Co mají rodiče dělat, aby školní docházka nebyla pro ně i jejich potomka každodenním utrpením?

„Vstup do školy je v životě dítěte zásadní změnou způsobu vztahování se k okolnímu světu. Zatímco před školou dítě rozvíjí vlastní osobnost především hrou, neúkolovou aktivitou, která se nemusí, v okamžiku zahájení školní docházky toto krásné privilegium končí a dítě musí začít plnit povinnosti, zvládat úkoly," popsal životní změnu psycholog Karel Humhal.

Rodiče by proto podle něj měli dítěti, které zahájí docházku do školy, vytvořit příznivé podmínky pro vstup do školy. Měli by mu umožnit maximálně se soustředit na školu, co nejvíce mu pomáhat překonávat případné překážky a potíže a neměli by v této době dítě přetěžovat jinými požadavky.

Aktovku by si děti měly připravovat samy

Podle speciální pedagožky Olgy Tomanové je rovněž důležité, aby dítě dokázalo udržet pozornost, zvládalo základní sebeobsluhu, například rovnání věcí do aktovky, zavazování tkaniček či převlékání.

„Je také důležité, aby se umělo chovat v kolektivu a dokázalo přijmout pokyny vyučujícího," popsala Tomanová úkony, které dítěti mohou v první třídě zásadně usnadnit život.

Řada předškoláků v dnešní době navštěvuje zájmové kroužky které jim dosud vyplňovaly většinou odpolední volný čas. Je vhodné v nich nadále pokračovat či je se vstupem do první třídy omezit?

Kroužky mohou počkat

„Různé zájmové aktivity mohou počkat, až se dítě začlení do kolektivu třídy a přizpůsobí rytmu nového života, pravidelnému vstávání, přípravě na školu," doporučuje Humhal a dodává pro rodiče čerstvých prvňáčků důležitou radu.

„Měli by se snažit odstranit různé stresy, které na dítě nepříznivě působí. A především sami rodiče by se měli snažit být v pohodě a ve formě, protože nic nepůsobí na psychiku příznivěji a lépe než vědomí fungujícího rodinného zázemí."

Kromě budoucích prvňáčků čeká zásadní životní změna i čerstvé středoškoláky. V hlavním městě bude podle ministerských odhadů nově přijatých studentů do prvních ročníků středních škol asi 13,5 tisíc. I na ně čekají úskalí nejčastěji v podobě zhoršení prospěchu.

Podle odborníků na vzdělávání je důležité, aby rodiče svému dítěti věřili a byli si vědomi, že zhoršení prospěchu s přechodem na střední školu s jinými požadavky na učení, s důrazem na samostatnost, je obvykle přechodné a prostě patří k věci.

Ptali jsme se Pražanů: Můj první školní den

Ingrid Burianová, 35 let, úřednice: 
Najednou jsem si připadala jako dospělá

Na první školní den si pamatuji poměrně přesně. Svítilo sluníčko a před školou nás šíbovali jako vlaky na perónu. Prostě sem tam a nakonec do dvojstupů k příslušné paní učitelce. Mě maminka, asi abych rychle byla v páru, strčila do ruky k nějakému klukovi a šla nahlásit kantorce mé jméno do docházky.

Ten kluk se mi ale vůbec nelíbil a tak jsem ho rychle vyměnila za jiného, který mým dětským představám o klukovské kráse mnohem víc vyhovoval. To mi vlastně zůstalo dodnes, nenechám si nic diktovat. Každopádně nás pak paní učitelka stejně rozsadila podle velikosti, takže to bylo jedno.

Také si pamatuji na tu zvláštní vůni, kterou škola vydávala, a na ten hrdý pocit, že už jsem jen sama za sebe. Tehdy totiž rodiče s dětmi do třídy nesměli a já byla děsně nadšená, že už jsem vlastně dospělá. A také s námi tak jednali, nebo mi to spíš tak připadalo.

Dostali jsme ten první školní den hromadu informací a všichni jsme pak byli děsně důležití. Mimochodem tuhle takzvanou samostatnost jsem před dvěma roky aplikovala i u svého syna prvňáčka a taky byl naprosto spokojený. Najednou jako by získal, už v tomto útlém věku, sám svou hodnotu. Ví teď, že co si vybojuje, to taky potom má.

Olga Tattermuschová, 92 let, důchodkyně: 
Kdo zlobil, dostal pravítkem přes prsty

Do školy jsem nastoupila v Braníku v roce 1928. První den ve škole jsem měla na sobě červenou sukýnku s bílými puntíky, bílou halenku a bolerko. Všechno mi ušila maminka. Nastoupila jsem k paní učitelce Minaříkové. Vzpomínám si i na jméno ředitele školy. Byl to pan Neumann, byl velmi přísný a učil nás zeměpis.

Ve třídě byly dlouhé lavice, v nichž seděly vedle sebe čtyři děti, ve třídě bylo celkem 32 prvňáčků. Dívky seděly zvlášť a chlapci také. Ve škole nebyly šatny, ale ve třídách jsme měly věšáky. Topilo se v kamnech.

V první třídě se nejdříve psalo tužkou, na konci roku pak obyčejným perem s dřevěnou násadkou. Lavice měly kalamáře s inkousty. Z pomůcek jsme měli Slabikář a Početnici. Od třetí třídy se vyučoval krasopis. O přestávkách se chodilo po chodbách. Pokud děti zlobily, každý přestupek musela třídní učitelka nahlásit řediteli a ten pak žáky bez ohledu na to, zda se jedná o chlapce či dívku, trestal. Dostali přes natažené prsty pravítkem.

Po páté třídě děti odcházely buď na gymnázia, nebo do Měšťanské školy, která trvala čtyři roky. Jeden rok byl učební kurz, který připravoval žáky na řemesla. Po absolvování Měšťanské školy pak mohly děti odejít studovat na střední školy či na Vyšší obchodní školu.

Jaroslav Kňap, 53 let, fotograf: 
Vzhůru jsem tehdy byl už v šest ráno

Když si tak zamyslím, je to už pěkně dávno. Někdy v 60. letech minulého století to bylo přesně 1. září 1967. Přiznávám, že jsem se do školy těšil, dokonce moc těšil. Nemohl jsem toho dne snad ani dospat. A už od šesti ráno jsem pobíhal po domě a budil jsem babičku, která si asi chtěla přispat.

Tak jsem si řekl, že jí tedy s doprovodem nedám tu nejmenší šanci. Na autobus kolem půl osmé jsem proto šel sám v krátkých kalhotách, námořnickém tričku a s červenou koženou brašnou na zádech s dvěma zapínacími kapsami.

Odmítl jsem doprovod a byl jsem patřičně hrdý… Jsem přeci velký kluk. A kdyby mě doprovázel někdo z „dospěláků", musel bych se stydět. Tiskací písmena a číslice jsem už hrdě znal samozřejmě díky babičce a mamince. Takže žádný problém. A kluci, se kterými jsem kamarádil, na tom byli obdobně. Děti, které doprovázeli rodiče až do školy, okamžitě v našich očích společensky poklesly a tak trochu nám pak byly pro legraci.

Vzpomínám si i na jednu spolužačku ta toho významného zářijového dne dokonce brečela. Tak jsem tu dívenku konejšil tím, že jsem jí tahal za culíky. A ona na mě za „odměnu" žalovala.

Libuše Fašianoková, 51 let, zdravotní sestra: 
První školní den i první školní láska

Školu jsem milovala každý den jsem se do ní strašně těšila. Dokonce jsem budila rodiče boucháním do zdi a voláním, že musíme okamžitě vstávat, abychom do školy náhodou nepřišli pozdě. Obvykle mi odpovídali, abych se nebála, že nezaspíme, protože máme ještě minimálně tři hodiny času.

Z prvního dne ve škole si pamatuji, jak učitelky držely cedule s nápisy tříd 1.A., 1.B. a 1.C. Já se držela za ruku s chlapečkem, ve dvojici jsem s ním pak šla poprvé do třídy. Seděla jsem s ním i v lavici a později se s něj stala moje první školní láska.

Z první třídy si ještě vybavuju, jak jsme měli na lavici srovnané učebnice a sešity. Mezi knihami byly Slabikář a Živá abeceda. Dneska už se Živá abeceda nepoužívá, nebo se podobné knihy takto nejmenují. Za doby mé první třídy to byla učebnice s písmenky a u každého z nich byla na ono písmenko básnička. Některé básničky si pamatuji ještě dnes.