VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Terénní sociální pracovník klubu Beztíže: Streetworkeři šetří státu miliony

Praha /ROZHOVOR/ - Práce terénního pracovníka s mládeží je psychicky i fyzicky velmi náročná. Vojtěch Kračmar se jí věnuje druhý rok a neměnil by. Streetwork je jeho vysněné povolání. Pracovat s dětmi začínal v nízkoprahovém klubu a svým kolegům z terénu vždycky záviděl. Teď sám denně nachodí i 20 kilometrů a setkává se s drogami, dětskými bezdomovci i kriminalitou. Jak ale říká, vidět u dětí každý pokrok k lepšímu je super.

22.8.2015
SDÍLEJ:

Streetworker Vojtěch Kračmar.Foto: DENÍK/Václava Burdová

Jak konkrétně probíhá vaše každodenní práce?

Procházíme ulicemi městské části Prahy 10. Máme jenom Vršovice. Ono to stačí, 17 tisíc obyvatel. Procházíme tam čtyřikrát týdně od dvou do sedmi hodin. Máme vytipovaná místa, kde posedávají partičky mladých lidí. Když je neznáme, uděláme prvokontakt. Řeknu: „Čau, já jsem Vojta, mám tady kolegyni Báru." Chodíme ve dvou, je to nutné ze sociálních důvodů. Holky mají blíž k některým holčičím tématům, kluci ke klučičím. Oni nás docela berou, protože se většinou nudí. Je to pro ně zpestření.

Takže není těžké se mezi ně dostat?

Někdy to může být těžší. Je to kontaktní práce. Scházíte se s nimi, udržujete si kontakt. Oni vám začínají důvěřovat. Musíte přijít třeba desetkrát, než si na vás zvyknou, zjistí, že jste spolehlivý. Pak se začnou svěřovat s problémy a my je můžeme začít řešit. Jsme takoví pěšáci sociálních služeb. Sami jich moc neposkytujeme. Snažíme se je navázat na jiné služby. Když zjistíme, že ten člověk nemá, kde bydlet, tak kontaktujeme azylový dům. Poskytujeme lehké krizové intervence, snažíme se jim nabídnout i nějaké volnočasové aktivity, protože většinou svůj volný čas netráví kvalitním způsobem.

Co jsou nejčastější problémy lidí, se kterými se setkáváte?

Nejčastěji jde o užívání návykových látek. Ve Vršovicích je to nejenom marihuana a alkohol, ale třeba pervitin. My to reflektujeme, snažíme se jim to zpřítomnit. „Tenhle týden jsem tě viděl už čtyřikrát zhuleného, děláš něco jiného?" Snažíme se, aby si uvědomili, že mohou přijít o práci, o školu. Dneska jsem to hodně řešil s jedním klukem. Dělal sport, už ho nedělá. Dostal se na sociální dno. Naším úkolem je ho trošku podržet. Pak třeba řešíme domácí násilí, sexuální násilí, zneužívání. Taky bezdomovectví.

Už takto mladí lidé a děti jsou bez domova?

Ano. Je jim 16, 17 let a bydlí někde v autobuse. Snažíme se je předat návazné službě.

Vidíte výsledky své práce. Potkáváte lidi, kterým jste pomohl?

To je u naší služby strašně těžko měřitelné. Existují nějaké odhady. Jsou metodologie, jak to měřit. Ve chvíli, kdy mě člověk potřebuje, tak ho vidím, potkávám ho. Pak se může úplně propadnout, třeba právě k užívání návykových látek. My ho odkážeme na Drop-in. On mi zmizí ze zorného pole. Už ho nepotkávám. Nebo mi naopak zmizí jakoby nahoru. Najde si koníček, najde si práci, bydlení.

Je víc případů, kterým jste pomohl, nebo kteří se propadli?

To je velmi těžké zodpovědět. Streetwork ve Vršovicích funguje teprve dva a půl roku. To je velmi málo. Je to vidět v klubu, který funguje už dlouho. S klienty máme vztah. Provádíme je životem několik let. Vidím, že se jejich sociální situace zlepšuje. Mají větší motivaci. Oni třeba ani neví, že by mohli jít na školu. My jim to ale stále říkáme, dodáváme jim odvahu, sebevědomí, třeba i doučujeme. A oni tam pak jdou. To je super.

