VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Úniková hra je návrat do minulosti, který je plný nedostatku času a hledání

Praha – Špatný den pro nacistické okupanty. Dnes byl proveden atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. V Libni si na hrůzného přítele Adolfa Hitlera počkali českoslovenští hrdinové. S těžkými zraněními byl převezen do blízké nemocnice Na Bulovce. Vůdce Třetí říše zuří, státní tajemník Karel Hermann Frank vydává ve večerních hodinách zákaz nočního vycházení.

4.8.2015 2
SDÍLEJ:

Locked in Prague. Úniková hra.Foto: www.facebook.com/Locked-in-Prague

Je 27. května 1947 a se dvěma příteli stojím ve tmě uprostřed bytu. Společně hledáme cestu ven, neboť času brzy přijde gestapo, které zatýká každého, kdo se mu nelíbí.

Nejde však o vzpomínání pamětníka na události staré více jak sedmdesát let. Navrátit se do dob druhé světové války se daří díky takzvané únikové hře, kterou na pražském Žižkově vytvořila skupina mladých lidí pod značkou Locked in Prague.

„Obecně k únikovým hrám. Vaším úkolem je dostat se z našich prostorů za použití různých hádanek, klíčů a zámků, které tam najdete. A to v co nejkratším čase. Na vše máte šedesát minut,“ vysvětluje před začátkem celé hry jedna z provozovatelek této zážitkové aktivity Barbora Klimešová. Jde tedy o určitou detektivní hru, při které člověk hledá všechny možná vodítka, kterými vyřeší jednu hádanku, aby se dostal k další. Celé pod kamerovým dohledem naší uváděčky, která s námi v případě potřeby rozmlouvá přes vysílačku.

Suvenýr 
z vypáleného města

Naše trojice stojí v bytě Pavla Nového – kamaráda, který porušil zákaz vycházení a odvedlo si ho gestapo. Máme právě hodinu na nalezení Pavlova tajemství, než přijde gestapo prohledat byt. Do potemnělého bytu mluví rádio stále ve smyčce o přísném zákazu vycházení.

Za svitu lucerničky hledáme vodítka a klíče k tomu, abychom se posunuli vstříc úspěšnému konci. Není toho moc vidět. Až po dvou minutách jsme od provozovatelky upozorněni, že si klidně můžeme rozsvítit lustr. „Báli jsme se, aby to nebylo nápadné si rozsvítit v bytě člověka, kterého odvedlo gestapo,“ vysvětluje naší opatrnost Kateřina Majerová, členka naší trojice, která ještě před chvílí stála v úplně tmě.

Celá hra totiž začíná na nočním dvorku, kde se jen občas zablýská. Ačkoli by šel popis prostředí udělat lépe, prozrazeno by bylo už příliš a překvapení pro další hráče by bylo o to menší. Na dvorku se jako trojice rozkoukáváme, a to nejenom ve tmě. „Jakmile však člověk přijde na to, že cokoli může být klíč, tak už to jde ráz na ráz,“ říká druhý člen trojice Martin Sluka.

Po prokousání temným dvorkem už se dávají věci do pohybu. Zvedají se obrazy, prohlíží se všechny hrnky. Při tom všem lze narazit i na kufry ležící na skříni. Na jednom z nich je cestovní nálepka s nápisem „Lidice“. Za necelý už si takovou nálepku nikdo z obce neodveze, za necelý měsíc budou vypáleny.

Zpět k hledání cesty ven, přestože to tak za mnou nevypadá. Kateřina skládá peřinu. „Rozházela jsem peřiny, tak jsem je zase složila. Přeci nesmí být poznat, že tu někdo něco hledal,“ říká. 
S ubíhajícím časem jdou však estetické vlastnosti stranou a nepořádek dostává svůj prostor. Není to však nic hrozného.

„Jsme zvyklí na větší nepořádek, kdy to vypadá, jako by v bytě vybuchla atomová bomba. Lidé nám rozkládají stůl, sundávají povlečení, prostěradlo,“ líčí druhá provozovatelka hry Barbora Kostelecká. Většinou pak úklid trvá dvacet minut svižné práce.

Počítač byl mnohem snazší

Dokonce byla Kostelecká svědkem toho, jak jedna skupina, které už měl brzy vypršet stanovený čas, nábytkem zabarikádovala vchodové dveře. Až tolik se báli příchodu tajné policie. Podobné obavy se zmocňují i nás. „Půl hodina je za vámi,“ ozývá se 
z vysílačky.

Sbohem rekorde! Sbohem úspěšný úniku? Za 39 minut, což je aktuálně nejlepší čas, se ven nedostaneme. Pokud však se však nepočítá oznámení, že rozsvítit se klidně může, míříme k cíli zatím bez nápovědy. Tajemství už je věcí veřejnou, teď už zjistit kudy ven.

