VYBERTE SI REGION

Spouštěči šikany jsou strach, stres a nuda

Praha /ROZHOVOR/ - Se šikanou se alespoň v její mírné podobně setkal v životě snad každý. Jak říká Milan Kotík, ředitel původně kladenského občanského sdružení Aisis, které provozuje program s názvem Minimalizace šikany, tento druh patologického chování může vzniknout v libovolném kolektivu.

26.1.2016
SDÍLEJ:

Ředitel občanského sdružení Aisis Milan Kotík.Foto: archiv Milana Kotíka

České pedagogické fakulty podle něj problém nedostatečně reflektují a jejich absolventi tak do škol nastupují zcela nepřipraveni šikanu řešit. „My je potom vlastně postgraduálně doučujeme něco, co by měli umět systémově," míní Kotík, který je sám původním povoláním učitel.

Co je podstatou vašeho programu Minimalizace šikany?

Jde o soubor metod práce, které dohromady tvoří určitý systém. V rámci programu probíhají jednotlivé projekty, jako jsou dlouhodobější akce přímo na školách či otevřené kurzy pro pedagogy, kam se může každý přihlásit. Cílem takového programu není jenom vzdělat učitele, ale kompletně změnit praxi dané školy.

Čemu se věnujete aktuálně?

Teď jsme dostali grant od Prahy. Jednali jsme s panem radním Lackem, který náš program podpořil a sám si řekl, že je nyní nejvíce potřeba na učilištích, protože na základních školách se už poměrně hodně pozornosti otázkám vztahů mezi žáky a prevence šikany věnuje. Naopak odborná učiliště stála dosud trošku stranou, tudíž my teď máme vybráno pět škol, které se do programu přihlásily. Chtěl bych tady ocenit práci radního Lacka, protože nyní vlastně poprvé budeme Minimalizaci šikany dělat v Praze. Bez grantu od města by to nešlo, protože Praze se vyhýbají evropské peníze a vzhledem k tomu, že pro větší školu vyjde program tak na sto padesát tisíc, by na něj školy vůbec neměly. Doufáme, že to je v hlavním městě teprve začátek a v budoucnu zde v této činnosti budeme pokračovat a ještě ji rozšíříme.

Jak vypadá vaše práce se školou?

Začínáme takovou nultou fází, kdy zjišťujeme, jak na tom daná škola je. Na zjištění stačí půldenní návštěva, kdy tam přijede jeden z našich lektorů, podívá se do dvou nebo do tří výukových hodin a zjistí, jak spolu interagují žáci mezi sebou a s učitelem, co se děje o přestávkách, jak se děti chovají k cizímu dospělému a podobně. Promluvíme si i s vedením školy a zeptáme se, jak problémy řeší a jaká je motivace jejich vstupu do programu. Potom pracujeme s týmem školy, přičemž naší podmínkou je, aby vzdělání absolvovalo celé vedení. Důležité také je, aby každé pracoviště školy mělo na programu svého zástupce. Po jednodenním workshopu pedagogů posíláme do školy konzultanta, který jim pomáhá uplatňovat strategii, kterou se naučili. Celý proces se dá stihnout za jeden školní rok, ale často doporučujeme, aby se obzvlášť u větších škol prodloužil i na více let.

Jak probíhá vaše vzdělávání pedagogů?

Máme tři moduly. V prvním se mají učitelé naučit, co to vlastně šikana je a pochopit princip jejího fungování. Druhý modul je o tom, jak šikanu poznat a diagnostikovat a třetí, jak proti ní zasahovat. Tady jsou dvě základní možnosti, buď prevence ve třídě, kde zatím šikana není, nebo intervence a řešení už existujícího problému.

Jsou problémy na učilištích jiné než na základních školách?

Zatím jsme viděli tři z pěti škol a problémy jsou tam velmi podobné, jako na základkách, kde jsme pracovali dosud. Vychází to i z nastavení českého vzdělávání. Učitelé se snaží do dětí nahrnout celé obsahy kurikula, ale děti, a na učňácích je to více vidět, už nerady sedí ve třídě a jsou mnohem šťastnější, když mohou být v praxi a něco dělat rukama.