Loni jste s vaší kolegyní oslovili ve Vršovicích skoro 3800 lidí a získali 64 nových klientů. Jak to ve dvou lidech zvládáte? Bylo by potřeba více streetworkerů?

Rozhodně. Ve Vršovicích by byl hlavně potřeba nízkoprahový klub. K těm číslům, o kterých mluvíte, ne všichni oslovení se stanou klienty. Registrovaných klientů máme něco přes 390 z Vršovic. A jsme na to dva pracovníci. Co myslíte, stačí to?

Co musí člověk splňovat, když se chce stát streetworkerem?

Musí mít spoustu energie, protože pracujeme venku. Musí mít vysokoškolské vzdělání buď sociálního směru, nebo si musí udělat rekvalifikační kurz. Ten mám já. Není to o penězích. Peníze jsou největší problém, Plat terénních pracovníků je velmi nízký.

Vaše práce musí být hodně psychicky náročná…

Člověk musí být psychicky odolný. Pořád slyší špatné zprávy a může s tím dělat velmi málo. S dětmi jezdíme i na tábory, resocializační pobyty, víkendovky v přírodě. Má to environmentálně sociální přesah, to se mi hrozně líbí. Ale pak jste s dětmi třeba týden a být týden se skupinou těchto šílenců… Děti jsou hodně aktivní, neznají hranice, občas je to i nebezpečné. Stalo se mi, že jsem musel řešit útok.

Jak se to řeší?

Máme pravidlo, že v případě útoku mu přestaneme dočasně poskytovat službu. Řekneme: „Porušuješ pravidla sociálního styku, přestaneme se na nějakou dobu vídat." Máme manuál, jak efektivně komunikovat. Chodíme na školení. Stalo se mi na táboře, že chtěl kluk rozřezat holce rozbitou lahví obličej. Skopával mě z chatky. Člověk musí zůstat v klidu: „Mně se nelíbí, co děláš, pojď si o tom promluvit" a pořád to opakujete, až se zklidní. Nesmí se na něj vyjet: „Co to děláš, zbláznil ses?!"

Vzpomenete si na klienta, jehož osud vás nejvíce zasáhl?

Je hodně zajímavých osudů. Stýkáme se nějakou dobu s klukem. Před Vánocemi jsem ho našel na ulici v dost špatném rozpoložení. Brečel, neměl, kam jít a kde trávit Vánoce. Bylo 23. prosince. Hrozně mu pomohlo, že jsem s ním strávil pár hodin. Vzchopil se. Za pár měsíců jsme mu sehnali přechodné bydlení. Kluk přišel o školu. Dělal učňák, který ho dost bavil, ale vykašlal se na to. Sháněl peníze, kradl, bydlel po kamarádech, ve sklepích. Byl na cestě k bezdomovectví. Teď bydlí v azylovém době. Obnovil si studium, a když se potkáme, říká: „Bydlím, jsem v pohodě, nic nepotřebuji." A to je super.

Jak se stane, že se takto mladý člověk ocitne na ulici?

Sociální podmínky, ze kterých tito lidé pochází, jsou odlišné od lidí, které potkávám mimo práci. Jejich rodiče třeba všechno propijí, sami se stanou bezdomovci, nebo se pohádají, může jít o domácí násilí a dítě uteče. Nebo se nechce stěhovat. Vyrůstá ve Vršovicích, má tam kamarády a nepojede bydlet k mámě do Brna. Radši zůstane na ulici, mámu třeba ani nezná.

Co vás vedlo k tomu, stát se streetworkerem?

