Nepochybnou dominantou Malé Strany je barokní kopule kostelu sv. Mikuláše s přiléhající, stejně vysokou věží.

Původně na tomto místě stával raně gotický kostel z počátku 13. století, zasvěcený rovněž sv. Mikuláši z Myry. V sousedství bývalo již v románském období tržiště.

Barokní kostel sv. Mikuláše vznikal v letech 1703 – 35 pod dohledem významného architekta Kryštofa Dienzenhofera a později jeho syna Kyliána Ignáce.

Barokní kostel sv. Mikuláše na Malé Straně je jedním ze stylově nejčistějších a nejkrásnějších příkladů vrcholné barokní architektury severně od Alp. Kostel byl součástí areálu jezuitské koleje.

Zatímco kostel byl majetkem církve, přilehlá věž náležela obci, tedy Malé Straně, a proto má i vlastní popisné číslo 556 a vlastní vchod.

Věž, která sloužila zároveň jako zvonice i hláska, byla postavena později než kostel K. I. Dienzenhoferem, dokončena byla roku 1755 jeho žákem a zeťem Anselmem Luragem. Ovšem už pět let před dokončením věže na ni byly zavěšeny zvony.

Záměrně je věž i kopule chrámu stejně vysoká, 74 metrů, a obě jsou koncipovány tak, aby panoramaticky korespondovaly s chrámem sv. Víta na Pražském hradě.

Zvonice byla také poslední pražskou věží – hláskou. Poslední hlásný tu žil do roku 1891, do té doby byl povinen při požáru zvonit, ve směru ohně vyvěsit z okna červený prapor a v noci lucernu.

V bytě posledního hlásného později žil malíř Jan Vochoč. S nástupem komunistického režimu se ve věži usídlila Státní tajná bezpečnost. Dnes už naštěstí zase slouží široké veřejnosti.

Věž chrámu sv. Mikuláše v datech:
1273 – první písemná zmínka o kostelu sv. Mikuláše na Malé Straně
1752 – dokončen kostel sv. Mikuláše
1755 – dokončena přilehlá věž sv. Mikuláše
1891 – na věži ukončena činnost posledního hlásného
1950 – hláska se stává pozorovatelnou STB
1997 – věž otevřena pro veřejnost

Schody, metry a pozorovatelna…
výška: 74 m
výška ochozu: 45 m
počet schodů: 215
Poté, co komunisté uchvátili v někdejším Československu moc, stala se někdejší zvonice a hláska opět pozorovatelnou. Od 50. let 20. století tu totiž měla svoji základnu a tajnou pozorovatelnu nechvalně proslulá StB, Státní tajná služba, která odsud monitorovala dění na ambasádách západních států. 15. 4. 2010 byla pozorovatelna po náročné renovaci, kterou realizovala společnost ABL otevřena široké veřejnosti. Návštěvníci tak mají možnost vidět Malou Stranu očima agentů tajných služeb. Autentický prostor i doplňující expozice jsou českým unikátem. Přesto, že pozorovatelen bylo jen v Praze více než 70, je malostranská Kajka jedinou zpřístupněnou. Na pozorovatelnu se dostanete po zdolání 203 schodů.
Architekt Miloš Solař, který dohlížel na rekonstrukci věže chrámu sv. Mikuláše, říká: Výstup na věž vždycky stojí za to

Byl od počátku až do konce u loňské náročné rekonstrukce vrcholku věže kostela sv. Mikuláše: Architekt Miloš Solař.

Jak byste charakterizoval věž kostela sv. Mikuláše, čím je pro návštěvníky zajímavá. Je to například i tím, že se zde střídají různé typy schodišť?
Na tomto místě stál kostel sv. Mikuláše již ve středověku. V rámci budování jesuitského profesního domu byl středověký chrám postupně nahrazen novým barokním.

Nejprve vzniklo západní průčelí, potom následovala provizorně ukončená loď, do poloviny 18.století byla postavena velká kupole a úplně naposledy zvonice. Literatura připisuje její návrh tradičně architektu Anselmo Luragovi.

Zajímavá je už tím, že nikdy majetkově nepatřila ke kostelu. Jesuité ji museli postavit městu jako náhradu za městskou zvonici, kterou při stavbě svého areálu zbořili.

Zvonice má proto vlastní číslo popisné (čp. 556/III), což je častý chyták v různých kvízech a nad vstupním portálem z ulice je vyveden monumentální kamenný znak Malé Strany s bránou a pěti věžemi.

