Šéfkuchař Vokurka: V pralese mi bylo hrozně. Myslel, že to je můj konec!

Těch je v současné době devět - sedm jich je v Praze, jedna v Ostravě a nedávno byla otevřená v Teplicích. Mezi nimi pendluje každý den z Liberce, kde bydlí s rodinou.

Když se ho zeptáte, kdy podle něho začala jeho láska k vaření, má jasno. „Tak někdy kolem mého desátého roku. Vždycky každou sobotu a neděli táta ráno vstal a začal vařit. Sice mne k ničemu nepustil, ale už v páté třídě jsem zatoužil být kuchařem, líbilo se mi to. Něco kouzelného bylo na tom, jak měl utěrku zastrčenou za trenýrkami a v ruce vařečku. A taky vždycky o přestávce jsme chodili k některému ze spolužáků domů a tam si připravovali jídlo. Naše oblíbené bylo Curo Jimenez. To byla chlebová pochoutka - kousky chleba namazané kremžskou hořčicí,“ směje se při vzpomínce.

Jakmile byl čas vyrazit do učení, z rodného Rumburku vyrazil do Žatce a vyučil se kuchařem a číšníkem. „Bylo mi ale jasné, že na place běhat nebudu, to prostě pro mne nebylo. Chvíle, kdy jsem nosil talíře, jsem proklínal. Nebavilo mne to. Já byl doma v kuchyni.“

Škola života na vojně v Písku

S čerstvým výučním listem nastoupil do rumburského hotelu Lužany, na vojně vařil v Písku. Tam to prý byla škola života. „Kdo byl na vojně, tak pochopí, že když řeknu, že jsem vařil tankistům, že to nebyl med. Dva a půl tisíce vojáků, z toho 500 Čechů, jinak Slováci. Na patře jsem byl s kriminálníky a blázny, byl tam velký teror, na tohle období nevzpomínám rád, kradlo se tam. Jen si vezměte tu situaci, když vaříte pro dva a půl tisíce vojáků a polovinu vám tam toho rozkradou,“ říká o vojenských chvílích, které prožil na sklonku socialismu.

Po vojně chvíli zakotvil 
v nejsevernějším místě v Čechách, v Dolní Poustevně. „Bylo krátce po revoluci, hranice se otevřely, hospoda byla malá špeluňka, ale byl to masakr, nájezdy Němců, narváno celou otvíračku. Vydržel jsem tam půl roku, pak to zavřeli,“ říká o své štaci, kde se bylo co ohánět, Němci požadovali klasiku - řízky, ptáčky, kuchaři a číšníci se museli pořádně otáčet.

Bylo mu dvaadvacet, vyrazil hledat štěstí do Prahy, ale nedařilo se, byl nezaměstnaný. Jednoho dne se potkal 
s třemi mladými muži, slovo dalo slovo a najednou se ocitli úplně jinde - v Jižní Americe.

Dychtivost po dobrodružství

„Jeden z kamarádů měl kdysi strýčka v Argentině. Jeli jsme tam na čtyři měsíce s tím, že uvidíme. Jeden z nás uměl trochu anglicky, já neuměl ani slovo anglicky, ale ani španělsky, takže trochu odvážná cesta, ale byli jsme mladí a dychtiví po dobrodružství. Na místě jsme zjistili, že strýček tam už dávno není. Jo, byl tam, dělal námořníka, ale před dvaceti lety. Tak jsme se chvíli potulovali v Buenos Aires a pak vyrazili do levnější Uruguaye. Jenže tam začalo jít do tuhého, začaly docházet peníze.

Pak jsme se naštěstí dostali do pralesa, kde se kácelo dříví, já tam vařil. I když slovo vaření je dost zvláštní výraz. Ve středu nám přivezli bednu kuřecích kostí, cibuli, olej, těstoviny, brambory, mrkve. A pak přijeli zase za týden. Přes den třicet, v noci jen pět stupňů, to už samo o sobě dokládá, že to kuřecí nemohlo vydržet. Po třech dnech kosti měly nevalnou úroveň, další den se nedaly jíst, po pěti dnech samy „chodily“. Jenže nějak se jíst muselo, spotřebovalo se všechno. Hlad tam tedy byl, občas se tam objevila ovce a musím říci, že do té doby jsem nechápal, že by se ovce mohla sníst doslova celá.

Spotřebovalo se z ní úplně všechno, i kopýtka. No, ale také jsem to odnesl zdravotně. Po jedné ovci mi bylo tak špatně, že jsem myslel, že je stoprocentně po mně, že to jsou moje poslední hodiny. Nějak jsem se přiotrávil právě tím zkaženým jídlem, ta ovce byla už hodně „jetá“. Postupně jsme z ní spotřebovávali všechno, ale poslední dny už to maso bylo fakt špatný. Vidím to, jakoby to bylo dneska - v noci najednou křeče, probudím se a všechno jde ze mne horem, dolem, zimnice, polévali mne vodou, nevěděli, co se mnou, udělali mi vývar z pásovce, nic nepomáhalo, nejbližší vesnice 70 kilometrů. Krušné chvíle, pak to ale naštěstí ustoupilo.“

Začátek kariéry v opravdové kuchyni

Z pralesa zamířil René Vokurka do Montevidea, kde se dostal do hotelu a tam začala jeho kariéra v opravdové kuchyni. „Říkal jsem si, že tady zúročím všechno, co jsem se naučil. Trvalo chvilku a pochopil jsem, že neumím nic. Absolutně nic. S gulášem jsem nevystačil, ale v hotelu Bristol jsem vydržel půl roku a pěkně jsem se tam rozmluvil. V létě jsem tam navíc vařil na pláži v rybí restauraci.“

Jak tak putoval Jižní Amerikou, vařil v přístavu i v horách, zakotvil na dva a půl roku v Montevideu. Následoval návrat do Evropy, do rodinné restaurace ve Španělsku. A pak přišel už návrat domů, do Čech, do Liberce. Tam potkal slečnu, se kterou před svou jihoamerickou anabází chodil. Ta byla sice už vdaná, ale láska znovu zahořela: „Viděli jsme se asi dvě minuty a bylo jasné, že se 
k sobě vrátíme. Rozvedla se a nyní spolu vychováváme dva kluky - šesti a osmiletého.“

Tehdy, v roce 2004, se rozhodl, že po otevření trhu práce zkusí ještě jednou štěstí v Evropě, vyrazil do Anglie, ale brzy byl zpět. Manželka čekala dítě a potřebovala doma oporu, tak se z Manchesteru vrátil měsíc před porodem.

Liberec ale pro něho byl malý. „Osm let jsem jezdil po světě, abych pak v Liberci šmrdlal Katův šleh, to ne. 
A tak jsem vyrazil do Prahy, vařil jsem dva roky na Staroměstském náměstí U Prince. Když se v Liberci otevírala 
v hokejové areně restaurace Coloseum, byl jsem přijat jako šéfkuchař na catering. 
A v síti pizzerií Coloseum už to táhnu sedmým rokem, nyní na pozici šéfkuchaře všech restaurací.“

Už jen ryze manažerská práce

Jeho úlohou už nyní není vařit, ale organizovat, tmelit kolektiv kuchařů, ryze manažerská práce. Přiznává však, že by rád vařil, ale 
v práci prostě nyní není takzvaně u plotny jeho místo.

Jako každý člověk v restauraci i René Vokurka má radost z každého spokojeného zákazníka. Navíc ale dodává, že je obrovskou radost z každého šikovného zaměstnance. „Je to moc prima pocit, když přijde člověk, nic neumí a za pár týdnů je na něj spolehnutí, za rok je z něho borec. Musím ale říci, že se tohle nestává každý den a spíše je to na pořadu stále méně.“

Když jde René Vokurka 
s manželkou a dětmi do restaurace, prý nemají vyhraněný vkus. „Vše spíše závisí na dětech. Jdeme tam, kam chtějí a kde chtějí nás, nechodíme tam, kde musí sedět 
u stolu a není místo na hraní. To by byl začátek konce klidného dne. Nemám rád, když děti létají po restauraci
a otravovali jiné hosty.

Vaření je u Vokurků plně 
v režii tatínka. „Vždycky 
v pátek vezmu mladšího syna do krámu a spolu vymyslíme, co budu vařit, nakoupíme a je to. Já rád vařím eintopfy, kotlíky - brambory, čočka, rýže, maso. Vím ale, že tohle kluci nebudou jíst, tak jim to upravím, vyberu maso, pokrájím a po úpravě všechno snědí. U dětí je totiž základ, že to, co jíte vy, budou jíst oni. A hlavně to, co nejíte vy, nebudou jíst ani oni.“

Když René Vokurka mluví o síti pizzerií Coloseum, vyzdvihuje, že si zakládají na jednoduchost, rychlosti a čerstvosti. 
A v hlavě má pokrmy pro bezlepkovou dietu. „Musíme vymyslet bezlepkovou pizzu, na to se těším,“ dodává šéfkuchař všech pizzerií sítě Coloseum.