První televizní přenos! Bylo krásné být při tom, vzpomínají pamětníci

Nutno podotknout, že než se k udiveným televizním divákům první autentické záběry
z místa sportovního klání dostaly, předobrazem toho byl jiný pokus. „První televizní přenos v Československu proběhl 23. března roku 1948, kdy skupina rozhlasových techniků provedla přenos obrazového i zvukového záznamu z jednoho místa na druhé ve Vojenském technickém ústavu 
v Tanvaldu,“ uvedl Milan Kruml, mediální analytik České televize.

Podle něj po zahájení pravidelného vysílání v padesátých letech tvořilo kolem osmdesáti procent vysílacího času právě živé vysílání, kdy záznam byl k dispozici až po roce 1956. „Zbytek pak patřil zábavě v podobě filmů a předtočených pořadů na filmový materiál. Dnes je tomu přesně naopak,“ upřesnil Milan Kruml.

První přenos režíroval ředitel

Jenomže vývoj televizní techniky se nezadržitelně dral kupředu. Proto začátkem roku 1955 Výzkumný ústav radiokomunikací namontoval televizní zařízení do autobusu Škoda RD 706 (na snímku), a ÚTS Praha tak získala první přenosový vůz. Ten umožnil instalovat televizní kamery v terénu a zajišťoval dopravu televizního signálu mikrovlnnými spoji 
k vysílacímu pracovišti.

Dne 11. února 1955 televizní pracovníci přistavili tento vůz 
k zimnímu stadionu v Praze na Štvanici a zorganizovali již zmíněný první přímý televizní přenos sportovního utkání v historii československé televize. Tento přenos je poměrně dobře zdokumentován ve vzpomínkách pamětníků, 
a proto se ví, že za kamerami stáli Jan Novák, Jindřich Novotný, Eduard Landisch. Ke komentování byl pozván z armádního rozhlasu Josef Valchář, který si vzal na pomoc svého kolegu Víta Holubce. Režie se ujal sám ředitel Karel Kohout.

„Zápas výběru Prahy a švédského klubu IF Leksand se hrál v úterý a do soboty byly prý v pražských prodejnách všechny televizory vyprodané. V Praze se tak odehrálo něco podobného, co zažila Velká Británie v roce 1953. To se konal přímý přenos korunovace královny Alžběty, který odstartoval vlnu zvýšeného zájmu o televizi a o koupi televizního přijímače,“ ohlédl se 
v čase analytik Milan Kruml.

Sportu zdar 
a fotbalu zvlášť!

Přestože šlo jen o pokus, podle Krumla po nadšených diváckých telefonátech během přenosu, se nakonec odvysílal celý zápas. Za prvé se hokej líbil, za druhé obraz i zvuk chytili diváci až u Českých Budějovic. „To bylo překvapení, protože panoval názor, že vysílač na Petříně má dosah jen do okruhu šedesáti kilometrů,“ vzpomínal Vít Holubec, fotbalový expert a tehdy rozhlasový redaktor, jež přenos komentoval spolu s Josefem Valchářem.

Vít Holubec (na snímku) je vůbec legenda mezi sportovními komentátory. Jeho památné úsloví Sportu zdar a fotbalu zvlášť! zaznělo před každým důležitým fotbalovým zápasem, aby brzy zcela zlidovělo. „Sportovní přenos měl nečekaně velký ohlas, a tak když se o deset dní později vysílal zápas Československo - Kanada, byly v celé Praze a okolí rázem vyprodány veškeré televizory. Tehdy bylo možné vidět 
v Praze i jiných městech scénky, kdy za výlohami obchodů hrály televizory a z ulice na jejich obrazovkách sledovaly zápas hloučky fanoušků,“ doplnil Milan Kruml.

Zanedlouho následovaly přenosy další, a nejen sportovní (fotbal, cyklistický Závod míru). Dne 17. dubna 1955 se uskutečnil první přímý přenos opery z Národního divadla. V tisku se zdůrazňovalo, že představení Prodané nevěsty v průběhu jediného večera mohlo sledovat přibližně 200 tisíc lidí, tedy stejný počet diváků, pro které by Národní divadlo jinak muselo uspořádat několik stovek představení.

V létě 1955 televize uvedla přenosy z I. celostátní spartakiády a v lednu 1956 mohli majitelé televizních přijímačů sledovat první sportovní přenos ze zahraničí, ze zimní olympiády v italské Cortině d'Ampezzo.

Kvalita obrazu opravdu nic moc

„Opět šlo o improvizaci, kdy se podařilo získat televizní signál přes Německo a vybudovat operativní spojení z Drážďan do Prahy. Kvalita obrazu nebyla nijak vynikající, vázla informace o tom, co se vlastně děje na obrazovce. Nicméně diváci prožívali – pro dnešní televizní a internetovou generaci jen těžko pochopitelné – vzrušení. To znamená takzvaně být při tom,“ uzavřel analytik České televize Milan Kruml.

Nicméně až do konce roku 1955 veškeré televizní vysílání se omezovalo na jediný pražský vysílač na Petříně, který byl schopen pokrýt území hlavního města Prahy, středočeského kraje a části severních a východních Čech. O Silvestra 31. prosince 1955 zahájil provoz druhý československý televizní vysílač Ostrava-Hošťálkovice. Ještě v roce 1956 začali spojaři zkoušet spojení Prahy s Ostravou přes Suchý vrch v Orlických horách a Praděd do Hošťálkovic.

Kvalitní příjem obrazu se podařilo docílit na přenosové trase až začátkem roku 1957, přičemž tato trasa byla pouze jednosměrná. Na přelomu padesátých a šedesátých let se bouřlivým tempem budovala síť vysílačů a převaděčů tak, že už v roce 1961 televizní signál pokrýval všechna regionální centra a většinu tehdejšího Československa, čímž krátce nato (1962) byla překročena hranice jednoho miliónu majitelů televizních přijímačů.

„I tak se vlastníci televizorů tehdy řadili mezi tak zvaně lepší lidi. Byla to vlastně legrace, když se sousedé sešli a dívali se na kde co. Televize 
v podstatě budovala i mezilidské vztahy,“vzpomínal herec Bohumír Starý, známý z filmů režiséra Karla Kachyni.