Když se kteréhokoli Pražana od třiceti nahoru – naplaveniny nevyjímaje – zeptáte, které noviny jsou podle něj nejvíc spjaté s minulostí hlavního města, na 99 procent odpoví: Večerní Praha.

První číslo „Listu všech Pražanů“, jak svého času nesl v záhlaví, vyšlo 1. dubna 1955 a poté bez přestávky – s obměnami ve vlastnickém vztahu a názvu – vycházel pražský večerník následujícího půl století.

Novinářka a fejetonistka Olga Šulcová je jednou z těch, kteří si úplné začátky Večerní Prahy prožili na vlastní kůži. A přestože byla kvůli svému postoji k okupaci v roce 1968 perzekvována a místo za psacím stolem skončila tak jako stovky dalších českých intelektuálů v „kolbence“, nevzpomíná na své novinářské mládí s hořkostí.

Jak jste se do Večerní Prahy dostala?

Skrz manželství. Manžel – také novinář – se stěhoval z Ostravy zpět do Prahy a já měla štěstí, že právě vznikla Večerní Praha a v té jsem našla místo. – V Ostravě, v níž jsem až do té doby žila, jsem publikovala už od svých středoškolských let a pracovala jsem tam jako redaktorka krajských novin Nová svoboda. V pražské redakci jsem byla nejmladší a nejmíň zkušená, ale kolegové se ke mně chovali hezky – tak trochu otcovsky.

V čem si myslíte, že byla Večerní Praha výjimečná?

Večerní Praha byla založena jako zpravodajský list, který měl alespoň v hlavním městě překlenout dlouhou dobu od rána do rána bez čerstvých informací. Vycházela kolem třetí odpoledne a už dlouho před tím, než ji začala rozvážet auta a prodávat kolportéři, se na nárožích tvořily fronty. Vzdor svému hlavnímu poslání předčila jiné noviny tím, že v ní byl denně fejeton i reportáž, také sloupky, kurzívy, rozhovory, před víkendem povídky. V dobách své největší slávy v letech 1965–69 měla Večerní Praha stotisícový náklad, sobotní vydání pak 130 000 kusů. Na milionové město je to docela dost.

Slovo redakce

Mezi dobrými přáteli bývá zvykem, že se při setkání pozdraví. V dnešním listu se redakce setkává s vámi dokonce poprvé. Proto si řekněme víc než jen – dobrý večer. Co si přečtete n a našich stránkách? Co vám chceme dát? Co chceme zachytit? V hlavním městě, kde se sbíhají všechny nervy, kde je obrovský průmysl, obchod, instituty a bohatá kultura, kde denně jsou v pohybu statisíce občanů, tam život kypí, kam jen pohlédnete. Nechceme víc, než aby se nám podařilo tento obraz života vás všech dobře poutavě a zajímavě zachytit. Máme shodné cíle, chceme život zkrášlit, chceme žít bohatěji, kulturněji a radostněji. Soustředíme všechny síly, um novinářů, odborných a pohotových spolupracovníků ze všech oborů, abychom vytvořili noviny vám blízké a milé.

Vaše Večerní Praha, 1. dubna 1955

Řada lidí dnes tvrdí, že Večerka byla jakýmsi předchůdcem současného bulváru…

To je nesmysl. Měla prostě dovoleno být pestřejší – „veselejší“ než ostatní noviny – v grafické úpravě, v titulcích i v obsahu svých příspěvků. To bylo právě to, co do ní přitáhlo z jiných redakcí lidi jako byl například Jiří Lederer ze Světa sovětů, Jiří Ruml z rozhlasu, Josef Keprta z Lidových novin, novinář Vincenc Nečas – jeden z nejbližších přátel proslulého reportéra E.E. Kische, Jan Nový z Tvorby (syn národního umělce, spisovatele Karla Nového), nebo Dušan Tomášek z armádního časopisu, jehož byl šéfredaktorem. Povídky pro nás psal i Pavel Kohout a fejetony například spisovatelky Jarmila Glazarová nebo Jindřiška Smetanová, sama jsem je u nich objednávala…

Slova do startu:

