinak absentují. Jezdím na mezinárodních rychlících, ale pouze v rámci republiky. Tedy například Děčín, Domažlice, Bohumín nebo Břeclav.

Petr Procházka:
- Je mu dvaatřicet let
- Narodil se ve Dvoře Králové,
Má syna Matyáše (4), žije v Nymburce
- Pracuje jako vlakvedoucí

Můžeš prozradit, co cestující nejčastěji zapomínají ve vlacích?

Je toho opravdu dost. Běžně mobily a boty. Dají si je nahoru do zavazadlového prostoru a jak na to nejsou zvyklí, nechají to tam. V období dešťů hodně deštníky. No a v loňském roce vystoupil pán ráno v Pardubicích a nechal v jídelním voze tašku s vánočními dárky. Tak jsme domluvili, že až pojedeme odpoledne zpátky, tašku mu předáme. Pán byl opravdu moc vděčný.

Jak je to s černými pasažéry, jezdí ještě?

Jezdí jich stále dost. Na těch kratších trasách si obhlídnou, kde vlakvedoucí nastupuje a jdou na druhou stranu vlaku. Když někoho načapám, vymlouvá se, že nemá peníze. Takového pasažéra vysadíme v příští stanici. Někdo se vymlouvá, že ho okradli a on se schovává mezi cestujícími.

Zažil jsi někdy „proslulé" fotbalové fanoušky?

Několikrát, když jedou Baníkovci třeba na Spartu nebo Slavii. To ale jede vlak posílen o těžkooděnce. Jízdenky kontrolují revizoři. Skoro se to nedá popsat, je to stále podobné jako ve filmu Proč?, v němž fanoušci zdemolují cestou na zápas vlak. Strhané záclonky a vajgly po zemi jsou normální. Běžně strhávají z legrace záchrannou brzdu.