Kdy se začíná psát historie školních aktovek? Jak vypadaly první brašny?

Je potřeba si uvědomit, že děti dlouho žádné aktovky vůbec neměly. Když si do školy začaly nosit jednu nebo dvě knihy, tak používaly speciální drátěný nosič. Sešity se rozšířily až od poslední třetiny 19. století, mnoho pomůcek k nošení opravdu neměly, hovoříme-li o obecných školách.

A první opravdové školní aktovky? Jak je známe z dnešní doby nebo nedávné historie…

Přibližně na přelomu 19. a 20. století. Šlo o velmi jednoduché brašničky s jedním neděleným vnitřním prostorem a vyráběly se z pevného kartonu, nebo kůže. Vešlo se tam všechno, co bylo potřeba, tedy učebnice, tabulka a později sešity. Co se sešitů týká, tak ty byly dostupné od 60. až 70. let 19. století. Do té doby psaly děti na tabulky a papíry, které linkoval přímo pan učitel. Ale tabulky se používaly i později, aby se ušetřilo.

Jak byly první aktovky mezi žáky rozšířené? Zřejmě zprvu nešlo o levnou záležitost.

Hodně záleželo na tom, jestli byly děti z venkova, nebo z města, a jak na tom byla rodina finančně. Ještě na začátku 20. století, pokud byly děti z chudších poměrů nebo z venkovských osad, rozhodně větší školní výbavu většinou neměly. Věci samozřejmě musely vydržet co nejdéle.

Výroba aktovek, jak je známe dnes, je průmyslovou záležitostí. Jak to s výrobou školních brašen bylo v minulosti?

Přibližně od 19. století fungují továrny zaměřující se na výrobu školních pomůcek. Především se jednalo o výukové školní obrazy, nebo mapy, které visely po stěnách třídy. Firem, které fungovaly i později za první republiky, bylo opravdu mnoho, konkrétně u aktovek se však jednalo také o celou řadu lokálních výrobců a brašnářů. Většinou rodič vyrazil právě k brašnáři, specializované obchody se školními potřebami neexistovaly. Unifikace přichází až ve druhé polovině 20. století, kdy se vyrábělo centrálně pouze několik typů aktovek.

S ostatními pomůckami to bylo obdobné?

Mnoho školních pomůcek si učitelé vyráběli sami. Nejvíc se to týká přírodopisu, kdy učitelé vytvářeli sbírky motýlů, brouků, ale i minerálů nebo jiných přírodnin. Často brali na sběr i svoje žáky. Zejména středoškolští profesoři byli často skutečnými experty - ostatně každý si jistě vzpomene na postavu profesora Matulky z filmu Cesta do hlubin študákovy duše. Sbírky budované takovýmito nadšenci pak měly skutečně vysokou úroveň. Co se kupovalo, byly pomůcky pro chemii a fyziku, které se svépomocí vyrábí obtížně. Nicméně ještě v první polovině 20. století se skutečně velké množství učitelů nespokojovalo s nabídkou továren a snažili se vymýšlet pomůcky vlastní. Když se osvědčily, mohla jejich sériovou výrobu převzít továrna. Zajímavým příkladem z našich sbírek je třeba tužka na linkování školních tabulí „Astol", kterou navrhnul odborný učitel Arnošt Schwangmeier. Vyráběla se v továrně jeho bratra Antonína. Ve druhé polovině 20. století převzal výrobu pomůcek národní podnik Komenium a doba již vlastní iniciativě „zdola" příliš nepřála. Ale i tehdy stejně jako dnes se našlo dost takových učitelů, kteří se nespokojili s nabídkou a vymýšleli pro své žáky vlastní zlepšováky a pomůcky.

Dá se na vzhledu školních pomůcek vypozorovat, jak se měnil vkus rodičů a školáků? Dá se to vůbec srovnat s dnešní dobou?

Srovnávat se to moc nedá. Například určit přesně, který dřevěný penál pochází ze začátku 20. století, a který z první republiky je velmi obtížné. Vyráběly se pořád v totožném stylu. Můžeme vypozorovat různé typy, třeba s výklopným a odsunovacím víčkem, ale že konkrétní typ víčka je inovací například z roku 1922, to nelze. Nejlepší pro časové zařazení takové běžné pomůcky je, když známe jejího konkrétního uživatele a víme tedy, kdy chodil do školy.

Můžeme alespoň vypozorovat, který penál je luxusnější?

Možná. Tady vidíte obrázek papouška, některé penály obsahují pravítko. Můžeme předpokládat, že děti z bohatší rodiny měly penál s hezkým obrázkem, ale dá se to obtížně vystopovat. Všechno bylo trochu jednodušší.

Aktovky i penály jsou užitné výrobky, které se pravděpodobně málokdy dochovaly. Jak se vám daří získávat tyto sbírkové předměty?

Je to obtížné. Například starých aktovek máme asi jenom osm. Je poměrně složité je získat. Možná i proto, že se aktovka většinou opotřebuje natolik, že ji lidé, když dítě přestane chodit do školy, vyhodí. Vybavení žáků získáváme často dary od individuálních dárců nebo na internetových aukcích. Vyřazené školní pomůcky nebo třeba i staré lavice nebo tabule by nám měly nabízet školy. Ve věstníku ministerstva školství pravidelně zveřejňujeme výzvu školám. V praxi to ale bohužel vypadá tak, že se něčím podobným školy většinou nezdržují a staré pomůcky vyhazují.

Je nutné staré školní pomůcky restaurovat? Můžete si to dovolit?

Máme v muzeu dvě restaurátorky, které jsou ale specializované na papír. Opravují proto knihy, školní obrazy nebo mapy. Opravy pomůcek z jiných materiálů musíme zadávat externím restaurátorům, což bývá dost drahé.

Anketa: Pamatujete si ještě na svou školní aktovku?

Jan Smigmator, zpěvák:
Měl jsem aktovku, která byla modrá, a vždycky v ní byla výborná svačina od maminky. Uvnitř jsem měl penál plný pastelek. Při vyučování jsem si totiž nemohl zpívat, tak jsem si kreslil do slabikáře. Během pár dní jsem ho celý pokreslil, ale moje dětské ilustrace mu velice slušely!

Radek Jaroš, horolezec:
Kdybych ji měl do detailu popsat, tak si budu vymýšlet. Asi jsem z ní nebyl nadšený, protože klukům se do školy moc nechtělo. Měl jsem klasickou velkou brašnu na záda. Až když jsme byli větší, tak jsme nosili botasku na jednu stranu, ale to byla pro nás rebelie, protože to se nesmělo.

Jan Hřebejk, režisér:
Od útlého dětství jsem měl speciální aktovku. Moji rodiče ji nechali ušít z vepřové kůže u vesnického brašnáře. Musela být tenkrát dost drahá. Nebyla natíraná, takže vypadala jako z roku 1920, ale nakonec jsem ji nosil až do čtvrťáku na gymplu. Ke konci už byla ale hodně počmáraná.

Jaroslav Svěcený, houslista:
To jsou věci, které se nezapomínají. Byla to klasická aktovka na záda s kovovými zacvakávátky. Byla dohněda a neměla žádné kapsy navíc, protože jsme neměli mobily a další vymoženosti. Občas mě z ní ale bolela záda. Děda mi tenkrát říkal, že v ní nosím kamení.

Matěj Ruppert, hudebník:
Byla modrá a krásná. Když jsem ji dostal, měla žluté odrazky a velké kovové přezky. A za měsíc vypadala úplně jinak. Byla potom ošoupaná a uvnitř dva týdny stará svačina, byly tam také slupky od pomerančů, sem tam nějaké jablíčko. Nebyl jsem nejpořádnější.

Ondřej Kepka, režisér: 
První třídu jsem absolvoval v 70. letech, což byla taky jiná doba než dnes. Ale zase jsem psal perem a tužkou, a ne křídou na břidlicovou tabulku. Tehdy nebyl velký výběr. Naši mě ale vedli k tomu, abych nebyl náročný. Takže jsem nestrádal, ale zase jsem neměl hned všechno.

Adéla Gondíková, herečka, moderátorka:
Co si pamatuju, tak odjakživa jsem nosila do školy batoh. Ale nebyl to takový klasický školní, který nosí děti i dneska. Měla jsem takový, co jsme jako rodina vozili na výlety, do lesa a podobně. V roce 1980 to bylo hodně divné, ale pro mě úplně normální.

Čtěte také: Učitel má dnes více povinností než práv a žák více práv než povinností