Toufar byl pro komunisty nepřítel. Měl autoritu a šla za ním mládež

Josef Toufar měl rád společnost, hrál ve venkovské kapele a s chutí tančil. Nakonec se ale rozhodl zasvětit svůj život Bohu. Zvítězila u něj touha pomáhat lidem a být jim k dispozici. I proto se běžný člověk, který příběh tohoto faráře zná, jen těžko smiřuje s tím, jaký krutý osud ho potkal.

Při psaní vašich knih o Josefu Toufarovi jste pátral v archivech i po pamětnících. Bylo něco, co zbořilo váš dosavadní pohled na celý příběh? Ani ne. Ale vždy se věci skládaly do zvláštní mozaiky. Jelikož jsem tomu věnoval dvacet pět let, bylo to rozkrývání postupné, někdy až archeologické. Důležité pro mě bylo, že jsem na začátku devadesátých let potkal řadu pamětníků, kteří byli ještě v dobré pamětnické kondici a přiblížili mi Josefa Toufara velmi plasticky ať už to byli jeho spolužáci, kamarádi, kolegové, žáci, neteř Marie nebo mnozí další.

Hovořil jste i s příslušníky tehdejší Státní bezpečnosti?

Ano, měl jsem tu možnost. Pokusil jsem se nahlédnout do jejich způsobu myšlení a zjistit, proč vstoupili do služeb komunistické bezpečnosti a proč tak surově a bezohledně v 50. letech jednali.

Jakým způsobem jste s nimi hovořil?

Ve druhé polovině 90. let probíhal soud s velitelem instruktážní skupiny StB Ladislavem Máchou, který byl spolumučitelem a spoluvrahem Josefa Toufara. Hrál tam divadlo, že je zdravotně indisponován, ale když vyšel ze soudní budovy, zapomínal se kontrolovat a odkládal berle. A překvapivě mě v tom čase k sobě pustil a odpovídal na řadu mých otázek.

Na co jste se ho ptal?

Zajímalo mě, z jakého prostředí vyšel, co dělal za války, jak se dostal k bezpečnosti, či co si myslí o současné době. Pochopitelně nadával na Havla a demokratické zřízení, ale pochvaloval si, že má vysoký důchod.

Očekával jste, že projeví lítost?

Zeptal jsem se ho na to. Zamyslel se a řekl, že lituje jen toho, že dělal celý život v kanceláři a ne na sluníčku a čerstvém vzduchu. To bylo jeho jediné litování. A tento případ, který „přepískl", protože Josef Toufar zemřel, mu zkazil kariéru.

Jaký byl poslední měsíc Toufarova života?

Pokusil jsem se to přesně zmapovat, den po dni. Mučení a mlácení bylo nesmírně kruté a postupně se stávalo surovější a děsivější. Navíc byl tehdy v roce 1950 mrazivý únor, valdické kobky byly promrzlé. Představte si, že vás budí každou půl hodinu. Vy pořádně ani nevíte, kde jste a ani co po vás chtějí. Nedají vám několik dní najíst ani napít. Do toho přichází celonoční výslechy, při kterých vás deptají, ponižují, narušují vám psychiku. A když se nepřiznáváte, protože nemáte k čemu, tak se zloba znásobuje. Svléknou vás do naha, zavážou oči, za spoutané ruce vás pověsí na hák a mlátí vás hlava nehlava. Navíc Josefa Toufara vyslýchalo sedm statných estébáků a mlátili ho najednou třeba tři čtyři. To je pomalé zabíjení. Prasklý vřed, na který nakonec kněz zemřel, byl jen důsledkem toho všeho.

Lékaři v nemocnici údajně byli v šoku, když ho operovali…

Existují svědectví o tom, že mu estébáci dupali po hrudníku. Když ho před operací prohlíželi dva špičkoví lékaři, byli v šoku a ještě po letech hovořili o tom surově zmrskaném těle a neostýchali se použít slova vražda. Kněz byl plný podlitin, modřin, boulí. Zdravotní sestry ani nevěděly, kam mu píchnout infuzi, protože nenašly vhodné místo.

Mácha dostal po smrti Toufara důtku za to, že nesplnil úkol…

Jako velitel selhal. Připravoval se totiž veřejný, veliký politický proces proti katolické církvi s Josefem Toufarem a najednou tento korunní obžalovaný nebyl. Tak se hledal nový způsob uchopení kauzy. Někteří ministři a prezident Gottwald, který byl do toho velmi úzce zapletený, naléhali, aby bylo případu propagandisticky využito.

Jak je možné, že udělali v souvislosti s procesem takovou propagandu a pak se jim podařilo Toufarovu smrt utajit? Jeho příbuzní se o ní dozvěděli až čtyři roky potom.

V 50. letech bylo běžné, že nějaký člověk zmizel. Vždyť i z fary ho sprostě unesli. Dokonce sami komunisté si před sebou lhali. Někteří předstírali, že má zápal plic, jiní, že emigroval do Ameriky. Bylo to obludné panoptikum, kde smrt jednoho člověka nic neznamenala.

Zdroj: ČTK/ Věněk Švorčík

Jak to, že pravda vyšla najevo?

Díky knězově neteři Marii Pospíšilové, která neúnavně psala dopisy na různá ministerstva a státní instituce a dožadovala se informace, co se stalo s jejím strýčkem. Nenechala se odbýt a oni jí po čtyřech letech s výmluvami oznámili, že už je mrtvý a předali jí jeho peněženku a hodinky.

Většinu kněžského života strávil Josef Toufar v Zahrádce. Proč bylo jeho přání být pohřbený v Číhošti, kde právě všechny ty tragické věci odstartovaly?

Protože se tam velmi brzy zabydlel a vrostl tam. S komunisty měl problémy už v únoru roku 1948. Josef Toufar patřil mezi nejagilnější kněze toho kraje, měl přirozenou autoritu, byl oblíbenou osobností, šla za ním mládež, a to komunistům nesmírně vadilo. Proto donutili královéhradecké biskupství, aby byl přeložen ze Zahrádky do Číhoště. Toufara to samozřejmě hodně mrzelo, že musí odejít od přátel a od rozdělané práce. Ale měl zase takovou povahu, že se hned v novém působišti se všemi seznámil, zhrzenost nepěstoval.

Jako důvod jeho přeložení bylo uvedeno, že si ho tam lidé nepřejí. Kvůli jeho odchodu vznikla mohutná petice…

Ano, podepsalo ji na tři tisíce lidí. Ať to byli komunisté, katolíci, evangelíci. Všichni se shodli, že se staví za svého faráře. Toufar byl nesmírně společenský, zábavný člověk a lidi ho milovali. Dokázal propojovat věřící i nevěřící. Založil v Zahrádce Sdružení katolické mládeže, kam chodilo přes dvě stě mladých lidí z celého kraje. Komunistům se tam nedařilo, protože všichni šli za Toufarem. Inicioval i vznik měšťanské školy, gymnázia v Ledči, vyřizoval lidem důchody, podporoval studenty na studiích, sháněl jim ubytování, doučování, organizoval taneční zábavy, divadla, přednášky, výlety, byl nesmírně akční.

Když jste zmínil gymnázium, mohli bychom zavzpomínat i na Toufarovo mládí. Je pravda, že jako šestadvacetiletý studoval s jedenáctiletými dětmi?

Jasně. Šel na gympl v září 1928 a vstoupil do primy s dvanáctiletými dětmi. Měl vousy, za sebou vojnu a spolužáci na něj nechápavě koukali. Říkali mu „dědo". Vznikla tam řada vtipných situací. Třeba školník si myslel, že je to inspektor, rodiče si ho zase pletli s profesorem.

Proč šel studovat takto pozdě?

Pocházel z hospody a velkého hospodářství. Matka mu zemřela, když mu bylo osm a otec byl pevný a despotický. Navíc antiklerikál. Nechtěl syna pustit na studia, neboť potřeboval pomocníky v hospodě a s hospodářstvím. Toufar chtěl ale pomáhat lidem. Na kněze si dokonce hrával už jako malý kluk. Vylezl na vrbu a něco ostatním kázal. Až když jeho otec zemřel, Josef obdržel dědictví a mohl jít studovat.

Byla nějaká skutečnost, která vás během pátrání překvapila?

Vlastně ano. Fakt, že tento obyčejný venkovský muž dokázal bezmála měsíc odolávat sedmi příslušníkům Státní bezpečnosti, té přesile zla. Sám, nemocný a v těch šílených podmínkách, kde jiní podepisovali „přiznání" během pár hodin či dní, Josef Toufar vydržel bezmála měsíc, kdy se nakonec ocitl na hraně života a smrti.

Číhošťský zázrak, tedy samovolný pohyb kříže, který se stal Toufarovi osudným, je dodnes neobjasněný, že?

Chybí předmět doličný – samotný oltářní dřevěný křížek. Zabavila ho tehdy Státní bezpečnost a zatím se nenašel. Jsem ale přesvědčený, že to, co se v Číhošti stalo 11. prosince 1949, byl tajemný, racionálně nevysvětlitelný jev. Ten kostel je tak maličký, že tam nic neschováte, žádné podvodné zařízení například. Interpretaci ale onoho pohybu křížku nenechávám na každém, ať si to vyloží dle svého pohledu na svět. Pro mě to ovšem navždy zůstane hlubokým tajemstvím.

A je to dobře?

Myslím, že ano. Svět má svá tajemství a na všechno není možné dát jasnou odpověď. Jak by byl život chudší, kdyby bylo možné vše definovat a jasně vyložit.  Není snadné žit s tajemstvím, ale současně je to rozměr, který přesahuje naše každodenní plahočení. A odkazuje kamsi za horizont.