V nákupním centru můžete přispět na dobročinnost

Humanitární organizace Člověk v tísni v něm instalovala prodejní výstavu rukodělných výrobků z chráněné dílny v Namibii.

Výstava je výsledkem projektu Karas Husein Crafts, který probíhal od ledna 2004 do roku 2009 v jižní provincii Namibie Karasu. Více o projektu prozrazuje i jedna z jeho koordinátorek, Martina Novotná.

Co přimělo Člověka v tísni vydat se do malého města v Namibii a postavit tam chráněnou dílnu? Proč zrovna tam a proč tento projekt?

V roce 2003, kdy se vypisovaly žádosti o granty, byla prioritní zemí, kam se soustředí pomoc, Namibie. Je to země tvořená převážně pouští a polopouští, takže se zde nedá nic moc pěstovat ani vyrábět, což přispívá k obrovské nezaměstnanosti. Potřebné peníze jsme dostali a vydali se seznámit s konkrétními podmínkami přímo na místo. Většina humanitárních organizací působí v hlavním městě a tomu jsme se chtěli vyhnout, proto jsme si vybrali místo, které není v centru pozornosti těchto organizací. Pomohla nám i jedna Češka, jež zemi dobře znala, a přišla s nápadem na tento projekt.

A jak probíhalo budování projektu v praxi?

Založili jsme si neziskovou organizaci na místě a vyslali dva naše pracovníky, kteří zaškolovali ženy pro provoz chráněné dílny. Bylo to velmi obtížné a trvalo to poměrně dlouhou dobu, protože ženy pocházejí ze slumů a nemají žádné zkušenosti, všechno se musely naučit od začátku. A to včetně sociálních dovedností jako je pravidelné chození do práce. Smyslem projektu totiž bylo naučit lidi samostatně v práci fungovat, vyškolit je na určité pozice. Projekt měl pouze ohraničenou dobu trvání a nejdůležitější je naučit místní, že my odjedeme, ale oni zůstanou a potřebují nadále vydělávat. Splněný sen každé mise je, že náš projekt funguje dál.

Kolik žen v chráněné dílně pracuje a jakým způsobem jste je vybírali? Měly ženy o práci zájem?

Počet není stabilně daný, pohybuje se mezi třiceti až padesáti. A dokonce do něho v současné době spadají i dva muži. Ale výběr nebyl vůbec snadný, protože město Keetmanshoop má okolo šestnácti tisíc obyvatel a většina z nich nemá práci, proto nám pomáhala i sociální pracovnice, která velmi dobře znala místní prostředí. Takže jsme vybírali na základě sociálního statusu, protože čím větší rodinu žena měla, tím více lidem by její výplata pomohla. A máme moc velkou radost, že dnes to opravdu funguje tak, že výplata jedné ženy, které pracuje v chráněné dílně, uživí její širokou rodinu včetně tet a strýčků z druhého kolene.

A kolik si ženy v chráněné dílně vydělají? Odvíjí se to nějak od počtu jejich výrobků?

Z každého výrobku dostane žena polovinu jeho konečné ceny. Ale není to tak, že je závislá na tom, co se prodá. Naše organizace vykupuje výrobky ve velkém, a až poté je jednotlivě prodává. Málokdo ví, že Namibie je poměrně drahá země, takže ženy jsou rády, že si samy vydělávají peníze.

Ale jen o penězích ta jejich práce není. Určitě jim to pomáhá i v osobním životě.

To je další rozměr našeho projektu. Ženy velmi osobnostně vyrostly, získaly sebedůvěru a naučily se dělat něco kvůli sobě, nikoliv kvůli někomu jinému. Předtím to tak nebylo. Navíc součástí dílny je i školka, takže je to velmi příjemné prostředí. Stal se z toho jakýsi ostrov pohody.

Jaký typ výrobků si lidé mohou pořídit a kde jsou k dostání?

Některé věci pomáhal navrhovat designér, jiné vytvořily ženy samy. Jedná se hlavně o výrobky z textilu a korálku, jež vycházejí z kmenové africké kultury. Jsou na nich tradiční motivy, například kmene Nama, což jsou potomci Křováků. A přestože nejsou označeny ochranou známkou, jsou Fair-Trade. Část výrobků je určena pro namibijský trh. Hodně tam jezdí Němci, protože Namibie je bývalou německou kolonií, kteří si je kupují. Další část pak pro tuzemský prodej prostřednictvím stánku zde v Arkádách nebo e-shopu.

Soňa Kacerovská