Své volby Zdeněk Hříbal ani v nejmenším nelituje. Práce s dětmi je podle něj jako detektivka. S vedoucím dětské sonografie v Motole jsme se bavili o Doktorfestu, hudbě i jeho lékařské kariéře. Proč mu jeho manželka říká, že je chodící černá kronika?

Jste jedním ze zakladatelů hudebního festivalu Doktorfest, který startuje právě dnes. Jak
vůbec vznikla myšlenka uspořádat akci pro hrající doktory?
Napadlo nás s Vladanou Rýdlovou a Petrem Mendlem využít krásné prostředí Písecké brány k setkávání lékařských kapel. Navázali jsme na tradiční Motolfest, který před lety zanikl. Pojali jsme tento festival ve větším měřítku a honosněji. O hraní na Doktorfestu je veliký zájem a kapely si dnes už můžeme vybírat.

Součástí Doktorfestu je také dětský Bebífest. Na co se mohou letos malí návštěvníci těšit?
Pokusíme se v rámci programu Doktorfestu najít i zábavu pro děti. Seznámíme je se základy první pomoci, ukážeme jim obvazovou techniku, vyzkouší si přiložit dlahu při zlomenině končetiny a další jednodušší lékařské úkony.

Je mezi lékaři a lékařkami hodně muzikantů?
Hodně lidí z řad lékařů tíhne k umění. Znám kolegy malíře, básníky a fotografy. Hudebníků znám asi nejvíc. Soudím
podle sebe, že je to ta nejlepší forma relaxace.

Vy sám pocházíte z lékařské rodiny, k medicíně jste měl blízko. Jak jste se ale dostal ke hraní v kapele?
Moji rodiče se nevěnovali hudbě aktivně, ale díky nim jsem už velmi brzy poslouchal Beatles, českou popovou i rockovou scénu i lidové písničky. Kytaru jsem dostal asi v deseti pod stromeček. Zpíval jsem v pěveckém sboru, kde jsme se na kytary i doprovázeli. Co pro Vás znamená muzika? Hudba je významnou součástímého života. 

Na studiích jsme si s kolegy skládali písničky, jen tak pro potěšení, na mejdan. V Bonsai (první kapela doktora Hříbala,pozn.) a Bílé nemoci už to byla téměř profesionální hudební éra s četnými koncerty,vydáváním desek, hraním na festivalech.Je to můj život,relaxace i zábava, názorové vyjádření.

V současnosti hrajete v kapele Bílá nemoc. Jste více lékař, nebo rocker? A dá se to vůbec oddělit?

Čapkovský název symbolizuje náš obdiv k postavě doktora Galéna. Byl to lékař, citlivý člověk, statečný bojovník, názorově zralý. Jak medicínu,tak i zpívání v kapele, se snažím dělat s chutí a nadšením, zodpovědně. Pro můj život jsou oba posty důležité, téměř rovnocenné.

Uvažoval jste někdy, že byste vyměnil lékařské povolání za hudební kariéru?
Povolání lékaře je pro mě posláním, důležitou životní nutností i koníčkem. Zkoušeli jsme s kapelou hrát intenzivněji, před pár lety jsme si vyzkoušeli zahrát 20 koncertů během dvou měsíců. Nebyla to ta správná volba. Všichni máme svá povolání a baví nás hrát pro radost a s chutí, což se často u profesionálů postupně vytrácí.

Dnes pracujete na dětské sonografii. Původně jste ale uvažoval o povolání zubaře. Jak zpětně hodnotíte vaši volbu
stát se pediatrem?
Pediatrie, čili dětská medicína, mě oslovila okamžitě. Malý pacient je vděčný, milý, bezprostředně dá najevo, co si o vás myslí. Nekalkuluje a nepodvádí. S dospělou medicínou, hlavně s diagnostikou pohybového aparátu mám díky spolupráci s profesorem Kolářem bohaté zkušenosti. K dětem se ale vracím vždycky moc rád.

Jak jste se ze všech oblastí pediatrie dostal právě k sonografii?
Zažil jsem tuto vyšetřovací metodu v plenkách, celý její vývoj, technické zdokonalování. V současné době je ultrazvuk tou nejvhodnější vyšetřovací metodou v dětském věku. Nejvíc mě na ní baví blízký kontakt s pacientem i s rodiči.

Co Vás na vašem povolání nejvíc naplňuje?
Samozřejmě práce s dětmi, bezprostřední kontakt s nimi, možnost stálé komunikace a nejvíce, v součinnosti s prací kolegů, přispění
k uzdravení dětského pacienta. 

Je práce s dětmi složitější než s dospělými?
Mám raději práci s dětmi. Dospělý může často kamuflovat, má své nálady, může být i agresivní. Na druhé straně malé dítě může
plakat, bát se, být neklidné. Kojenec vám nepoví, co ho trápí. Je to někdy skoro detektivní práce, a to mě baví.

Sám máte tři děti. Ovlivnilo vás nějak vaše povolání v jejich výchově? Bál jste se o ně
víc?
I když v nemocnici se snažím o odlehčení, dodání optimismu a empatii, manželka o mně říká, že jsem černá kronika. Vlivem profesionální deformace prožívám nemoci svých dětí mnohem dramatičtěji a potenciální úraz vidím na každém rohu.

Čtěte také: Karel IV. mistrně zvládal situace, které nyní dělají PR agentury