Bohužel nastává zásek, kdy nikdo netuší, jak dál. A to následujících zhruba deset minut. „Je to mnohem těžší než hry na počítači, ve kterých člověk pozná, co lze použít. Buď se ti to přiblíží, nebo se ti ukáže, nač jde kliknout,“ porovnává Kateřina, která je ve hře lepší než její mužští kolegové. Kromě nasazení i díky svým zkušenostem z dětství. Podobnost s počítačovou hrou však není náhodná. „Celý koncept vyšel z Maďarska. V Budapešti dali tuto hru, která je původně počítačová, do reality,“ vysvětluje Kostelecká a dodává, že v maďarském hlavním městě se touto zábavou uživí přes čtyřicet společností. „Do budoucna si proto myslím, že bude potenciál těchto her ještě více využívaný,“ míní.

Šťastný návrat 
do budoucnosti

Zbývá posledních asi dvacet minut a z vysílačky se ozývá první nápověda. Podle Klimešové si o ní řekne zhruba 90 procent lidí. Většinou až po uplynutí poloviny času, když už je tlačí čas. „Popravdě, bez ní bychom se ven nedostali,“ hodnotí radu Martin.

Nejtěžší rébus je pokořen úplnou náhodou, a pak nastává kolotoč rychlých akcí a po pár minutách už mžouráme do roku 2015. Jsme venku.

Ještě zbývá osm minut do konce, což už je jen příjemný bonus. „Průměrná úspěšnost je zhruba padesát procent. Nováčci však mají úspěšnost nižší, zvedají ji spíše zkušení hráči, kteří už si zkusili více únikových her,“ vysvětluje Kostelecká.

„Než jsme vyrazili, zjišťovala jsem si, jak jsou tyhle hry náročné a úspěšnost byla tedy nižší, takže jsem měla už předem pocit, že se nám to asi nepovede,“ prozrazuje Kateřina. Po dokončení, kdy radost zahnala všechny nervy spojené s hledáním správných řešení, se oběma hráčům jeví hra jako lehčí. „Ale ono je to spíš tím, že jsme na různé hádanky a rébusy zvyklí z dětství z táborů,“ usuzuje Martin.

Prověřit, zda šlo o štěstí, mohou zase příště. V české metropoli je kolem deseti únikových her. Zahrát si ji může skupina čítající dva až pět lidí. Cena za takovou zábavu je pak přes tisíc korun na celý tým.

Provozovatelky únikové hry prozradily:
Děti někdy vyřeší rébus rychleji než rodiče

Z nadšených hráčů se stali tvůrci hry. Barbora Kostelecká a Barbora Klimešová si vyzkoušely nespočet úniků 
z místnosti, až se nakonec rozhodly si udělat vlastní. Hlavy plné nápadů měly několik měsíců, během kterých vymýšlely všechny rébusy a překvapení, které na hráče přichystají ve svém zařízení Locked in Prague, kam teď v letní sezoně chodí okolo sta skupin za měsíc.

Na koho je hra cílená?

Klimešová: Primárně na cizince a to z toho důvodu, že na hru nemůže jít člověk dvakrát. Tím že cizinci přijedou a odjedou, tak nenastává problém jako u lidí z České republiky, kteří už sem znova jít nemůžou.

Kostelecká: Hra je proto zproštěná jazykových bariér, aby jí mohl hrát každý. Vše je postaveno na logických, matematických a technických dovednostech než na těch jazykových. Není třeba ani žádné velké znalosti historie, jen základních všeobecných znalostí.

V zahraničí je tedy tato zábava oblíbenější než tady?

Kostelecká: Ano, začala se objevovat i jakási turistika zaměřená na únikové hry, kdy lidé už obešli hry ve své zemi, tak začali objíždět hry v okolních zemích. Češi však chodí čím dál tím víc. Zhruba před rokem ještě skoro nikdo nevěděl, že něco takového existuje, což se třeba díky různým slevovým akcím nyní mění a koncept únikových her se ve větší míře dostává do podvědomí zdejších lidí.

Jak dlouho trvalo místnosti vybavit?

Kostelecká: Měsíc a půl, když už jsme měli pronajaté prostory, jsme ve větším počtu lidí vyráběli rébusy, malovali zdi. Pokoje jsme se vymalovali stejným způsobem, jakým se to dělalo ve čtyřicátých letech. Měli jsme i konzultanty v podobě našich prarodičů, kteří 
v té době žili, po kterých jsme chtěli, aby nám ukázali, jaké vzory se používali na stěnách, barvy.