Novému pražskému večerníku, který začínal v rozsahu čtyř stran obsahujících celostátní, zahraniční a pražské zpravodajství, přáli do startu nejen kolegové z východoevropských redakcí, kde již večerníky vycházely, ale také řada známých osobností:

• Buď nám všem důvěrně blízká a drahá, jak skutečná večerní Praha. Spisovatel Pavel Kohout
• Dobrý večerník už dávno potřebujeme. A očekáváme od něho, že bude dobrý, především pohotový ve zpravodajství a že nepodědí to pachtění za senzačností, jež bylo charakteristické pro většinu starých večerníků.
Inženýři a cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund

V dobách socialistického Československa musely být všechny noviny vydávány buď politickou stranou (KSČ, v pozadí pak Čs. strana lidová a Čs.strana národně socialistická) nebo alespoň nějakou svazovou či odborovou organizací. Jak tomu bylo v případě Večerní Prahy?

Zakladatelem Večerní Prahy byly odbory a také jsme až do roku 1961 sídlili v odborovém vydavatelství Práce na Václavském náměstí. Šéfredaktor Jan Zelenka byl ale velmi ctižádostivý muž – zároveň vzdělaný a hovořící třemi jazyky, který chtěl patřit do stranické nomenklatury, což se mu po pěti letech podařilo. Přestěhovali jsme se do budovy Rudého práva na Poříčí a začali válku s aparátem z domu ÚV KSČ na nábřeží Vltavy.

Válku?

Aparát a novináři se nikdy nemilovali. Šlo o rozdílné druhy lidi, kteří se navzájem různě podezřívali.

Cenzuru oficiálně a na krátkou dobu zastavil až článek 17 novely tiskového zákona z roku 1968. Jak jste ji vnímali do té doby?

Samozřejmě, že některé články neprošly. Třeba můj text pojednávající o pravdivých okolnostech smrti Jana Švermy ve slovenských horách za povstání. Tiskový odbor si podobné příspěvky pečlivě hlídal. Stranický aparát se na nás, novináře, vždycky díval s podezřením. Nakonec – dívali se tak, paradoxně, i na šéfredaktora Zelenku. Od září 1968 na noviny dohlížel Úřad pro tisk a informace, od ledna 1969 pak Český úřad pro tisk a informace. A hodně působila také autocenzura. Ta ostatně působí mocně i teď. Myslím, že je v různé podobě přítomna v médiích všeobecně. Též zahraniční odborníci soudí, že je důslednější než jakákoliv oficiální cenzura. Když pak v roce 1969 do Večerní Prahy zamířil coby nový šéfredaktor muž z ministerstva vnitra, ze dne na den jsem sama odešla.

Kterou část přípravy večerníku považujete za nejobtížnější? A kolik vás v redakci bylo?

Včetně obslužného personálu nás bylo kolem pětadvaceti. Využívali jsme čtk a platil zpravodajský zákon, že v každé zprávě muselo být řečeno: včera, dnes, zítra. Nic jiného se nepřipouštělo. S ohledem na tuto nezbytnost bylo zvlášť obtížné dělat takzvaný lokál, který se skládal z deseti až dvanácti krátkých zpráv. Opatřit je den co den do jedenácti hodin, kdy měla tato rubrika nazvaná 24 hodiny v Praze, uzávěrku, byl nervák. Takzvaný lokál dělal vždycky ten, kdo přišel do redakce nový, tedy i já. Všeobecně se ráno začínalo okolo půl osmé, poslední aktualizace byla možná ve 13 hodin. Záviděli jsme kolegům z deníků jejich odpolední a večerní uzávěrky.

Měla jste malé děti a žádné hlídání, takže jste se v prvních letech v redakci namísto reportážím věnovala dopisům čtenářů. Psali hodně?

