Psycholožka: Pochvaly a tresty za vysvědčení? Spíše si s dětmi promluvte

Jako psycholožka tvrdíte, že škola pro žáky představuje hodně strachu. Není z tohoto hlediska vysvědčení jednou 
z nejhorších věcí, kterou škola dětem dává?

U vysvědčení je jen více zřejmé, co se děje dětem 
v tradiční škole celý rok. Mluví se o tom, protože děti volají na Linku bezpečí, nastávají útěky z domova, někdy se dokonce pokusí o sebevraždu, a to nejen demonstrativní. Ale to je jen pověstná špička ledovce. Po celý školní rok je přítomen strach ze srovnávání s druhými, z neúspěchu, z pocitu, že jsem k ničemu. Ztrácí se ze zřetele to, k čemu by škola měla být – umožnit smysluplné učení, zažívat soudržnost a podporu sociální skupiny, udržení vnitřní motivace k celoživotnímu vzdělávání.

V jednom rozhovoru jste uvedla, že známkování je jako cukr a bič. Platí to i pro vysvědčení?

Kdysi, v 90. letech, když někteří pokrokoví učitelé 
u nás zkoušeli neznámkovat tak, jak je tomu třeba v severských zemích, velice brzy přišli k poznání, že pokud chtějí učit bez známek, pak musí učit jinak. Jsou to spojité nádoby. Mozek se odmítá zabývat tím, v čem nevidí smysl. A pokud dětem to, co se učí, ale také i jakým způsobem se učí, nedává smysl, pak nezbývá než je k učení donutit. Příslibem odměny. Nebo hrozbami. Známky se 
k tomuto hodí náramně dobře. Cukr a bič. Ve většině škol mají známky především tuto funkci. Takto s nimi zacházejí učitelé i rodiče.

Můžete více přiblížit?

Typickým příkladem je třeba handlování okolo známek, ony příležitosti zlepšit si známku před vysvědčením, ve kterých málokdo vidí něco závadného. Ať je to vysvědčení pololetní nebo na konci roku, je jen jednou z forem tohoto nátlaku, posilování závislosti dětí na vnější motivaci. Není pravda, že by se děti samy od sebe neučily. Jsou školy, kde se učí jinak, 
a jejich výsledky jsou velmi dobré.

Jak by bylo ideální děti za jejich výkony podle vás hodnotit?

Asi to bude znít kacířsky, ale nesdílím přesvědčení, že bychom měli druhé lidi vůbec hodnotit, připisovat jim větší nebo menší hodnotu jako osobě. Děti jsou také lidé, platí to i pro ně. Lze hodnotit postupy, zda jsou správné, logické, tvořivé, výsledky i chování, ale ne člověka samotného. Můžeme hodnotit výkon, ale ne děti za výkon.

Pokud přejdeme k hodnocení výkonu, jak by mělo vypadat takové hodnocení?

K jakémukoliv učení potřebujeme zpětnou vazbu, čili informace, zda jdeme správným směrem, co bychom měli udělat jinak, zda výsledek naší práce je správný. Toto by se mělo ve škole dít průběžně – poskytovat dětem okamžitou zpětnou vazbu. 
Z ní by se dítě postupně mělo naučit realistickému sebehodnocení.

Jak by vypadalo vysvědčení?

Pro zhodnocení pokroku žáka v jeho učení, nikoliv zhodnocení kvalit žáka, by stačilo úplně třeba portfolio, shromážděné vybrané doklady o průběhu učení – písemné, výtvarné, fotky, zvukové či video nahrávky nebo i popisné vyjádření učitelky k některým situacím. Místo vysvědčení by bylo pouze setkání ve třech – dítě, rodič a učitel, kde by si společně sdělili, čeho dítě ve svém učení dosáhlo a kam napřít dál síly.

Když zůstanu u strachu. Některé děti může trápit hlavně reakce rodičů na jejich známky. Jak by měl rodič na špatné vysvědčení správně reagovat?