Předpokládám, že nábytek je také ze 40. let. Bylo těžké ho sehnat?

Klimešová: K nábytku nebylo moc těžké se dostat, hodně lidí to má třeba po půdách. Problém byl u detailů, jakými je třeba rádio nebo šicí stroj. Těch už je z té doby nedostatek a hůře se shání. Zvláště zachovalé kusy.

Nemáte strach, že vám to zničí?

Klimešová: Občas někdo při hře používá víc síly, než je třeba. Takže je pak nábytek trochu poničený, ale to nevadí.

Kromě dobového zařízená jste si na sebe připravily ještě nějaká další omezení?

Kostelecká: Řekli jsme si, že příběh bude zasazen do 40. let, a aby tomu období odpovídaly i úkoly. V některých hrách se třeba stane, že jsou zasazeny do historické doby – středověku – a pak tam jsou kalkulačky a jiné věci, které v té době nebyly.

Pokouší se lidé úkoly nějak obcházet?

Kostelecká: Na většinu kliček jsme přišli už s testovacími skupinami, ale i teď, kdy už hrou prošlo tolik lidí, kdy už je vychytaná většina fíglů, jak něco obejít, tak lidi zkouší vymyslet různé kličky. Podporuje to v lidech kreativitu. Zkouší i věci, které třeba ani nás nikdy nenapadly.

Klimešová: Je i zajímavé sledovat, jak lidé spolupracují. Zda dohromady, nebo je tam někdo individualista.

Kamery, přes které hráče sledujete, snímají jenom obraz?

Klimešová: Ano, ale slyšíme přes stěny dobře, o čem se lidé baví.

A jak často lidé nadávají? Jak hru prožívají?

Klimešová: To je různé. Někteří to berou sportovně a smějí se, jiní zase vážně a jsou ve stresu, chtějí se dostat ven. Jsou i skupiny, které se opravu bojí, že přijde gestapo

Jak staří lidé na únikové hry chodí?

Klimešová: Obecně nejvíce chodí od patnácti do třiceti let. Ale chodí i rodiny a postarší páry.

Kostelecká: Baví to i malé děti. U některých mechanických úkolů si všímáme, že to spíše jde malým dětem než dospělým. Děti uvažují jiným způsobem. Díky tomu, že věci neřeší tolik jako rodiče, tak úkoly vyřeší.

Vrátil se sem už někdo na druhý pokus, že se mu kupříkladu nepovedlo napoprvé projít, tak chce zkusit štěstí znovu?

Kostelecká: Ne, ale už jsem zažila tým, kde jeden z členů říkal, že schválně půjde s jinou skupinou, aby mohl dělat frajera, že už ty kroky zná. Myslel to jako vtip, ale je možná jen otázkou času, až se tu někdo takový objeví.

Autor: Benedikt Lederer

4.8.2015 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Supervýhodná nabídka? Pět tipů, jak nenaletět při zhodnocování peněz

Ilustrační foto.
10

Kde rodit? Dilema i pro Pražanky

Pražská zoo se loučila s lachtanem Mamutem. Návštěvníkům představila jeho brášku

Praha /VIDEO/ - V pondělí měli návštěvníci Zoo Praha jednu z posledních příležitostí spatřit lachtana Mamuta, který v nejbližších dnech poputuje do nového domova v Německu. Jeho místo v expozici zaujme mládě, které se narodilo 26. května a lidé jej od tohoto pondělí mohou pravidelně vídat v bazénu v určený čas.

Jak reklamovat koupený dům či byt

Koupili jste si vysněný byt nebo dům a máte pocit, že je dokonalý? Prvotní nadšení z dobré koupě mohou však zanedlouho vystřídat starosti s vadami, které se projeví až po čase. Víte, jaká práva v takovém případě máte? A jak nejlépe postupovat, abyste o ně nepřišli?

Showman Robbie Williams zaměstnal manželku, tatínka i snoubence

/RECENZE, VIDEA, FOTOGALERIE/ Pro více než 50 tisíc fanoušků zpíval v nablýskané show zpěvák, bavič a tanečník. Pomyslnou tečku za letošními mega open airy udělal současný popový král Robbie Williams. Příjemným překvapením byla tentokrát i disco legenda Erasure, která rozhodně nebyla nutným zlem jako většina předkapel. Diváky příjemně "předvařila".

Pař jako Rus, zpívá Robbie Williams v novince, kterou přiveze i do Prahy

Praha - Kolem dvaceti kousků naservíruje v sobotu publiku na letišti v Letňanech britský zpěvák a tanečník. Nebudou chybět nové věci z desky The Heavy Entertainment Show, jež vyšla loni. Areál se otevře již v 15 hodin.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení