„Třináct minut,“ konstatuje Blanka Zimáková z pražské Vysoké školy hotelové při letmém pohledu na hodinky. Tolik času už uplynulo od našeho příchodu do pražské restaurace U Draka, aniž by s námi obsluhující personál byť jen navázal oční kontakt, o pozdravu nebo dokonce přijetí objednávky nemluvě.

Čas neměříme jen z netrpělivosti – jde o součást testu Deníku profesionality pražské obsluhy, při kterém má Blanka Zimáková asistovat jako odborná konzultantka. Naším cílem jsou běžné, cenově dostupné podniky v Praze 2 a 3, které lidé zpravidla využívají k posezení u piva či rychlému obědu.

Každý pes, jiná ves

Restaurace U Draka v Záhřebské ulici si zatím nevede nejlépe. „Oblečení je civilní, každá ze servírek má na sobě něco jiného. To je chyba – host by měl vždy na první pohled poznat, že se jedná o obsluhu. Ať si klidně nosí tričko a džíny, ale všichni stejné,“ říká Zimáková.

Vzápětí servírka negativní dojem mírně napraví. Když nás konečně zaregistruje, obslouží nás zdvořile a bez dalšího zbytečného čekání. „Je vstřícná a sympatická, ale neměla by se nahlas vybavovat s kolegyní před hosty – nedělá to dobrý dojem,“ hodnotí Zimáková chování obsluhy. V tu chvíli vchází do dveří muž s přepravkou v rukou. „Mám tady to kuřecí,“ huláká přes hlavy hostů a kličkuje s inkriminovanou surovinou mezi stoly.

„V polední době máme vždy plno a servírka je na to sama – není v jejích silách, aby byla u každého hned. Pokud jde o oděvy, mají všichni z personálu černé kalhoty, zbytek necháváme na nich,“ hájí svůj personál provozní Simona Procházková. Pokud jde o dodávku masa před hosty, nejedná se podle ní o chybu personálu, ale dodavatele. „Kdybych tu byla a viděla ho včas, určitě mu řeknu, aby šel zadem,“ dodává Procházková.

Lístek se právě přeceňuje

Zatímco U Draka bylo v polední době plno, v restauraci Na Pasece je personál vytížen o poznání méně – obsluhující mladík nás sice ve dveřích nepozdraví, jakmile se však usadíme, ihned k nám zamíří. „Co to bude?“ ptá se po ledabylém pozdravu.

Když se Zimáková ptá po nápojovém lístku, je tím nadstandardním požadavkem evidentně zaskočen. „Nápojový lístek není, zrovna se přeceňuje. Ale máme tu totéž, co v každé hospodě – pivo, víno, kolu,…“ vyjmenovává mladík spatra.

„Asi nemusím vysvětlovat, že není přípustné, aby nápojový lístek chyběl. Host musí mít možnost informovat se o cenách a v klidu si vybrat. Také úvod nebyl nejlepší – z otázky Co to bude? se bohužel stala norma, je však zbytečně nátlaková. Máte vybráno? by bylo mnohem vhodnější,“ komentuje Zimáková číšníkovo vystupování. Chybějícím nápojovým lístkem výčet nedostatků nekončí.

Jakmile nás číšník obslouží, sedne si ke stolu mezi přátele, kteří přišli na oběd, a obědvá s nimi. Cestou na toaletu Zimáková dokonce zahlédne v kuchyni psa. „Podívejte se k vedlejšímu stolu. Servírka tam položila talíř nejprve před muže, a až potom před dámu. Není to správné a v tomto případě ani praktické – slečně kvůli tomu musela servírovat přes již vyložený talíř, takže to jsou vlastně dvě chyby v jedné. Asi trpím profesionální deformací a mám moc vysoké požadavky, ale už si začínám zvykat,“ směje se odbornice. To ještě neví, co nás čeká Na Břežance.

Jako nezvaní hosté

Když si v pivnici Na Břežance opět v Praze 2 sedáme ke stolu, připadáme si jako nezvaní hosté. Zakouřený podnik se nachází v Lublaňské ulici a od pohledu hostí především štamgasty. Číšníkův tón hlasu a vystupování nás ihned po příchodu přinutí přemýšlet, čím jsme ho popudili – až po chvíli si všímáme, že se se stejnou směsicí znuděnosti a opovržení chová ke všem návštěvníkům.