A to má vliv na výskyt šikany?

Ano, škola pak v dětech vzbuzuje nudu, stres či strach a připadá jim zbytečné tam chodit, což pak plodí to, že se snaží bránit a v kolektivu se může začít dít něco nenormálního. Druhá věc je, že pokud je učitel zaměřený doopravdy jenom na obsah, neřeší vztahy a je přesvědčen, že jeho zadání je pouze naučit děti specifickou látku, tak případný vztahový problém může řešit velmi zkratkovitě a silově. Zvlášť na středních školách to často bývá tento případ, na základkách už učitelé často vztahy řeší více.

Řešíte i vztahy učitelů s dětmi?

My se zabýváme jenom vztahy mezi dětmi. Vždy existuje přesah směrem k učiteli, protože on je ten, který má moc a pověření nastavovat pravidla chování. Zároveň učitelé cítí, že v některých třídách se jim učí dobře a děti s nimi spolupracují a jinde to naopak nefunguje. Nemusí to být tak, že když se děti ve škole nudí, vzniká šikana, jedná se o jeden z vlivných spouštěčů. Samozřejmě i tam, kde všechno funguje dobře, z přirozené agresivity, kterou v sobě všichni lidé mají, může dojít k rozvinutí určité patologie.

Jak vůbec rozlišit šikanu od jiných typů chování?

Když jsme před deseti lety s programem začínali, pojem šikana byl naprosté tabu. Dneska už školy o tomto problému ví a mluví se o něm relativně otevřeně. Mnohdy se toto slovo dokonce až nadužívá. Rozlišit šikanu občas bývá problém. Určité chování vždy může a nemusí šikanou být. Od toho, že se s někým odmítám bavit, až po fyzické násilí. Pokud se dva kluci poperou o holku, tak to není šikanu, ale vyřizování účtů násilnou cestou.

Jak je šikana definována?

Šikana je záměrné opakované ubližování ze strany někoho, kdo má fyzickou nebo psychickou převahu, přičemž to nemusí být jednotlivec, ale i skupina. Zažil jsem třeba šikanu ve třídě, kde byl kluk hokejista, kterého zbytek třídy trápil proto, že kvůli sportu moc do školy nechodil. Šikanovaly ho mnohem slabší děti, které ho napřed vyloučily z kolektivu a potom došlo i na fyzické týrání. On se zároveň měl za toho silného, tudíž nic neřešil a myslel si, že vše ustojí. Končilo to velmi vážně.

Může šikana vzniknout v jakémkoliv kolektivu?

Úplně v jakémkoliv. Obvykle vzniká hlavně v trvalých, dlouhodobých kolektivech. Střední školy často reflektují fakt, že když k nim přijde parta ze základky, tak si tyto vztahy přinesou s sebou. V každé skupině se samozřejmě občas stane, že nějaká legrace překoná určitou mez, ale je důležité, aby si toho byli lidé vědomi. V tomto směru se dají v kolektivu nastavit úplně jednoduché věci. Třeba u malých dětí hrozně funguje, když je naučíte jednoduše říct „nedělej mi to, mně se to nelíbí". Tím tomu druhému dají najevo, že už je za určitou hranou. Pokud je to explicitně nastaveno jako pravidlo, když dítě tohle řekne, tak to druhé už nemůže tvrdit, že šlo jenom o legraci.

A co starší, skoro dospělí lidé? Dají se jim podobná pravidla vštěpit?

Tady je důležitá takzvaná nezúčastněná většina. Ta v podstatě reprezentuje normy chování dané skupiny. Pokud na něco řeknou ne, tohle odmítáme, mají vůči agresorovi velkou sílu. Šikana mnohdy začíná třeba jeden nebo dva na jednoho, ale pokud skupina jako celek nic neudělá, jednoduše se účastní na posunutí norem chování ve třídě. Najednou je normální vzít kružítko a někomu ho píchnout do nohy, protože se toto stalo už desetkrát. Takhle se situace posouvá a může ve výsledku vést až k tomu, že celá třída fašizuje dva nebo tři lidi, ale navenek vypadá velmi klidně a velmi srovnaně. Je tam kápo, který mrkne a celá třída je zticha. V téhle fázi už je namístě celou třídu rozdělit a pokračovat individuálně psychoterapií. Naše snaha je právě o to, aby situace do takových extrémů nedošla a školy problémy řešily hned na začátku.

Dá se vysledovat určitý vztah například mezi inteligencí nebo sociálním zázemím dětí a šikanou?

Každá generalizace je nebezpečná, ale modelově se dá říci, že na gymplu dělají děti rafinovanější věci, pokud ovšem skutečně jde o inteligenčně nadprůměrné jedince, protože dneska už z různých příčin na gymnáziích najdeme i děti zcela průměrné. Na učňáku, když jsou v dílnách a mají při ruce nástroje, je docela nabíledni, že se mohou uchýlit k tomu, že někomu ubližují třeba rozžhaveným kusem drátu. Prostě vše vyplývá z prostředí, ale nedá se to úplně zobecnit.

Jak jsou absolventi českých vysokých škol v této oblasti vzdělávání?

V první části našeho programu je právě nejdůležitější změnit postoj učitelů. Pedagogické fakulty připravují kantory převážně na jejich odbornost. Na fakultě je vždycky deset až patnáct odborných kateder a jenom jedna katedra pedagogiky a psychologie. Když se rozhoduje o časových dotacích pro přípravu pedagogů, tak vyhrávají právě odborné katedry. A tak učitel, který by měl být v první řadě profík na pedagogiku a psychologii, je hlavně profík třeba v mém případě na matematiku a zeměpis. I když se zeptáte studentů, jak dlouho se připravují na státnice z jednotlivých předmětů, tak zjistíte, že pedagogika a psychologie hraje v jejich vzdělávání menšinovou roli.

Český vzdělávací systém v této oblasti podle vás selhává?

Ano, učitelé přicházejí do škol absolutně nepřipraveni na řešení vztahových problémů. Radši se potom věnují své odbornosti, na kterou jsou dobře připraveni a vztahové záležitosti bagatelizují nebo úplně vytěsňují. My je potom vlastně postgraduálně doučujeme něco, co by měli umět systémově. Každý kantor by měl hluboce rozumět skupinové dynamice, chápat, co se mezi dětmi děje a jak vše funguje. Oni si třeba mnohdy myslí, že když z kolektivu vyřadí agresivní dítě nebo „kašpara", který ruší, že se tím problém odstraní. Nechápou však, že jde o role, které jsou ve větší nebo menší míře ve skupině zastoupeny. To znamená, že když agresora nebo šaška třídy vyhodí, vytvoří se tam nový. Důležité je učitele tyhle věci naučit a změnit jejich postoje tak, aby si uvědomili, že otázka vztahů ve třídě je pro ně důležitá.

Jak toho docílíte?

Učitelé si během vzdělávání musí často znovu zažít a reflektovat svoje dávné zážitky a zkušenosti ještě z doby, kdy sami byli děti. Často proto používáme prožitkové techniky. Když se nám podaří, že si řeknou, tohle je opravdu důležité, druhým krokem je naučit je v praxi toto pochopení využívat. Třetí modul naší výuky je hodně tréninkový, kdy si učitelé nacvičují, jak třeba vyšetřovat, když se něco stane, co udělat jako první krok a podobně.

Jaké chyby učitelé nejčastěji dělají?

I dobrý učitel, který se snaží tyto věci řešit a umí navazovat vztahy s dětmi, bez patřičného vzdělání, v případech pokročilejší šikany většinou intuitivně zasáhne špatně. Když jsme s programem začínali, dělali jsme poměrně podrobný průzkum a osmdesát procent učitelů i v situaci, kdy si vše mohli v klidu promyslet, odpovídalo špatně. Nesprávná forma intervence je třeba konfrontace oběti a agresora. Správná první reakce je oběť dostat pryč a ochránit. Zároveň kantor musí určit, jestli se jedná o počáteční fázi šikany nebo už rozvinutý problém, který už vyžaduje spolupráci kolegů. Musí si tak rychle vyhodnotit, jestli problém vyřeší sám, nebo zajde vedle do třídy pro kolegu, aby byl ve třídě místo něj, zatímco on oběť odvede pryč. A tohle třeba nejde udělat ve škole, která na tom není předem dohodnutá. I další postup vyžaduje, aby škola byla sehraný tým. Pokud se nezvládne komunikace, může dojít k dalšímu rozvinutí problému, případně i k jeho rozmáznutí třeba v médiích.

V současnosti je velkým tématem kyberšikana, věnujete se také i jí?

Nevěnujeme se technologiím jako takovým, ale kyberšikanu bereme jako jeden specifický druh šikany. Je to poměrně rozsáhlý a složitý problém. Potíž je v tom, že učitelé se leckdy v nových technologiích a sociálních sítích neorientují, proto dětem nedokážou poradit ani případné šikaně zamezit, protože se třeba na sociálních sítích ani nepohybují. A pokud se tam pohybují, musí to dělat velmi opatrně a rozumně, protože začít se kamarádit se svými žáky na Facebooku s sebou nese spoustu rizik. Hodně učitelů se takhle spálila. Problém kyberšikany je poměrně nová věc, u které sice můžeme dát jakási doporučení, ale naši lektoři obvykle nemají tolik zkušeností s tím, jak funguje třeba Ask.fm nebo další sociální sítě.

Jak řeší stát problém šikany?

Ministerstvo školství vydává metodické doporučení a závazné normy pro školy. Každá škola tak musí mít zpracovaný minimální program proti šikaně, plus je na školách pozice metodika prevence. Podle našich expertů není problém v legislativě, ale v tom, že způsob vyučování je pořád jako za Marie Terezie a kantoři nejsou dostatečně vzděláváni.

Čtěte také: Šikana může být plíživá. 
A nemusí v ní jít jen o rvačky

Autor: Petr Schreib

26.1.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Divadelník Jiří Suchý oslaví své pětaosmdesátiny na jevišti

Praha – Mládí odchází a přichází střední věk, komentuje s humorem oblíbený herec, režisér, básník, textař, skladatel, spisovatel, zpěvák, hudebník, grafik a principál divadla Semafor Jiří Suchý své pětaosmdesátiny, které oslaví 1. října. Už to, kolika profesemi se zabývá, nasvědčuje, že na nudu nemá čas.

Česko se stalo montovnou Evropy. Pět dopadů, které to na nás má

Na makroekonomických číslech něco nesedí. Česko vykazuje slušný růst ekonomiky, tažený hlavně průmyslovou výrobou a exportem. Navzdory tomu dál působíme v rámci Evropské unie jako chudí příbuzní s průměrným hrubým příjmem 27 tisíc korun, tedy v přepočtu 1000 eur. Od roku 2008 se nám nedaří dotahovat Německo ani Rakousko. Za slušnými makroekonomickými čísly se totiž skrývá problém na mikroúrovni. Příliš mnoho podniků v Česku plní roli pouhé montovny, zatímco lukrativní výzkum a vývoj i marketing a dodávku zákazníkovi zajišťují zahraniční mateřské koncerny.

Ústav pro jazyk český změní šéfa, Oliva ho asi zcela opustí

Praha - Ústav pro jazyk český (ÚJČ) Akademie věd ČR bude mít od začátku října po mnoha letech nového ředitele. Stane se jím sedmatřicetiletý lingvista Martin Prošek, který doposud v ústavu působil jako vědecký pracovník. Prošek bude příští týden jmenován do funkce na dalších pět let. Do konkurzu se přihlásil jako jediný kandidát. Vystřídá tak známého jazykovědce Karla Olivu, jenž ústav vedl více než 13 let a o funkci se tedy už dále nemohl ucházet. Prošek se s Olivou zatím nedohodl na dalším působení, a tak Oliva, přestože nechce, zřejmě z ústavu odejde.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies