Vzduchem letí plastový talíř, mladík ho chytí a několikrát ho na prstech otočí okolo své osy, pak ho s neuvěřitelnou lehkostí a jakoby mimochodem odhodí kamarádce opodál. Ta si kus plastu, který se pohybuje jako živý, nechá koulet od jedné roztažené paže ke druhé. A kotouč opět putuje vzduchem, tentokrát ke třetímu členu „házecího“ týmu.

Není to jednoduché

„Přestože to vypadá v podstatě jednoduše, je to náročný sport. Koordinace pohybů musí být přesná, což je někdy velmi obtížné. I na fyzičku,“ vysvětluje Jan Zahradníček, jeden z organizátorů mistrovství České republiky ve freestyle frisbee nazvaný Freestyle Frisbeer Cup 2012.

Princip hry spočívá v provádění akrobatických a technických triků s rotujícím diskem. Hráč od okamžiku nahození disku spoluhráčem předvádí celé sekvence nejrůznějších pohybů nebo-li triků. Pokud někomu talíř spadne nebo ho někdo chytí, začíná se znova.

„Jde o to předvést co nejnáročnější, nevychytanější a nejoriginálnější trik. A samozřejmě, talíř by neměl spadnout,“ říká Honza.

Pravidla soutěže

Soutěží se v dvoučlenných nebo tříčlenných týmech, které mají na zvolenou hudbu připravené sestavy triků. Soutěžní kola trvají tři až pět minut v závislosti na typu týmu. Počínání a zdatnost soutěžících hodnotí porota, která má šest členů. Podobně jako v krasobruslení se rozdělují body ve třech kategoriích: provedení, obtížnost a umělecký dojem.

„Pokud jde o provedení, tak se hodnotí čistota hry a případný pád talíře. Za ten je penalizace ve formě odečítání bodů. Dále bodujeme náročnost jednotlivých triků a jejich sekvenci a také vzájemnou souhru členů týmu, včetně toho, jak se trefují pohyby do hudby. Každou kategorii hodnotí dva porotci od jedné do deseti a body se poté sečtou,“ vysvětluje Honza.

Frisbee komunita

Všimnu si, že závodníci mají na prstech speciální nehty. Ptám se na to odborníka a aktivního závodníka Honzy. „No jasně, to jsou obyčejné umělé nehty. Ono to bez toho totiž moc nejde. Frisbíčko se ti na prstech dost špatně točí. A ty právě potřebuješ, aby se ti točilo, co nejvíc.“

Letošní, v pořadí již šestý ročník mistrovství se koná v tělocvičně základní školy na Petřinách, která díky dostatečně vysokému stropu, poskytuje vhodné zázemí.

Závodníci se scházející na hrací ploše, aby se rozházeli před další částí klání. Frisbee létají vysoko do vzduchu, vehementně se točí okolo své osy, aby je vzápětí závodníci chytali pomocí všech možných končetin. Někdo dokonce i vleže či sedě. Jeden ze soutěžících si rotující talíř provlékne mezi nohami. Při provádění jakési osmičky tak zvládne stát na jedné noze. Kromě tuzemských závodníků jsou tu však i hosté z ciziny. Titul mistrů České republiky pak připadne nejlépe umístěnému českému týmu.

„Soutěž je otevřená nejen českým reprezentantům, ale i dalším zájemcům z ciziny. Je to i kvůli tomu, že je nás hrozně málo, takže by bylo jinak obtížné si smysluplně zazávodit. Přijelo hodně Italů, Němců, ale máme tady i jednoho Poláka a Maďara,“ směje se organizátor.

Právě proto, že je česká freestylová komunita poměrně malá, není to neobvyklý jev. Stejně tak jezdí i čeští hráči na různé turnaje do zahraničí. „Není nás zas tak moc, takže se všichni mezi sebou známe. V České republice je nás tak patnáct, dvacet. Na turnajích se nás pravidelně schází tak okolo padesáti,“ popisuje Honza Zahradníček.    

Historie Frisbee

Bláznivé kousky s létajícím diskem poprvé zkoušeli studenti amerických univerzit ve 40. letech 20. století. Může za to jistý pan Frisbee , pekař ze státu Connecticut, po kterém je kotouč a hra pojmenována. Jeho koláče byly vyhlášeny nejen výbornou chutí, ale také tím, že se s tácy, na kterých se prodávaly, dalo výborně házet. Netrvalo dlouho a objevila se lepší a kvalitnější, plastová verze kotouče. Z amatérského házení se na přelomu 60. a 70. let stal prestižní sport. Ten se začátkem 90. let dostal i do Evropy. Zrod českého Freestylu se datuje k roku 2006, kdy se uskutečnil historicky první řádný trénink.  

Jeden z českých zakladatelů hry s létajícím talířem Jan Zahradníček v rozhovoru pro Pražský deník řekl: Nejtěžší jsou začátky, které lidi často odradí

Organizátor českého mistrovství republiky ve freestyle frisbee a jeden za zakladatelů této hry u nás, Jan Zahradníček, prozrazuje, že házení s talířem není zdaleka tak jednoduché, jak vypadá.

Jak jste se dostal k freestyle frisbee?

Scházeli jsme se s kamarády a jen tak jsme si házeli talířem. Hrozně nás to bavilo, takže jsme na internetu zkoušeli hledat nějaká videa. Objevili jsme klipy s různými triky, které jsme se postupně začali učit. Později jsme se vydali i do Holandska, Německa nebo Itálie na turnaje, abychom to trochu víc okoukali a zkusili si i zazávodit. Udělali jsme si i webovou stránku a založili vlastní asociaci.

Házení s talířem vypadá na první pohled hrozně jednoduše. Co je na tom těžkého?

Je to náročný sport na koordinaci pohybů i na fyzičku. Nejtěžší jsou začátky, které lidi často odradí. Nevydrží trénovat triky, které jim nejdou, proto to vzdávají. Raději si pak jen tak házejí.

Ale právě trénování a vymýšlení triků je na tom to nejlepší. Nikdo totiž nedělá ten samý trik stejně jako spoluhráč, takže provedení pohybů je vždycky originální. Jen to chce pořád trénovat.

Jaký trik je považován za nejtěžší?

To se asi nedá říci, to je pro každého individuální. Ale obecně jsou nejtěžší všechny triky, když frisbíčko rotuje. Třeba, když se točící talíř hází do vzduchu. Těžké také je poskládat triky za sebou, aby dobře navazovaly.

Jak jsou na tom Češi v porovnání se světem?

Myslím, že docela dobře. Společně s Německem a Itálií patříme mezi evropskou, možná i světovou špičku. Ve Spojených státech, odkud hra pochází, mají vlastní soutěže a hráči už nikam moc nejezdí. Navíc jim chybí mladá generace hráčů. Ale ti, kteří patří ještě do té starší generace a účastní se turnajů v zahraničí, tak mají také skvělou úroveň.