Zvonice je ovšem úžasná zejména svojí ušlechtilou krásou a mimořádně zdařilou harmonickou kompozicí, kterou tvoří s kupolí chrámu. Neméně úchvatné jsou pak pohledy z věže na Malou Stranu, Petřín, Strahovský klášter, Hradčany a Pražský hrad.

Rekonstrukce památek je možná pouze se svolením NPÚ. Čím byla rekonstrukce nejvyššího patra, kde sídlila pozorovatelna StB „Kajka“ pro vás, pro památkáře, zajímavá?
Chrám sv. Mikuláše i se zvonicí je prohlášen národní kulturní památkou, což je taková speciální kategorie v památkovém zákoně vyhrazená tomu nejcennějšímu, co máme. Za národní kulturní památku jsou prohlášeny mimo jiné např. korunovační klenoty, areál Pražského hradu, Karlštejn…

Souhlas s úpravou památky nevydává Národní památkový ústav, ale příslušný orgán státní správy, kterým je v našem případě Odbor památkové péče Magistrátu hl.m. Prahy. Úlohou Národního památkového ústavu je připravit Magistrátu pro jeho rozhodnutí podklady a konzultovat s projektantem přípravu i průběh obnovy.

Obnova nebyla památkářsky ničím mimořádným, náročné bylo spíše provádění vzhledem k omezenému přístupu.

Nicméně cokoliv, co se děje se Svatým Mikulášem stojí za pozornost již z principu. Jako vysokoškolák jsem chodil často do Malostranské kavárny a u kafe tam s přáteli rozkládal socialismus. O tom, že celá Malá Strana je pod dohledem jsme věděli, ale teď jsem konečně viděl, co viděli soudruzi příslušníci. Pro mne to bylo určitě zajímavé.

Když jste mapovali prostory, jaké práce byly nejnáročnější, aby se návštěvníci památky mohli podívat ze 70metrové výšky?
Nápad zpřístupnit poslední podlaží měla ABL, nemám na tom žádný podíl. Problém byl technický, protože v oknech byly z dřívějška antény telefonních operátorů, které bylo třeba upravit tak, aby co možná nejméně překážely. Bezpečnost je zajištěna zabezpečením oken, takže nikdo vypadnout nemůže. Největší bezpečnostní problém představuje požární riziko. Provozovatel proto má uloženo řadu opatření, která toto riziko snižují na minimum.

Je v Praze ještě hodně památek, které by si zasloužily stejnou péči a třeba i rekonstrukci?
Pro představu: Na území hlavního města Prahy jsou tři památkové rezervace (historické jádro Prahy, Stará Ruzyně a Stodůlky), 17 památkových zón a zhruba 2 000 nemovitých kulturních památek. Samozřejmě, že ne všechny mají stejnou hodnotu jako Karlův most, ale všechny jsou důležité. Když se díváte ze zvonice Sv. Mikuláše a vnímáte krásu malostranských střech, uvědomíte si, o co by Praha přišla, kdyby zůstaly pouze ty „významné“ památky a zbytek zanikl.

Prostředí, které vytvářejí i zdánlivě obyčejné historické stavby, je vzácné a do budoucna bude stále vzácnější. Budovy, které by si zasloužily od svých majitelů slušnější zacházení, najdeme i v Praze.

Dovolte mi za všechny připomenout alespoň nádraží Praha – Vyšehrad a dům čp 1601/ II na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice.

Pro samotné pracovníky, kteří rekonstrukci prováděli, byla asi také dost fyzicky náročná. Přeci jen každý den nastoupat stovky metrů do schodů…. To už chce pořádnou fyzičku! Jak často jste byl nahoře vy?
Při konzultaci projektové přípravy asi třikrát, při provádění, při kolaudaci a od kolaudace již několikrát např. právě kvůli telefonním operátorům. Takže odhadem sedmkrát osmkrát. Ale vždycky to stojí za to!

Miloš Solař
Ročník 1964. Narodil se a vyrostl v Praze. Absolvoval Fakultu architektury ČVUT a s výjimkou povinné vojenské služby na konci 80. let celý život pečuje o památky. Pracuje v Ústředním pracovišti Národního památkového ústavu. Specializuje se na péči o historické sídelní celky a obnovu historické architektury.

(mm)