Na požádání o popelník reaguje pouze nevrlým „jo“, a když ho nakonec přinese, pohodí ho beze slova na stůl, až to zaduní. „Tady už se zjevně jakékoli zásady servisu neřeší – štamgasti sem asi chodí na pivo hlavně ze zvyku a kvůli nízkým cenám. Obsluha je velice nepříjemná a budí v návštěvnících dojem, že ji obtěžují. Fakt, že tady výjimečně mají unifikované oděvy, přístup personálu ani v nejmenším nevyváží,“ hodnotí Zimáková.

„Problém s chováním obsluhy někdy je. Máme zde dvě party, a vy jste asi zrovna narazili na tu, ve které je nový číšník. Ujišťuji vás, že ho teprve testujeme a podobné problémy řešíme,“ snaží se chování obsluhy vysvětlit provozní pivnice Na Břežance Jiří Procházka.

Většinou rozhoduje už první dojem

Žižkovské podniky U Sadu a Morava už jen stvrzují předchozí dojmy. Obsluha při příchodu zákazníka do podniku nezdraví a kvůli hostům se rozhodně nepřetrhne. Zejména v restauraci Morava je navíc chladno, přesto servírka odmítne svařit víno, když o to Zimáková požádá.

„První dojem je důležitý. Například U Sadu se ukázalo, že když se s nimi dáte do řeči, jsou číšníci často sympatičtí – přitom ve vás ale na první pohled budí dojem, že je přinejmenším nezajímáte. Chápu, že na brigádníky v řadových podnicích nelze klást stejné nároky jako na vyučené číšníky – přesto si myslím, že mají co dohánět,“ shrnuje pocity z pražské obsluhy Blanka Zimáková.

Zkušený kanadský barman Scott McGregor tvrdí:

Hlavně pražští číšníci jsou líní a nepřátelští!

Scott McGregor se do Prahy přistěhoval před šestnácti lety. Je vyučen číšníkem a barmanem a vede internetový portál zaměřený na hodnocení pražských restaurací. Jejich úroveň obsluhy je podle něj jedna z nejhorších, jakou zažil.

Jak hodnotíte obsluhu v pražských restauracích?

Obsluha je obecně největší problém českých podniků. Když jsem se v roce 1992 přistěhoval do Prahy, byla zdejší gastronomie na mizerné úrovni, především pokud jde o jídlo a servis. Zatímco jídlo se od té doby zlepšilo, chování obsluhy je dodnes hrozné.

Jakých chyb se pražští číšníci nejčastěji dopouštějí?

Jsou neochotní až nepřátelští. Oční kontakt s hostem navážou, až když je to nezbytně nutné, pak rychle přijmou objednávku a běží se schovat za bar, aby po nich náhodou ještě někdo něco nechtěl. Jako vyučený číšník jsem zvyklý bedlivě sledovat stoly a čekat, jestli se pom ně někdo neohlédne s požadavkem. Přístup české obsluhy je přesně opačný – vyhýbají se kontaktu se zákazníkem, jak to jenom jde. V nejlepších případech se chovají jako roboti. Pozdraví, obslouží, ale úsměvu či přátelského slova se od nich člověk nedočká.

Jak je na tom Praha ve srovnání se zbytkem země?

Problémy, o kterých jsem mluvil, jsou všude, v Praze jsou však nejintenzivnější. A týká se to i luxusnějších restaurací v centru – známý jednu takovou vlastní a musí být v podniku každý den, aby na personál dohlížel a vysvětloval jim, jak se chovat k hostům. Neuražte se, ale myslím si, že je to součást české povahy. Obecně nejste při prvním setkání zrovna vřelí a přátelští. Normalizace vás navíc zjevně vychovala tak, že nejste zvyklí si v restauracích stěžovat a vůči obsluze často zaujímáte až podřízené postavení. Číšníci, kteří by měli zajistit, že se budete v podniku cítit vítáni, se pak místo toho často chovají jako arogantní a nevrlí páni domu.