Nejen u vysvědčení, ale 
u každé známky platí, že je to pouze pohled učitele, co podle něj dítě ví. Místo toho, aby rodič spustil hromy-blesky, je lépe říct: „Aha, čtyřka, paní učitelka si asi myslí, že o tom moc nevíš. Jak to vidíš ty?“ Základní postup je jít od zavádějícího čísla dál, k obsahu. Dostáváme se tím také k velké neřešené bolesti školy, což je smysluplnost toho, co se mají děti učit. Neobstojí argument, že děti nevědí, co je pro ně dobré.

Děti si podle vás dokáží samy určit, co je pro ně dobré?

Když děti necháme od malička, aby je vedl jejich zájem, pak jsou schopné se naučit spoustu věcí, a to mnohem užitečněji pro svůj život, než jak je učí klasická škola. Tudíž některé špatné známky odráží zejména skutečnost, že dítěti není jasné, proč se má něco učit. Dále, zavíráme z pohodlnosti oči před tím, co v hloubi duše víme – že známka je pramálo objektivní, že často odráží spíše to, jaké děti se ve třídě sešly než skutečné znalosti. Promítá se do ní mnoho dalších faktorů. Je mnohem jednodušší vyhubovat dítěti, či ho jinak potrestat, než si s ním promluvit a společně vymyslet, co dál. Nemám na mysli promluvy do duše, kázání a moralizování.

Jak je tomu naopak u dobrého vysvědčení? Nejste zastánkyní trestů ani pochval. Jak dítě za dobré vysvědčení nepochválit?

Vlastně platí totéž – nespokojit se s číslem, ale také se ptát: „Paní učitelka si myslí, že vše umíš. Umíš to opravdu? Umíš látku naučit třeba někoho jiného? K čemu to člověku je, toto umět? Nebo to děláš jen, aby byl pokoj? Dalo to hodně práce? Těší tě, co umíš?“ V porovnání s tímto zájmem je pochvala, jaké je dítě šikovné, ubohou frází. Popovídat si s dítětem znamená věnovat mu čas a pozornost, naslouchat mu. Pochvalami a odměnami často chlácholíme vlastní svědomí, které nám říká, že toho vlastně o vlastních dětech ani moc nevíme.

Proč jsou z psychologického hlediska pochvaly za dobrý výkon špatné?

Zjednodušeně řečeno, protože pochvaly vlastně hodnotí osobu, člověka. Není nic špatného na tom říct: Ano, umíš to, rozumíš tomu, to se ti už neztratí“, nebo: „Je vidět, že je za tebou kus práce.“ Mluvím o činnosti, o výsledku. Typická pochvala však zní: „Ty jsi moc šikovný, ty jsi chytrá, nadaná, pracovitý.“ V knize Carol Dweckové Nastavení mysli je dokumentováno mnohými výzkumy, co takové pochvalné hodnocení osoby dělá.

Co s osobou dělá?

Většina lidí by možná tipovala, že ji bude stimulovat k většímu a lepšímu výkonu, opak je pravdou. Mimo jiné bere chuť podstupovat riziko náročnějších úkolů, aby se náhodou neukázalo, že dotyční nejsou tak úžasní. Z takových pochval se stává břemeno, vysoko nastavená laťka, která vede k úzkosti, abychom nezklamali. A taková úzkost může nakonec 
i snižovat samotný výkon.

V některých rodinách je zvykem dávat za dobré vysvědčení dětem dárky? Co by podle vás mohl být vhodný dárek za vysvědčení?

Z rodičů často padají věty, že díte se učí pro sebe. A pak mnohým svým konáním ukazují dítěti, že to vůbec není jeho zodpovědnost. Dárek ve své podstatě není nikdy „za něco“. Dárek je výraz našeho vztahu s někým, není podmíněn ničím dalším. Ovšem odměna podmíněna vždycky je. Nehrajeme si proto na dárky, ale nazývejme věci pravými jmény – je to úplatek za to, aby se dítě snažilo i nadále nám dělat radost. Zrada všech odměn je právě v tomto – ukazuje odměňovanému, že odměna je hodnotnější než odměňovaná činnost sama. Když přestaneme s odměnami, činnost sama pozbude na významu a nebudeme ji dál dělat. Co lze, je oslavit uzavření určitého období práce – ať dopadlo jakkoliv, oslavit to slavnostnějším obědem nebo výletem, či prostě tím, že si uděláme společný príma den.