Do jiného světa

Rozdělovací třídu, kudy Rychlé šípy potají pronikali z „civilizace“ do této tajemné čtvrti, pro ně představovaly rachotící tramvaje v ulici Na Zátorách, pod níž se už vcházelo do jiného světa. Jistě, popis z knihy na všechno tak úplně neseděl, ale tím se přece dětská fantazie nezabývá, to hlavní, tajuplnost, byla všudypřítomná. Místo vysokých činžáků všude kolem stály - až na pár výjimek - malé domečky s dvorky, v nichž měli dílny drobní řemeslníci. Těm sice živnost úřady zestátnili, ale jelikož se na jejich místa nikdo nehrnul, pracovali dál, kde byli po léta zvyklí, jen už ne na svém, ale jako zaměstnanci nějakého národního podniku.

Stejně tak se majitelka koloniálu „U Navrátilů“ v Arnoštovské ulici 7 změnila na vedoucí a zároveň prodavačku. Zachovala si však „odporné kapitalistické zvyky“ a když na ni zákazník - i dávno po zavírací době - zazvonil, šla ho obsloužit a nevadilo ji ani, že musel do krámu projít přes její byt. Navíc měla vždy na skladě měkký chléb či křupavé rohlíky, což ji, víceméně potají, dodával stejný mistr pekař jako za první republiky, aby si k almužně od státu něco přivydělal, pro čerstvé mléko, co ji v konvích vozili odněkud z venkova, se zásadně chodilo s bandaskou, to v lahvích nikdo nekupoval.

U břehu Vltavy, kde až kolonie původně končila, se našly i koňské stáje. Sice opuštěné a bez zvířat, nicméně svým vzhledem jen dotvářely iluzi vesnice ve velkoměstě. Inspiraci pro svoji tvorbu zde hledali i umělci.

Důchodci a milenci

K starousedlíkům patřil sochař Jan Kavan, či malíř a grafik Richard Fremund, kteří se dnes řadí mezi legendy našeho výtvarného umění. Asi je, stejně jako děti, přitahovaly úzké a křivolaké uličky s kočičími hlavami. Měly zvláštní atmosféru, i přes den působily poněkud mysticky, večer, spoře osvětlené, už tak trochu naháněly hrůzu, i proto do nich - kromě těch, co tam bydleli - v pozdních hodinách moc lidí nezavítalo. Šlo ovšem jen o pocit, vyvolaný stísněným prostorem, žádné nebezpečí nikomu nehrozilo, vztahy mezi lidmi byly naopak úplně bezproblémové. Stejně jako na vesnici, znal každý každého, což se projevovalo i v dnes nebývalém rovnostářství. Například v době, kdy televize zdaleka nepatřila k běžnému standardu, zvali movitější občané, co kouzelnou bedýnku vlastnili, o víkendech chudší sousedy k jejímu sledování, ti na oplátku přinesli něco na zub…

Uprostřed této vcelku rozlehlé osady se nacházel park, jednu jeho část zabrali kluci na fotbal, v druhé na lavičkách posedávali důchodci - za letních nocí je vystřídali vášniví milenci vyhledávající alespoň trochu soukromí. To tady měli, k tomu, aby je někdo viděl z oken, byly lavičky přece jen daleko, navíc se mnozí pojistili zhasnutím nejbližší plynové lampy - nešlo o nic těžkého, u většiny z nich byl žebřík, na který stačilo vylézt a nahoře zatáhnout za háček…

Budovatelské ničení

K místnímu koloritu patřily hospody, nejvyhlášenější se jmenovala U Kořene (přezdívaná U sprosťáka, protože výčepní v důchodovém si nebral servítky, což kupodivu přitahovalo ženy, ty tam chodily i proto, aby od něj dostaly vynadáno) dále U Hájků a U Vedralů. U nich je tak trochu záhadou, jak vůbec mohly prosperovat, byly totiž pár desítek metrů od sebe, na opačných rozích Partyzánské ulice. Jelikož šlo o víceméně uzavřenou lokalitu, kam se vlastně nikdo nestěhoval, život plynul v poklidném tempu a čas utíkal hodně, hodně pomalu, ještě v šedesátých letech tu atmosféra připomínala spíš první republiku, než socialismus.

Někdy v tomto období došlo i k prvnímu stavebnímu zásahu, zadní, méně obývaná část kolonie musela ustoupit moderní panelárně (vypadala v této zástavbě jako pěst na oko), ale pak se - naštěstí - dost dlouho nedělo vůbec nic. Konkrétně až do roku 1976, kdy „vyšší místa“ rozhodla, že právě zde bude stát Holešovické nádraží a vedle něj stanice metra (dnes stejnojmenná, dříve Fučíkova). A protože se proti rozhodnutí strany zásadně neprotestovalo, začalo se bourat velmi brzy.

Podle PhDr. Kateřiny Bečkové z „Klubu Za starou Prahu“ tato lokalita nebyla nijak památkově chráněna, domky ani neměly žádnou velkou historickou ani architektonickou hodnotu, takže je nemohlo nic zachránit (ostatně soudruzi se na takové „drobnosti“ nikdy moc neohlíželi).

Kopřivy místo Stínadel

Určitě nemusela být nemilosrdně a nesmyslně zlikvidována celá kolonie - dnes by vzhledem ke své rozloze zřejmě představovala svého druhu unikát - klidně stačilo - jako „poselství budoucím generacím“ - zachovat uličku Pod Zátory, která patřila k typicky „stínadelským“. To šlo úplně snadno, na jejím místě se totiž vůbec nic nestavělo a ani dnes, třicet tři let poté, tam nic není - kromě kopřiv! Podobně „využitý“ volný prostor najdeme i v sousední ulici U Elektrárny, kde nepřežily baráčky pod schody (jejich zbytek je ještě k vidění).

Čtyři velké nad nimi zůstaly stát jak kůl v plotě, asi i proto, že vystěhovat stovku partají lze obtížněji, než několik rodin. Budovatelskému řádění neunikly ani ulice Jablonského, Na Zátorách a Rajská, z nich zůstalo v podstatě jen to, co leželo podél tramvajové trati - tu bylo nutno vzhledem ke stanici metra zachovat - či nad ní. Z mapy Prahy byly zcela vymazány tři ulice - Staroholešovická, Arnoštovská a Pod zátorami. Vrbenského či Partyzánská sice ještě existují, ale pro změnu vedou úplně jinudy než kdysi.

Zničené vzpomínky

Říká se, že člověk vždycky rád vrací do míst, kde prožil dětství. Ve starých Holešovicích by jich už moc nenašel a při pohledu na to, co z nich zbylo, by asi spíš než nostalgii, cítil vztek. Tam, kde dodnes mohla stát romantická ulička, je otřískaný plechový plot, za nímž začíná naprostá džungle, činžák, který dřív celému prostoru do jisté míry dominoval a jako jeden z mála se zachoval, zvenku vypadá jak sídlo bezdomovců, všude kolem se válejí odpadky. Podle ing. Arch. Stanislava Stránského z Odboru rozvoje a územního plánování Městské části Praha 7 o tuto lokalitu kupci sice už párkrát projevili zájem, ale nikdy to jaksi nedopadlo a zatím se ani nepočítá s tím, že by tam něco vzniklo.

Možná by ale na tomto místě mohl být odhalen památník, věnovaný blbosti a aroganci těch, co si zřejmě nedali práci s tím, aby se podívali na plány, kde všude budou stavět a bourali zcela zbytečně a nesmyslně. Nezničily jen domy, které by stačilo opravit, a mohly se dnes stát turistickým lákadlem, ale znemožnily těm, kdož v nich bydleli, aby se časem vrátili do míst, kde prožili šťastná léta dětství a zavzpomínali na ně. A to není vůbec málo…

Jan JANULA