Čím víc se jejich dopisy objevovaly v listě, tím více psali. Bylo docela napínavé otevírat každý den několik desítek obálek. Často přinášely bezvadné náměty. Asi z poloviny šlo o stížnosti lidí, kteří jinde se svými starostmi neuspěli. Brali Večerní Prahu jako poslední útočiště. Postupem času už psali mně osobně. Byli mezi nimi například i herec Ladislav Pešek nebo herečka Jiřina Petrovická. Nevím už, kolik jsem skrze Večerní Prahu umístila děti do jeslí či školek, kolik stařečků do domovů důchodců, kolik jsem zorganizovala oprav střech činžovních domů, odstranění plísně z bytů atd. Zavedla jsem celé stránky čtenářských dopisů a nechala je ilustrovat už tehdy známými kreslíři Renčínem, Nepraktou, Kantorkem aj., což – myslím – do té doby v jiných novinách nedělali. Takzvaných grafomanů nebylo mnoho. Tak dva – tři, pokud se pamatuji. Jeden z nich psával básně a nechával je ve vrátnici.

Kolik šéfredaktorů jste zažila? Ten první – Jan Zelenka – je veřejnosti znám jako dlouholetý ředitel Čs. televize (od srpna 1969 do června 1989)…

Jan Zelenka byl v roce 1962 vystřídán Z. Koželuhem, který přišel z aparátu jednoho pražského obvodního národního výboru. Redakce ho neuznávala, neboť novinám nerozuměl. Zjara 1968, kdy už bylo něco takového možné, jsme si celá redakce – včetně šoféra a zřízenkyň – zvolili za šéfredaktora jednoho z nás – Vladislava Jisla. V tajných volbách a jednohlasně! Vláďa byl novinářský machr. Napsal například učební skripta o novinářských žánrech a o titulcích, rozuměl tiskařskému řemeslu. Navíc to byl hodný nekonfliktní člověk, předtím redaktor Mladé fronty a Reportéra.

Na kterou svou reportáž vzpomínáte nejraději?

Na reportáže z rozbouřené Paříže v květnu 1968. Vycházely ve Večerní Praze na pokračování. Trávila jsem noci na pařížských barikádách spolu se studenty, kdy byl mým ochráncem statný televizní zvukař. Bydlela jsem v Latinské čtvrti nedaleko Sorbonny, stravovala jsem se v univerzitní menze. Tenkrát jsem si ještě mohla dovolit vydávat se za studentku… Nezapomenutelný je pro mne i reportážní pobyt ve valdické věznici, kde jsem se – krom jiného – ocitla v dílně plné vrahů…

V srpnu 1968 vyšla Večerní Praha – tak, jako řada dalších listů – v mimořádných vydáních. Jak jste 21. srpen prožívala vy?

O invazi jsem se dozvěděla z nočního telefonátu manželova kolegy. Po této informaci jsme s manželem před půlnocí dvacátého srpna jeli do vnitřní Prahy. Byla krásná letní noc, všude ticho a klid. V ulicích jen ojedinělé milenecké páry. Chtěla jsem otevřít v autě okénko a volat, co se děje, ale manžel měl za to, že mi nikdo nebude věřit…“ Nevěřili mi ani někteří členové a členky ústředního výboru KSČ, jimž jsem tu zvěst z redakce Večerní Prahy po půlnoci telefonovala… Po čtvrté hodině ráno jsem se šla podívat k vltavskému nábřeží k takzvanému baráku, jak se běžně říkalo budově, v níž sídlily stranické orgány. Budovu právě obstupovali sovětští výsadkáři v červených baretech a se samopaly v rukou. Byli to takoví menší mladí kluci odněkud ze středoasijských republik. Došlo k první manifestaci a k první střelbě. U „baráku“ se objevila kaluž krve a kdosi si v ní namáčel růžek právě vyšlého Rudého práva s velkým titulkem Všemu československému lidu… Pak jsem až do pozdějšího rána seděla v pusté redakci a psala o tom, co se v noci stalo. Postupně přicházeli kolegové, radili jsme se, co dál. Okolo deváté dopoledne sovětští vojáci se samopaly v rukou sídlo několika redakcí Na Poříčí vyklizovali. Našli jsme redakční útočiště v hotelu Merkur na Těšnově a okupační Večerní Prahu jsme tiskli na Smíchově v tiskárně Svoboda. A víte, co jsem doma v noci 20. srpna 1968 psala? Komentář na příští den s „vypůjčeným“ titulkem Bubáci pro všední den. Dodnes ten zažloutlý rukopis s hlavičkou redakce pietně uchovávám. Je o tom, jak nás pořád někdo straší a že se naší zemi nic zlého nemůže stát…

