Tulipánové ambulance podporují naději lidí

Pátý ročník projektu Tulipánový měsíc začal už na konci února. V té době se onkologická oddělení a ambulance začaly zdobit tulipány. Ty mají totiž společně s jarem přivolat také naději, která musí v životech těžce nemocných lidí umírat opravdu až jako poslední. Do projektu, který pořádá občanské sdružení Amélie, se zapojilo osm nemocnic v České republice. V Praze konkrétně Všeobecná fakultní nemocnice a Nemocnice na Bulovce.

Tulipán, kam se podíváš

Stojíme u matných skleněných dveří. Nad nimi se tyčí nápis Hematologická ambulance. Ač by se občas mohlo zdát, že onkologické onemocnění není všední záležitostí, tak se tu dveře netrhnou. Ve vzduchu je cítit typický nemocniční pach. U malého okénka čeká ve frontě asi pět lidí. K prsům tisknou několik listů. Sestry tady mají neustále co dělat.

Za rohem je čekárna plná. lidí. Pacienti tam tiše sedí a čekají na vyšetření nebo chemoterapii. Někteří nepřítomně hledí, jiní si lehce ťukají nohou o zem. I přesto, že vám toto vše úsměv na rtech nevykouzlí, nálada tu rozhodně není pod psa. Stěny, včetně nástěnky, jsou barevně vyzdobené. V různých podobách a formách visí všude kolem tulipány.

Mohu nabídnout kávu nebo čaj? 

Uprostřed místnosti stojí slečna s krátkými hnědými vlasy. Na sobě má výrazné žluté triko s tulipánem. Před sebou tlačí malý vozík. Na něm má vyskládané modré termosky a papírové kelímky. „Mohu nabídnout někomu kávu nebo čaj?" zvolá na celou místnost. Několik lidí pozvedne ruku. Pomalu tak dotlačí vozík k nim a jednomu po druhém podá kelímek s nápojem.

S každým z nich navíc prohodí několik slov, takže je znát, že se spolu nevidí poprvé. To mi později tato dobrovolnice z Amélie, která dochází na ambulanci na Karlově náměstí každých čtrnáct dní, sama potvrzuje.

Dobrovolnická činnost nabije pozitivní energií 

„Často se tu s některými lidmi potkávám pravidelně, i proto jsou mezi námi vztahy a konverzace osobnější," říká Helena Kunešová. „Někdy se ale také stane, že si na někoho zvyknete a on se dlouho neobjeví. Pak se pořád ptáte, co se stalo," doplňuje.

Přesto všechno tvrdí, že ji dobrovolnická činnost vždy nabije pozitivní energií. „Když jsem tady byla poprvé, byla jsem hodně nervózní, nyní se ale řídím intuicí, což se mi mnohdy osvědčilo," vysvětluje dobrovolnice.

Měli poslední volné místo 

A jak se Helena k Amélii a na tuto ambulanci dostala? „Před dvěma lety jsem viděla plakát v metru. Podívala jsem se na internet, kde měli dobrovolnický program. Zavolala jsem tam a zrovna školili dobrovolníky. Navíc měli poslední volné místo," vzpomíná drobná tmavovláska. „Někdy zkrátka cítíte, že někde máte být a není třeba se ptát proč, zkrátka jste na správném místě," dodává Helena Kunešová.

Ona je perfektní 

To, že na dobrovolnici reagují lidé v hematologické ambulanci dobře, stačí pět minut pozorovat výrazy přítomných pacientů. „Myslela jsem si, že je to placená služba, koukám jako blázen. Je to pěkné, vypadá to jako servis v letadle," komentuje činnost dobrovolnice jedna z pacientek. Paní Eva sedící vedle přikyvuje. „Chodím na ambulanci každý týden, takže se už se slečnou známe. Její přístup pomáhá zlepšovat zdejší náladu a psychiku lidí, je perfektní," tvrdí pacientka.

Paní Eva na Karlovo náměstí dojíždí už dlouhých pět let. Má totiž potíže se srážlivostí krve. Mezi řečí mi prozradí, že si musí dávat pozor, aby se ani neškrábla, jelikož jakákoli malá rána je pro ni nebezpečná. „To jste jako Šípková Růženka," podotknu. „No vidíte, to je pravda," rozesměje se a odchází do ordinace, jelikož volají její jméno.