Na mise do zemí, které postihla přírodní katastrofa či kde zuří ozbrojený konflikt, vyráží i 130 mužů a žen z Česka.

„Skoro polovina lidí jsou nelékaři – specialisté na vodu, logistiku, zásobování. Čtvrtina jsou lékaři a zbytek zdravotní sestry, laboranti a další zdravotnické profese," řekl médiím ředitel české kanceláře Lékařů bez hranic Pavel Gruber.

Česko je mezi novými členskými státy EU jedinou zemí, kde pobočka Lékařů bez hranic je. Organizace působí v šesti desítkách zemí světa. Pomáhá lidem po přírodních katastrofách i ve válečných střetech.

„Naší filozofií je vyjednávaný přístup. Před otevřením zařízením mluvíme se všemi bojujícími stranami. Ve chvíli, kdy od všech máme ujištění, že chápou, že jsme neutrální, nestranní a ošetřujeme všechny bez rozdílu, že na nás nebudou útočit, až v tu chvíli nemocnici otevřeme," popsal Gruber.

Podle něj neutralita a nestrannost začínají u financí. Organizace má většinu peněz na svou činnost z darů. „Je to naše svobodné rozhodnutí. Jedna z prvních otázek při vyjednávání je: A kdo vás platí? V tu chvíli můžete říct, že z 90 procent jsme placeni drobnými dárci. Tak vám tu nezávislost uvěří," řekl Gruber.

Nejen chirurgie. I čistá voda

Lékaři bez hranic ve svých zařízeních zajišťují očkování, výživu dětí, čistou vodu i chirurgické zákroky. Na výstavě je k vidění nafukovací chirurgický sál, ambulance s nástroji a lůžky, polní lékárna i latríny. Součástí práce je boj s epidemiemi cholery, malárie i s ebolou.

„Voda s chlorem byl můj nejlepší kamarád. Ruce jsem si myla tak 30krát za den. Roztokem chloru jsme si sprejovali i boty," popsala Reena Sattarová, která byla v řadách českých Lékařů bez hranic dva měsíce v Sieře Leoně.

Při práci s pacienty s ebolou musela nosit ochranný oblek, pokrývku hlavy se svým jménem, brýle, dvoje rukavice. Ve vedru se ve výstroji dalo vydržet hodinu. Podle Sattarové bylo zlé nejen fyzické, ale i psychické utrpení izolovaných pacientů. Téměř po celou dobu byli sami.

Stačí minimální vybavení

Na misi v Bangladéši, Jižním Súdánu a dvakrát v Afghánistánu byla dětská sestra Jitka Kosíková. „Lidské životy je možné zachraňovat i s minimálním vybavením a v náročných podmínkách," říká. Pacienta s malárií je možné vyléčit za tři dny. Stačí na to dezinfekce, jehla a léky.

Podle Grubera klíčovou roli hrají místní pracovníci. „Lidé, kteří odjíždějí z Evropy, obětují hrozně moc. Obětují své pohodlí, svůj čas. Projekty ale stojí na místních zaměstnancích. Na jednoho mezinárodního spolupracovníka připadá sto místních. Oni jsou páteří projektů a třeba v Sýrii s nasazením vlastního života drží zdravotní péči," zdůraznil.

Péče i pro uprchlíky

I když zdravotnická zařízení Lékařů bez hranic chrání mezinárodní právo i dohody, čelí často útokům. Vedle ochrany nemocnic a zdravotníků požaduje organizace i ochranu pacientů, a to bez ohledu na to, ke které straně patří. Žádá také nestranné vyšetřování.

Organizace působí i v uprchlických táborech. Zájemci mohou na výstavě vidět stany uprchlíků i věci, které používají – třeba sandály z pneumatik. Do Evropy dorazil loni milion běženců.

„Když se kouknete na Turecko, Libanon, Pákistán, Írán nebo Čad, tak každá z těchto zemí hostí několikanásobně víc uprchlíků než všech 28 členů EU dohromady. Jsem smutný z toho, že se debata polarizovala do dvou extrémů," uvedl Gruber. Podle něj se buď prosazuje nehumánní přístup proti evropským hodnotám, nebo naprostá otevřenost.

Čtěte také: Lékaři z Bulovky se vrátili z Jordánska