Olga Šulcová

Narodila se roku1935 v Ostravě v hornické rodině. Po vystudování obchodní školy sekretářka šéfredaktora deníku Nová svoboda, brzy na to elévka a ve dvaceti redaktorka.V letech 1956 – 69 (s tříletou přestávkou kvůli dětem) redaktorka Večerní Prahy, v letech 1969–70 redaktorka odborového deníku Práce. Po prověrkách 1971 dva roky dělnice v neratovické chemičce Spolaně, další dva roky dělnice v Kožedělném podniku. Pak až do důchodu v roce 1990 korektorka v tiskárně. Posledních pět let takzvané normalizace jsem vydávala samizdatový čtvrtletník Ze zásuvky i z bloku, do něhož přispívaly dnes známé osobnosti. Je autorkou exilových i dnešních Listů, které v roce 1970 založil v Římě Jiří Pelikán, a také samizdatových Lidových novin. Přispívala do Květů i Čs. rozhlasu, po invazi pod cizími jmény psala fejetony do Zemědělských novin, do časopisů Naše rodina, Rodina a škola, Družstevní byt ad. V současnosti píšu už deset let fejetony do Literárních novin a do ilustrovaných časopisů. V roce 1999 vydala knihu Záhada červeného křesla (samizdatový titul zněl Cesta do hlubin dělníkovy duše), do níž zpracovala své zážitky z chemičky. Je vdaná, má syna, dceru a dva dospělé vnuky. (heř)

Stanislav Tereba, třicet let za objektivem

Snad ve všech novinových redakcích světa existuje tichá válka mezi píšícími a fotoreportéry o to, čí práce je pro čtenáře víc záslužná. Ať už tak, či onak, jedním z těch, bez nichž by Večerní Praha nebyla Večerní Prahou, je fotograf Stanislav Tereba (narozen 2. ledna 1938 v Praze). Držitel jedné z nejuznávanějších cen pro fotožurnalisty – v roce 1959 poslal několik svých fotografií do Holandska do soutěže Word Press Photo. Okamžitě získal Hlavní cenu a za snímek Brankář v dešti první cenu v kategorii Sport.

„Ani ne za rok po tomto úspěchu se mi splnil sen a byl jsem po dvou letech spolupráce konečně přijat jako fotoreportér do redakce Večerní Prahy. Byl jsem šťastný i přesto, že jsem musel fotit vše, co noviny potřebovaly. Ale k tomu naštěstí patřil i sport,“ uvedl Tereba v publikaci Českého olympijského výboru.

Ve Večerní Praze pak působil neuvěřitelných třicet let. Jeho snímek Hradčan, nad nimiž se vznášejí temné mraky – umělecký zásah autora – dominoval i titulní straně Večerní Prahy z 21. srpna 1968.

„Když nás Rusové po třinácté hodině konečně našli v objektu Rudého práva, byli jsme připraveni to zabalit. Svorně jsme na jejich rozkaz budovu opustili, já s veškerou technikou a filmy. V hospodě U Antoníčka v Petrské ulici jsme se sešli a rozhodli, že budeme noviny vydávat v polních podmínkách. Sehnal jsem příkaz řediteli tiskárny Svoboda Vinšovi, aby nám umožnili u něho v tiskárně na Smíchově noviny dělat a tisknout. Pět redaktorů a já jsme se do toho pustili, a jakýsi hybrid Večerní Prahy opravdu od 22. do 30. srpna vycházel. Noviny jsme rozdávali zadarmo, rozvážela nám je policejní auta a známí taxikáři, a když Rusové zavřeli mosty, tak nám je příslušníci Poříčního oddílu Veřejné bezpečnosti převáželi na novoměstský břeh na motorovém člunu,“ vzpomíná fotograf na Portálu města Prahy na dramatické události.