Petřínská lanovka je nejslavnější, ale ne jediná v Praze

Jelikož Praha není „placka“ jako třeba Paříž a lze ji považovat za geograficky poměrně členité město, nelze se divit, že mezi nadmořskou výškou nejnižšího (Vltava u Suchdola 177 metrů nad mořem) a nejvyššího (Vrch Taleček na Zličíně 399 metrů nad mořem) bodu je rozdíl přes dvě stě metrů.

Lidem pomáhá zdolat převýšení metro, autobusy či tramvaje, někde musí pěkně po svých. Jsou však i místa, kde se při cestě do kopce nezadýchají díky lanovkám.

Petřín

Nejznámější pražskou lanovkou je dráha na Petřín. Loni sice oslavila již 120 let existence, během této doby však dvakrát delší dobu nejezdila.

První přerušení přišlo po pětadvaceti letech provozu v roce 1916 v souvislosti s 1. světovou válkou. Fungovat začala opět až na začátku třicátých let, kdy byl zároveň změněn její vodní pohon na elektrický.

Druhý válečný konflikt ji sice nezastavil, ale pozdější přírodní katastrofa již ano. V druhé polovině šedesátých let došlo na Petříně po vydatných deštích k rozsáhlým sesuvům půdy, které vzaly sebou i trať lanovky.

Obnova se protáhla na dlouhých dvacet let. Vozy začaly jezdit na půlkilometrové trati mezi Újezdem a Petřínem (se zastávkou na Nebozízku, pozn. aut.) opět až v roce v roce 1985. Petřínská lanovka je od té doby začleněna do systému MHD, takže je zde možné využívat běžné cestovní doklady.

Kdo se chce dozvědět více o historii tratě, má ideální příležitost na horní stanici lanovky, kde je volně přístupná poutavá expozice. Mezi technické unikáty lze zařadit strojovnu na Petříně z třicátých let minulého století. Ta však stále slouží svému účelu, takže není běžně přístupná.

V roce 1996 si příroda vynutila další rekonstrukci, protože zatékalo do konstrukce mostu. Pauza však trvala tentokrát naštěstí jen čtvrt roku. V současnosti je celoroční provoz lanovky přerušován jen kvůli zhruba dvoutýdenním revizím na jaře a na podzim. I tak stihne petřínská lanovka převést ročně zhruba 1,2 milionu cestujících. I když ji hojně využívají turisté, kteří se chtějí podívat na Petřínskou rozhlednu, do hvězdárny či zrcadlového bludiště, má svůj význam i pro cestování MHD.

„Pro mě je to praktická cesta na strahovské koleje, když jedu ze školy. Kdybych to měla objíždět přes Smíchov, tak se zdržím. Takto si navíc při cestě z lanovky na pokoj zasportuju,“ směje se studentka práv Petra Drdová.

Zoo

Sedačková lanovka v trojské zoo vozí návštěvníky zoo již více než tři desetiletí. Přitom se nedá říci, že by začala psát svou historii zrovna šťastně. Již během své druhé sezony v roce 1978 musel být její provoz zastaven kvůli technickým nedostatkům. Jezdit začala až po tříleté pauze, kdy se jejím provozovatelem stal pražský dopravní podnik.

V současnosti funguje lanovka od jara do podzimu, ale když silně fouká vítr, nejezdí. Jelikož je lanovka velkou atrakcí hlavně pro děti, měli by si rodiče proto v den návštěvy ověřit, zda se skutečně budou moci mezi horní a dolní částí zahrady svézt.

„Vyhnou se tak zklamání svých dětí. Já jsem jednou slíbil svezení synovi, který se moc těšil, řekl bych, že dokonce více než na zvířata. Lanovka ale kvůli silnému větru zrovna nejezdila. Jeho zklamání naštěstí zmírnil dětský vláček nedaleko dolní stanice,“ vypráví svůj zážitek Ladislav Němeček.

Na lanovce si musí lidé starší šesti let kupovat dvacetikorunové jednosměrné lístky, které se označují v historických automatech před nástupem do sedačky.

Lanovku má i hotel

Nejmladší pražská lanovka je na Smíchově. Slouží především hostům hotelu Mövenpick na Smíchově, který stojí naproti vyústění Strahovského tunelu, tedy nedaleko od stanice metra Anděl.

Zhruba 150 metrů dlouhá lanovka spojuje dvě budovy luxusního hotelu. Bez ní by se muselo jet přes Santošku pět kilometrů. Anebo šlapat 191 schodů. Ač je lanovka označována jako pozemní, není to úplně pravda. V jedné části totiž zdolává ve vzduchu silnici.

Lanovkou mohou kromě ubytovaných hostů jezdit i návštěvníci veřejně přístupné restaurace v horní části hotelového komplexu. Lanovka nemá žádný jízdní řád. Zájemci si ji jednoduše přivolají jako výtah stiskem tlačítka.

JAN PUCI