Pátek, 25. října. 13.10. Na jednom rameni kabelku, na druhém brašnu s notebookem. A v levé ruce ještě těžkou tašku s jídlem. Tak si to pomalu funím do schodů. Na jejich konci už hlídkuje policista. Procházím tmavou chodbou a vcházím do jídelny. Napravo už sedí komise. Ale počkat, žádné známé tváře. Aha. To je jiná komise. Ta moje je až na druhém konci místnosti.

Na stolech už jsou bílé ubrusy, připravené obálky i hlasovací lístky. „Kam si můžu sednout?" „Tady vedle mě, držím ti tu místo," říká přátelsky Pavla, které tipuji tak něco po pětatřicítce. Napravo mám tedy Pavlu, po mé levici si mě prohlíží seniorka Marie.

13.40 „Přijdeš i zítra?" ptá se mě zapisovatelka Monika, zaměstnankyně úřadu, se štosem fialových stravenek. „Jasně," odpovídám. A dostávám dvě stravenky, za každý den voleb jednu.

13.57 Nevím proč, ale všichni jsme jak na trní. Zíráme na velké hodiny, které visí na začátku jídelny. Za tři minuty tu máme voliče. Za chvíli to všechno vypukne!

14.00 Někdo otevírá dveře jídelny. Během pár vteřin zaplavují velkou jídelnu první voliči. Rozhodně to nejsou jen senioři. Přicházejí i lidé kolem třicítky, čtyřicítky, kteří chtějí rychle odvolit. A prchnout rychle na prodloužený víkend z města.

14.02 Mám prvního voliče! K mému stolu označenému podle příjmení „F – Ch" se blíží asi čtyřicetiletý muž, který mi podává občanku. S výrazem radosti a velké zodpovědnosti od něj občanku přebírám, hledám ho v seznamu a s téměř dokonale elegantním pohybem mu podávám obálku, do které má vložit jeden hlas. „Prosím." „Moc vám děkuji, slečno," odpovídá a otáčí se ke mně zády. A čeká. Před plentou je totiž fronta.

15.40 Ani po více než hodině a půl ve volební místnosti na Střížkově v Praze 8 neklesá počet příchozích. Zato ale roste počet těch, kteří si zapomněli volební lístky. „Máte prosím lístky? Blbec jsem si je zapomněl!" nadává si mladík. „Žádný problém. Tady máte," vykouzlím úsměv, který mi opětuje.

16.11 Řach! Nalevo ode mě, na stole mé kolegyně Marie, přistává těžká brašna. „Tak jsem tu. Jdu volit," prohlašuje asi padesátiletý muž. „Občanku," pronáší ledově Marie. „Takže s tím mám jít jako za plentu?" „Ano." „A co mám vůbec dát do obálky?" „Jeden lístek." „A proč mám vůbec volit?!?" Na to už Marie neodpoví. „Je to vaše právo," odpovídám za ni klidně. Za plentou slyším ještě nějaké brblání. Muž vhazuje obálku do volební urny a odchází. A je klid.

17.05 Stmívá se. A s přibývající tmou ubývá voličů. Díky tomu mám aspoň čas se pokochat úžasným výhledem na Ďáblický háj, který hraje všemi barvami podzimu a na který vidím díky velkým proskleným oknům „volební jídelny".

18.37 „Pojďte, nabídněte si větrník," pobízí zapisovatelka Monika policistu, který hlídá naši volební místnost. Ten neodolá a s labužnickým výrazem si vychutnává mini větrník. I my už padáme hlady. A i my od Moniky dostáváme větrníky. Jedním slovem jsou – Božské! Větrníky to však jen začíná, třicátník Honza nabízí bůček, Marie mrkvance, já dávám do pléna salám a pečivo.

19.06 „Dobrý večer, slečno," usmívá se na mě šedesátník, v závěsu za ním manželka. A už mi do ruky podává občanku. „Dobrý večer… Omlouvám se, vy jste od „M", takže vás má v seznamu můj kolega." „Aha, tak to je škoda," opáčí smutně a líným krokem se přesouvá o dva stolky dál.

19.23 Po voličích se slehla zem. A zatímco ještě před půl hodinou jsme čiperní, teď se čas vleče příšerně pomalu. Zíváme. A skoro usínáme. Najednou Monika vytahuje počítač. „Otázka za tisíc korun…" Hrajeme „Chcete být milionářem"? Ospalost je ta tam.

„No neříkejte, že tady máte zase Milionáře! Na toho jsem se těšila!" raduje se asi pětadvacetiletá brunetka. „A když odpovíte správně, dostanete od nás sladkou odměnu," láká voličku Monika. Otázka se týká nějakého brazilského fotbalisty. A jakou prý měl přezdívku. Možnosti: Mimi, Didi a ještě nějaké dvě. „Tak to nevím. Ale líbí se mi Didi." Chvíle napětí, počítač vyhodnocuje. „Jo, je to Didi. Tady máte mrkvance," nabízí Monika dortovou krabici plnou mrkvových šátečků.

21.58 Za poslední čtvrt hodinu se u volební urny vystřídá ještě třináct voličů. Poslední z nich je asi čtyřicetiletá žena pět minut před koncem.

22.00 Padla. Zalepujeme urny, dáváme na ně autogramy. Na kontrolu přichází policista, který dohlíží na zavírání dveří. Lepíme velké samolepky i na dveře a přidáváme bonus – modelínu, do které pečetidlem vyrýváme znak. „Takže zítra před osmou!" loučíme se a pomalu se ve tmě vytrácíme do všech světových stran.

Sobota, 26. října. 6.50 „Crrrrrrrrr". Ale ne. Stěží umlčím budík. Jsem rozlámaná a ani pohled do tmy mě nijak nepovzbudí. Pochoduji po bytě. Přemýšlím, co je potřeba si přinést do komise na druhý den voleb. Termosku s čajem a jogurt. To stačí. Naopak si z kabelky vytahuji knížku, která mi zabírá půlku prostoru. Během včerejška jsem na ni ani nepomyslela.

Zapínám rádio. A v tu ránu se mi zlepšuje nálada o sto osmdesát stupňů. Nejen kvůli melodickým písničkám. Ale hlavně kvůli přítomnosti moderátorů. Chudáci, ti museli vstávat ještě dřív než já…

7.50 Vypadáme všichni stejně. Stejně hrozně. Tak hlavně, aby chodili ti voliči, když už tu musíme být tak brzo.

8.00 Neuvěřitelné. Krátce po sobě přicházejí dva voliči. Ale ne ke mně. Ach jo.

8.30 Pořád nikdo. Musím to však brát z té lepší stránky. Mám čas (a v tuto dobu už i chuť) na snídani. Jogurt to jistí.

9.25 Hurá! Po hodině a půl mám prvního voliče (v našem volebním okrsku se tedy jedná teprve o třetí kus). Abychom se trochu probrali, Monika nás jako správná matka malého dítka zaměstnává. Hrajeme slovní fotbal. „Amerika… Atol… Lukáš…" Jenže jsme pořád tak trochu mimo. To dokazuje i Pavla, která na slovo „Telefon" odpovídá „Fíkus".

9.40 „Tak tedy nevím, jestli je těžší zabavit děti, nebo vás," přemýšlí nahlas Monika a navrhuje další hru. Jeden začne říkat větu a další ji doplňuje. „Byla jedna malá kůzlátka," začíná Monika. Pak někdo do příběhu montuje i prasátka, která sní kůzlátka, pak prasátka založí OSN, někdo zůstane na hřbitově, pak se zase ocitáme na zámku, kam přijdou prasátka a zbylá kůzlátka… Už se v tom pomalu ztrácím. Naštěstí Marie končí příběh: „A žila šťastně…"

10.22 Přichází pár voličů, kteří jsou povětšinou ve sportovním – s batohy, taškami, s cyklistickými dresy. Trošku jim závidím, že odvolí a mohou prchnout z města (nebo přinejmenším na nějaký výlet po Praze). Smutně se zadívám na Ďáblický háj, který se pomalu (jako v nějaké pohádce) vynořuje z mlžného oparu.

11.35 „Ptfuj, ptfuj!" Před volební urnou stojí babička s malou vnučkou. „A proč to babi popliváváme?" „To je pro štěstí," odpovídá a lístek zahučí do urny.

11.40 Hrajeme slovní šibenici. K vymyšlenému slovu radím kolegům: „Je to na devět písmen, začíná to na „C" a končí to na „A"…" Otázkami se dopracovávají k tomu, že je to osoba spjatá hlavně se zábavou, není to však povolání, které byste si mohli zapsat například do živnostenského listu. A v dnešní době to může být jak člověk, kterému je šedesát, tak i deset. Hádají už dvacet minut, hlavy mají zavařené a já se potutelně usmívám. Ale nechci, aby se vzdali, a tak jim už neodpovídám jen ano/ne, ale dávám jim čím dál konkrétnější nápovědy. „Uff, tak po tomhle si dáme cigáro!" oznamuje ostatním kuřákům Monika. Po dalších pěti minutách na to Pavla přichází. „Je to celebrita?" „Je," přikývnu. „Tak tohle slovo bylo fakt dobrý," uznává. Moje podvědomí mě spokojeně poklepe po rameni.

12.55 „Maminko, ty jsi ale hezká!" hodnotí fotografii maminky na občance asi pětiletá holčička, která ji podává předsedkyni komise. „Tatínku, ty jsi ale hezký!" hodnotí pro změnu i fotku tatínka. „A ty jsi hezká po nich," směje se předsedkyně komise a holčičce v růžové sukýnce podává dvě obálky.

13.45 Voliči mají posledních patnáct minut. A jakoby si uvědomovali, že každý hlas může rozhodnout, za volební plenty se hrne ještě několik voličů – převážně rodičů s malými dětmi. „A můžu také volit?" ozve se hlásek za plentou. „Ne, ještě jsi na to malá," odpovídá maminka. „Aha. A můžu si tam něco aspoň napsat?"

13.51 Babička se školou povinným vnukem stojí před urnou. „Pamatuj, že to dělám pro vaši budoucnost. Aby bylo líp!" A jakoby tato scénka předjímala i celkový výsledek u nás v komisi…

13.56 Odešla poslední volička. Počítáme si křížky v seznamu, kolik máme voličů. A s tím pak musí souhlasit obálky v urně.

14.00 Konec. Konečně! Zavíráme dveře od jídelny a vrháme se na dvě volební urny a jednu přenosnou schránku. Srazíme čtyři stoly dohromady a během pár minut máme na stolech stovky obálek. A začíná sčítací šílenství.

15.34 Máme sečteno. Na stole leží jednotlivé hromádky pečlivě seřazené podle čísel stran. Největší hromádku má ANO 2011, v těsném závěsu se ztrátou dvou hlasů je TOP 09. Třetí ČSSD a pod stupněm vítězů KSČM. „Kroužkovacím vítězem" je v našem volebním okrsku Karel Schwarzenberg, hodně kroužků od voličů dostává ale i dvojka kandidátky KSČM Jiří Dolejš.

15.40 Tak a teď už to jen naťukat rychle do počítače a výsledky dopravit na úřad Prahy 8.

15.50 „Sakra! Počítač mě nepustí, aby se to vytisklo. Máme tam někde chybu…" hlásí Monika. A jelikož počet křížků je podle ní správný (a několikrát přepočítaný), nezbývá, než znovu za každou stranu po jednom sečíst každý volební lístek. Skoro sedm set hlasů.

16.30 Máme poslední možnost, kde může být chyba. ANO 2011, které má nejvíce lístků. Přepočítává to Honza, po něm Pavla. Každému vychází jiné číslo. „Dejte to ještě přepočítat Verče," říká už se zoufalstvím v hlase zapisovatelka Monika. V podtónu však slyším i záchvěv naděje. „Jedna, dva, tři…" počítám hromádku bez preferenčních hlasů. „Sto deset," oznamuji. Téměř okamžitě se ozývá hlasité „Jooooo!" A Monika jde výsledek naťukat do počítače. „Ježiš, co ti to zase píše?" zhrozí se Pavla, která z dálky vidí, jak na obrazovce vyskakuje nějaká hláška. „Nenalezeny žádné chyby," odpovídá se smíchem Monika, které se viditelně ulevilo.

17.00 Monika a předsedkyně komise jedou na úřad. Předchází tomu ale tisk 44 stránek, které musíme všichni postupně podepsat.

17.10 Podle pokynů musíme zůstat ve volební místnosti, dokud nedostaneme od Moniky zprávu, že je všechno v pořádku. „Jedna komise se musela zrovna před chvílí vrátit nazpátek, jeden ze členů se podepsal červenou," kroutí hlavou policista, který nás z chodby přišel zkontrolovat. Vypadá, už by také rád na čerstvý vzduch. Asi jako my všichni.

17.38 Dívám se na Ďáblický háj, který postupně ztrácí svůj zlatý lesk. A v tom… volá Monika, která potvrzuje, že je všechno v pořádku. Můžeme jít domů.

17.45 Vycházím z jídelny. Procházím tmavou chodbou až ke schodišti, kde se loučím s policistou. Mávne rukou na pozdrav a dál se věnuje své vysílačce. Ještě jedny dveře a … dostaví se úleva. Po devatenácti hodinách. Užívám si toho vlahého vánku, který voní po spadaném listí.

Mozek mi po tom všem sčítání vypíná. Může si to dovolit. Naše komise úkol splnila. Teď jsou na řadě politici.