Já jsem se k tomu dostal omylem. Hledal jsem při studiu brigádu. Zaměřoval jsem se na antropologii. Nízkoprahový klub, práce s dětmi, s mladými lidmi, s cikány, to by mě mohlo bavit, řekl jsem si. Šel jsem na výběrové řízení a zjistil jsem, že sociální práce je mnohem víc profesionální záležitost, než se zdá. To výběrové řízení jsem vyhrál. V klubu jsem potkával streetworkery. Přišlo mi to jako vyšší level. Úplně není. Je to trošku jiná práce, ale vždycky jsem jim záviděl. Později mě oslovila bývalá kolegyně, jestli bych nechtěl do terénu. Okamžitě jsem řekl, že ano. Streetworker je moje povolání snů. Hrozně rád chodím.

Víte, kolik nachodíte během směny?

Samozřejmě si to měřím krokoměrem. Dělal jsem si jeden měsíc podrobnou statistiku. Denně nachodíme 14 až 20 kilometrů, chodíme čtyřikrát týdně. Ve dvou ujdeme 156 kilometrů měsíčně. Dohromady dojdeme z Prahy na Sněžku. Mě to hrozně baví. Chodíme za každého počasí, pro případ, že by nás někdo potřeboval. Člověk je dost unavený. Nevím, jestli tu práci budu moci dělat celý život. Nezbývá mi moc energie na nic jiného. S přítelkyní čekáme miminko, tak si říkám, jestli to vůbec půjde skloubit. Uvidíme.

Setkáváte se s negativními ohlasy na svou práci?

Ano. Hodně se setkávám s lidmi, kteří třeba nejsou tolik vzdělaní a říkají: „Proč jim pomáháte, ať radši táhnou." Na to odpovídám jednoduše. Pobyt ve věznici stojí na člověka asi 1500 korun denně, možná víc. Naše práce šetří peníze. Tím, že předejdeme, aby se dítě dostalo do pasťáku nebo do věznice, udržíme je v činné společnosti, šetříme spoustu peněz.

Slýcháte často argumenty proti?

Pořád. „Radši by je měli odvézt někam na Sibiř," to je častá reakce. Ale já to dělám proto, abychom jim nemuseli platit ani ten transport. Peníze jsou z veřejných zdrojů. Získali jsme odhad, kolik ušetří naše práce peněz. Jde to do milionů. Naše náklady jsou sta tisíce, ale ušetříme miliony. To je důležitý argument.

Autor: Václava Burdová

22.8.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Soudní přelíčení. Ilustrační foto.
18

Soud: Námitka o podjatosti Králové v kauze trafik je předčasná

návrh kuchyně v obýváku

Čtyři návrhy kuchyně, která bude součástí obýváku

Britové: V Praze se cítíme bezpečně

Praha - Co si myslí obyvatelé Spojeného království o útoku v Manchesteru? Mají v české metropoli pocit bezpečí? Šest z nich se svěřilo Pražskému deníku.

Společnost pro vědy a umění ocenila Beňačkovou,Passera i Pomahače

Praha - Pěvkyně Gabriela Beňačková, režisér Ivan Passer, historik Vilém Prečan, herec Stanislav Zindulka nebo plastický chirurg Bohdan Pomahač patřili k osobnostem, jimž dnes udělila svou cenu pražská pobočka krajanské Společnosti pro vědy a umění. Ocenění se předávala v sídle Senátu lidem, kteří se zasloužili o propagaci české vědy a kultury v zahraničí.

AKTUALIZOVÁNO

Je to tady! Kajínek opustil vězení. "Vítej na svobodě," zaznělo na uvítanou

/VIDEO, FOTOGALERIE/- Doživotně odsouzený vrah Jiří Kajínek se dočkal. Dnes o půl dvanácté byla odeslána podepsaná milost prezidentem Milošem Zemanem na Ministerstvo spravedlnosti k dalšímu vyřízení. Krátce po půl druhé pak vyšel branou na svobodu. "Vítej na svobodě," křičeli přítomní na evidentně dojatého muže. 

Tipy pro miniaturní zahradu

Chcete zahradničit, ale vaše zahrádka je o velikosti poštovní známky? Je to místečko někde u plotu vnitrobloku nebo třeba vetknuté do zahrádkářské kolonie na pozemku úzkém jak pentle? Nevadí. I tam se dá pěstovat.

Předvolební speciál deníku: Jak splnila vláda své sliby?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies