Šimon Pánek: Svobodu a prosperitu nemáme navždy. Bojím se o ně

Organizace Člověk v tísni slaví čtvrt století. Jak se za tu dobu proměnila česká společnost? Kde jsme a kde jste si myslel, že budeme, když jste jako studentský vůdce zakládal Člověka v tísni?
Když jsem zakládal Člověka v tísni, bylo mi dvaadvacet, padal komunismus a já jsem byl v euforii. Viděl jsem, jak se nám otevírá svět. Myslel jsem si, že se to tady dáme dohromady během deseti až patnácti let, že bude všechno možné. Byl jsem ale samozřejmě naivní, proměna společnosti trvá celé generace. Česká společnost je stále velmi nezralá a nesebevědomá. V posledních letech se navíc polarizuje, cítíme to všichni. A neděje se to jenom u nás, jakési napětí visí nad celou Evropou.

Co vyvolává tu nervozitu?
Možná strach, že dobře už bylo. Celý svět se postupně mění a Evropa cítí, že ztrácí svou silnou pozici – ztrácí ekonomicky, politicky, energeticky i vojensky. Začínáme zaostávat za jinými částmi světa a začíná nám to docházet. Tušíme, že to může mít do budoucna konsekvence ekonomické. Proto se chytáme stébel a hledáme viníky. Přitom když se na to podíváte s nadhledem, tak se naše společnost nikdy neměla lépe – technicky i ekonomicky. 

Trumpův mluvčí Spicer rezignoval, novou mluvčí bude Sarah Sandersová

Těmi viníky jsou například uprchlíci?
Ano, uprchlická vlna dnes budí hodně vášní. U někoho vzbuzuje solidaritu, u spousty lidí ale spíš hysterii. V Česku jsou častěji slyšet negativní hlasy. Což je zvláštní, protože přes naše území uprchlíci jen procházejí. U nás o azyl nikdo nežádá. Přitom i my bychom měli co nabídnout. Česká republika si ale pětadvacet let buduje pověst nepřátelsky naladěné země, která uprchlíky nepřijímá, jen je zadrží, potrápí a pošle dál. Nikdo se sem proto nehrne. Což je velká škoda, protože ti lidé by mohli naši společnost jedině obohatit. 

Čím třeba?
Podle průzkumů Světové banky imigranti podporují ekonomiku – přinášejí pracovní sílu a energii. Relativně málo čerpají ze sociálního systému – nerodí se tu, spíše nestudují a často ani neumírají. Přes rozšířenou představu tedy čerpají spíše méně výhod než my, občané.

Čína zakázala vystupovat Justinu Bieberovi, prý kvůli špatnému chování

Možná právě to je ten problém – řada lidí netuší, co od nich čekat.
Česká republika už ale zkušenosti s uprchlíky má. A nejsou špatné. Žije tady několik tisíc Syřanů, kteří přišli buď ještě za komunismu, nebo kvůli Asadovu režimu. Všichni tady pracují, fungují, jsou začleněni. Ano, trvalo to pár let, ale integrovali se. Měli jsme tu Čečence, v jednu chvíli sem přišlo několik desítek tisíc lidí z Balkánu. Problém s tím doposud nikdo neměl. Až teď, když začaly negativní vášně vůči uprchlíkům roz-dmýchávat politici za vydatné podpory médií. Přitom když se podíváte na průzkumy veřejného mínění, tak zjistíte, že za jistých podmínek by s přijímáním uprchlíků souhlasilo až šedesát procent lidí.

Buďte konkrétnější. Kteří politici budí největší negativní vášně?
Zjednodušené nenávistné vzkazy vysílají i vrcholní politici. Intuitivně tuší, že když rozesejí strach a pak lidem naslibují, že je ochrání, budou z toho těžit. Ministr vnitra se kvůli tomu nechává vyfotit s puškou. Prezident zase u prasečí hlavy klidně řekne: „Nechceme tady šaríu, ještě by nám zakázali zabijačky.“ A všechna média to otisknou. Nikdo nenapíše, že jsou to žvásty.

Třicítka v Ševětíně řidičům nic neříká. Kamiony se valí obcí o sto šest

Napíše…
Možná se k tomu někde vyjádří pár komentátorů, ale obecně je zpětná vazba vůči politikům v českých médiích slabá. Kdyby se něco podobného stalo v Británii, tak toho politika za populistické výstupy pěkně zkritizují. A tím nemyslím, že by bychom neměli vést věcnou debatu o uprchlících a migraci. Vadí mi zneužívání tématu pro vlastní body. Česká média to všechno přitom jen přetisknou. Výsledkem je, že silné a sebevědomé západní státy, ve kterých politici dokážou lidem problémy vysvětlit, uprchlíky přijímají. Málokdo tam zpochybňuje, že to země zvládne. O problému se tam mluví racionálně, hledá se řešení, nikoli levné preference od voličů… Rakousko, které má zhruba stejný počet obyvatel jako my, se dokáže postarat o 140 tisíc uprchlíků. A tady? V ustrašených postkomunistických zemích, přes které uprchlíci jen procházejí, je reakce hysterická. 

Jak byste tedy dodal lidem sebevědomí? Jak byste jim vysvětlil, že je strach z uprchlíků zbytečný?
Já ten strach samozřejmě chápu, je přirozený. Dlouho jsme žili v uzavřené zemi, do které nikdo nesměl. S koncem komunismu se sice hranice otevřely, české elity se ale navzájem ujišťovaly, že mezi sebe nemáme nikoho pouštět. Češi tak nemají žádnou zkušenost s jinakostí. Mají strach z neznámého. Vidí uprchlíky jako nebezpečnou černou masu valící se Evropou. Uprchlíci jsou přitom obyčejní lidé, kteří utíkají ze země sužované válkou. Hledají u nás bezpečí. My si jenom musíme pohlídat, kdo jsou, kde budou bydlet a že jejich děti budou chodit do školy. Nástroje na to máme. Současně bychom měli zajistit, aby jich nebydlelo moc na jednom místě.

Mluvíte o tom, že ve společnosti panuje strach a nejistota. Projevuje se to nějak v přístupu k Člověku v tísni? Jsou lidé třeba méně solidární než dřív?
Solidárních lidí neubývá, naopak. Člověk v tísni už má kolem dvaceti tisíc stálých dárců. Mění se ale přístup některých dalších lidí. Dřív nás lidi buď podporovali, nebo jsme jim byli jedno. Dnes se stále častěji setkáváme i s tím, že na nás někdo útočí. Většinou se to děje anonymně na sociálních sítích. To je takový zvláštní fenomén naší doby – lidé dokážou pod rouškou anonymity vypustit na internet i takové věci, které by vám do očí nikdy neřekli. 

Putinovy hodinky za milion eur? Nebyly prý jeho, dementoval Kreml

Co jsou to za lidi a co jim nejčastěji vadí?
Co jsou to za lidi, to nevíme. Nevíme ani, kolik jich ve skutečnosti je a kolik z nich je zaplacených ruskou propagandou. Nezabýváme se tím. Na sociálních sítích najdete spoustu nadávek a nálepek, nemá cenu to řešit. Rozhodli jsme se proto, že pokud nám přijde do Člověka v tísni někým podepsaný kritický e-mail od někoho, kdo chce seriózně diskutovat, tak mu samozřejmě odpovíme. Pokud nám ale přijde anonymní vzkaz typu „vy svině a darmožrouti“, tak na to odpovídat nebudeme.

Když zmiňujete ruskou propagandu, jak se díváte na to, že má náš současný prezident a jeho nejbližší spolupracovníci tak kladný vztah k Rusku?
Vidím to jako velké potenciální nebezpečí. Rusko je stále země s imperiálními ambicemi, alespoň kontinentálními, do nichž spadá střední Evropa. Naše politika vůči Rusku by proto měla být opatrnější. Naše budoucnost je demokracie, Evropa, tedy Evropská unie, západní kultura a ne jakási třetí cesta. Ne posun na východ do zemí, kde je člověk jen součástí systému mocných jako v Putinovském Rusku.

S imperiálními ambicemi Ruska souvisí i jedna z vašich misí, která se konala na východě Ukrajiny. Tato mise ale nedopadla dobře. Ruská televize TVC vlastněná moskevskou radnicí obvinila organizaci ze špionáže a obchodu s humanitární pomocí. Člověk v tísni pak musel z oblasti odejít. Co se tam stalo?
Byl to jeden z chabých pokusů o diskreditaci Člověka v tísni. Poskytovali jsme humanitární pomoc na území, které není pod správou ukrajinské vlády, když nám jednoho krásného dne neprodloužili registraci. Museli jsme okamžitě odejít. Jenom pro představu – registrace se vždycky vydávaly schválně jen na týden právě proto, aby bylo možné organizaci kdykoli vykázat. Před námi už takto muselo odejít pět dalších nevládních organizací včetně Lékařů bez hranic, zůstal už jenom Mezinárodní červený kříž.

Jako důvod úřady uvedly právě to, že obchodujeme s materiální pomocí a provádíme špionáž. Přišli zkrátka do naší kanceláře a vytáhli ze skříněk neprůstřelné modré vesty a přilby, což je standardní vybavení každé kanceláře ve válečné oblasti. Používají to i jiné organizace včetně OSN, aby chránily své lidi, když roznášejí pomoc na frontové linii. Úřady se na tom ale snažily vystavět jakousi pochybnou konstrukci, že děláme špionáž. Podobné kampaně se vedly i proti dalším humanitárním organizacím.

Zemětřesení na Kosu: Lidé vybíhali z hotelů. Třásl se celý dům, popsala Brňanka

Kolik takových pokusů o diskreditaci už jste zažili?
Takto mediálně cílenou kampaň si nepamatuju. Je ale pravda, že ve výroční zprávě Bezpečnostní informační služby se před lety objevilo, že se ruské tajné služby snaží sehnat nějaké kompromitující materiály na Člověka v tísni. A pokusů bylo vice – v letech  2005, 2009 a 2011. Nejsou v tom ale naštěstí v Evropě úspěšní.

Stává se často, že musíte nějakou misi předčasně ukončit?
Občas, řekl bych výjimečně, ale stává. Před lety jsme museli odejít ze severního Kavkazu a Čečenska, tam to ale nebylo ze dne na den. Misi jsme zavírali asi půl roku, takže jsme mohli svou práci dokončit. V dalších oblastech – například v Afghánistánu, Kongu nebo Jižním Súdánu – jsme zase museli mise přerušit kvůli bezpečnostnímu riziku. Evakuovali jsme lidi, zavřeli kanceláře a sklady. Rozhodli jsme se, že se na misi vrátíme, až to bude v oblasti klidnější.

Co se pak s takovou misí stane? Předáte ji někomu jinému? Jak naložíte s penězi od dárců?
Na Ukrajině jsme vybavení ze skladů a kanceláře, část potravin a materiálu předali na opravy dalším organizacím, včetně místních. Část není dořešena. Peníze jsme převedli na pomoc jinam, konkrétně lidem v Luhansku nebo na území pod kontrolou ukrajinské vlády – opět po dohodě se všemi dárci.

Veselnická, která se sešla s Trumpem mladším, dělala i pro FSB

Člověk v tísni ale zažívá i méně dramatické mise. Pomáhá třeba v Česku v romských ghettech. Kolik rodin už se vám podařilo zachránit z chudoby?
Bohužel tady zatím moc úspěšní - ve smyslu snadného a plošného řešení – nejsme. Ani to není možné. Máme řadu pobídek a programů, hlavně pro matky s dětmi a pro mladé, situace se ale mění velmi pomalu. Ono totiž dostat někoho z ghetta není jen tak. Trvá to dlouho a chce to spolupráci mnoha lidí. Naštěstí se ale změnilo alespoň něco –  přístup místní samosprávy.

V čem?
Lokální politici konečně pochopili, že na řešení těchto problémů není žádné tlačítko „delete“. Problém zkrátka nelze jen tak vymazat nebo přesunout jinam. Musí se řešit na daném místě a musí ho řešit místní samospráva. Problémy na předměstí nějakého města nemůže hasit vláda. Ta může jenom nastavit nějaké toky peněz nebo legislativu. Takže dřívější postoj mrtvého brouka se tak otočil. 

Jak se to projevuje? Co konkrétně se v problematických lokalitách děje?
Problémy už se neřeší pouhou represí. Místo emocí, nálepek, útoků a hesel tam začíná fungovat spolupráce radnic s místní policií, školami a nevládními organizacemi. Snažíme se tak zajistit, aby děti dosáhly lepšího vzdělání než jejich dlouhodobě nezaměstnaní a málo vzdělaní rodiče, kteří často vychodili jen zvláštní školu. Nabízíme jim stipendia, aby měli na oblečení, učebnice nebo na autobus. Rodičům se snažíme ukázat, že se toho nemají bát, že to má smysl. Že pokud pošlou své dítě do školy, bude něco umět a nezůstane nezaměstnatelné. Když se to povede a když k tomu dokážou překonat ještě další na rasismu postavené překážky, které je v životě čekají, pak mají velkou naději, že se z ghetta dostanou.

Pošlete miliardy pro Spořilov, žádá starosta premiéra

Chápou tuto vaši snahu i lidé z okolí ghett?
Vždycky se samozřejmě najde někdo, komu to není po chuti. I tady se ale situace mění. Dřív to u absolutní většiny lidí vzbuzovalo zjednodušenou reakci: „Proč proboha pomáháte cikánům? Běžte radši do Afriky pomáhat černouškům.“ Dnes většina lidí chápe, že je to problém, který je třeba řešit.

Uvažoval jste někdy, že byste šel tam, kde vás chtěl vidět Václav Havel, tedy do politiky?
Za ta léta, co vedu Člověka v tísni, jsem samozřejmě několik politických nabídek dostal. A vždycky jsem o nich pečlivě přemýšlel. Prozatím jsem to ale vždycky vyhodnotil tak, že chci zůstat tam, kde jsem. Člověk má totiž dělat věci, kde si sám sebe dokáže představit. A které by dělal dobře.

Řada lidí vás ale vyzývá právě proto, že si vás představit dokáže. Myslí si, že byste to dělal dobře. Chtějí vás dokonce za prezidenta…
Ono je sice příjemné, když vám někdo napíše, že by byl rád, abyste byl prezident, ale to nestačí. Člověk musí být přesvědčený, že to dělat chce. A to já nejsem. Nejsem na to připraven ani pracovně, ani osobně.

Podpora nezávislosti Katalánska klesla, ale stále vede

Když se ohlédnete do minulosti, je něco, co byste dnes udělal jinak?
Určitě bych chtěl daleko dřív začít pracovat u nás doma. Zaměřil bych se na vzdělávání k aktivnímu občanství a kritickému myšlení. Zapojil bych do toho školy. Protože tato země bude jenom taková, jakou si ji uděláme. A já bohužel stále víc vnímám obrovské nebezpečí hodnotového vyprázdnění a krizi moderního demokratického státu. Cítit je všude v Evropě, u nás je ale nebezpečí daleko větší. U nás totiž žádná výchova k aktivnímu občanství nebyla. Komunismus lidem naopak vtloukal, aby se o nic nestarali a do ničeho se nepletli.

Bojíte se o demokracii?
Vývoj posledních několika let určitě není takový, jaký bychom si přáli. Podívejte se do Maďarska. Orbán tam po kouskách ořezává svobody, dusí a zavírá média, likviduje nevládní organizace a omezuje internet. Sahá na věci, které znamenají svobodu. U nás to taky není šťastné. Bojím se, aby ten náš pocit, že máme svobodu a prosperitu navždy, nebyl falešný. Zvlášť když se podívám, co se děje ve světě a v Evropě.