VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Spolužačka Židovka si nechala přeoperovat nos. Nepomohlo jí to

Praha - Jako první vzpomínku na dětství si vybavuje, že ho prožila na několika místech. Devadesátiletá Emilie Špitzerová se totiž s rodiči velmi často stěhovala. Vyrůstala v Dejvicích, na Vinohradech, ale i na Hanspaulce.

15.2.2014
SDÍLEJ:

„Na chlapy jsem štěstí neměla, ale jinak jsem život měla krásný,“ říká devadesátiletá Emilie Špitzerová, která žije v krčském domově pro seniory. V současné době je jejím domovem, v minulosti zde ale také pracovala v prádelně.Foto: Deník/Veronika Cézová

„Tatínkovi vždycky přidělili lepší byt, a tak jsme se stěhovali z místa na místo," vypráví Emilie, jejíž tatínek pracoval jako úředník v penzijním ústavu.

Na elektriku měl, ale rád se procházel

„Jako malá jsem nikdy naštěstí nestrádala, protože měl tatínek dost vysoký plat. Ale on byl přesto velmi skromný. Chodil například do práce z Dejvic až na Žižkov, kde sídlil v té nejvyšší budově penzijní ústav. Měl na elektriku, ale on se radši procházel."

Emilie se vždycky s bratrem těšila, až přijde tatínek z práce. Nejen kvůli tomu, že se jí po něm stýskalo.

Ještě důležitější bylo, že ve tři hodiny, jakmile přišel ze Žižkova, se mohlo obědvat.

Když bylo Emilii deset, přestěhovala se s rodiči na Hanspaulku, na kterou však nemá hezké vzpomínky. Dostala tam spálu.

„Do konce školního roku zbývalo jen čtrnáct dní, a tak už všem kvůli mně dali volno," směje se Emilie.

Sama šestitýdenní odloučení od rodiny jen těžko snášela. Na Bulovku za ní sice rodiče jezdili, jak jen to šlo, jejich jediný kontakt však probíhal přes okno.

S přáteli na víně. „S ředitelem domova důchodců Talpou a jeho ženou Miládkou (vlevo) jsme strávili spoustu krásných chvil. A i když byli oba straníci, o politice jsme se nikdy nebavili.“ „Já stála za oknem, oni za plotem, aby se nenakazili. Posílali jsme si tedy jen taková psaníčka. Třeba jednou jsem jim napsala, aby mi přinesli dvacet šumáků  a deset brček, to tehdy měli na pokojích i jiná děvčata. Jenže oni mi poslali jen šťávu, že prý nejsou šumáky zdravé…"

Když začala válka, bylo Emilii patnáct let. „Pamatuji si to, jako by to bylo včera. S tatínkem jsme šli k Baťovi na Žižkov pro nové střevíce.  A když jsme šli zpátky, tak jsme potkali Němce, kteří tam jeli se samopaly. To bylo tak ošklivé…" Emilii stékají po tváři slzy. Nejen při vzpomínce na první setkání s Němci.  Po základní škole nastoupila do rodinné školy v Podskalské, kde na Němce narazila znovu.

„Do školy s námi chodila jedna Židovka. Byla moc fajn. Protože se bála, nechala si dokonce přeoperovat nos, ale stejně si ji potom odvedli do lágru. S nimi to bylo tak strašné!"

Tubera jí vzala kamarádku

Ani její nejlepší kamarádka, se kterou seděla v lavici, nedopadla dobře. „Měla tátu pokrývače, od kterého každý den nosila velký krajíc chleba  s obrovským kusem salámu. Vždycky se o něj rozdělila, byla to tak dobrá kamarádka! Ale bohužel dostala tuberu  a umřela…"

Jedinou hezkou vzpomínku z rodinné školy má Emilie na zmrzlinářku, kterou míjela cestou do školy. „Jé, jak já mlsala! Zmrzlinářka prodávala italskou zmrzlinu, měla velký výběr, já jsem je postupně ochutnávala všechny. Ale nejradši jsem měla malinovou."

Z dvouleté rodinné školy vedly kroky Emilie do dalšího učení.

Ročník darovaný Hitlerovi

„Protože jsem byla čtyřiadvacátý ročník darovaný Hitlerovi, šla jsem do dalšího učení do Železné. Stále jsem si myslela, že už bude brzy po válce. Ale ono nic. A tak mě nasadili do Kolbenky, kde jsem se vyučila leteckou klempířkou! Nebylo zbytí. Kdybych tam nešla, skončila bych v Reichu."

V Kolbence se Emilie nudila. „Zpětně si říkám, že jsme se jim vůbec nevyplatili, protože jsme neudělali ani za krejcar práce. K žádné nás také nepustili, s jedním klukem jsme třeba jen tak na oko něco měřili. Brali jsme jen pár šupů, takže to člověk opravdu musel brát jen tak, že jsme byli chránění…"

Krásné chvíle během dospívání, i když byla válka, prožila Emilie v tanečních. V Národním domě na Smíchově byla jako sedmnáctiletá častou návštěvnicí.

„Nejdřív jsem byla v základním kurzu, pak v pokračovačkách, tancovala jsem i na prodloužených a občas, když byly povolené nějaké odpolední zábavy, tak i tam."

Na prodlouženou jí rodiče pořídili růžové šaty a ještě jedny modré, z tylu. „Když jsme se potom společně fotili, vedle mě si zrovna stoupnul takový divný kluk, vůbec se mi nelíbil.  A tak jsem si ho pak z fotky prostě ustříhla," směje se Emilie a v očích má čertíky, když mi vypráví i tom, jak si kluci vybírali děvčata k tanci.  „Ti kluci mizerní dost často stáli jenom kolem a okukovali děvčata. Mistr je pak musel nahánět, aby šli s námi tancovat. Koukali se, která jak tancuje, hodnotili nás. Ale vlastně mi to tak ani nevadilo. Já jsem tancovala krásně. A tak ráda," zasní se Emilie.

Ještě před koncem války se  vdala v Clam-Gallasově paláci. Za kamaráda svého bratra, se kterým hráli na kytaru. Krátce nato se jim narodila dcera.

Nálety na Vysočany

„Chodila jsem vždycky s kočárkem na dlouhé procházky. Jednou v březnu v pětačtyřicátém jsem viděla nálety na Vysočany, viděla jsem tu hrůzu, jak tam pouštějí dolů ty bomby. Tak hrozně jsem se  v tu chvíli bála, že jsem ani  s kočárkem netrefila do sklepa. Byly to hrozné časy," šeptá Emilie.

V šedesátých letech se dostala poprvé do Krče. „Potřebovala jsem práci a v domově důchodců tam zrovna sháněli pomocnou ruku do prádelny. Bylo to v době, kdy jsem se rozváděla s manželem, který hodně pil. A shodou okolností jsem v prádelně potkala krátce nato svého budoucího druhého manžela. Dělal tam údržbáře. A tak jsme se tak nějak sčuchli," směje se Emilie, která  s ním bydlela v malém domku přímo v areálu.

Nejkrásnější léta? V prádelně

Na léta strávená v prádelně vzpomíná Emilie úplně nejraději. Práce ji bavila a našla si tam i přátele. Ředitele  Talpu  a jeho ženu Miladu.

„On to tu v Krči celé řídil, Miládka vedla prádelnu. Strávili jsme společně tolik krásných chvil! Miládka byla opravdu výborná kamarádka."

Přestože ředitel a jeho žena byli straníci, o politice se nikdy nebavili.

„Věděli, že jsem pracovitá. Nikdy mě proto do strany nelákali. Politika šla mimo nás."

Jen jednou se společný rozhovor stočil k politice. A to  v srpnu 1968.

Rusáci přijeli!

„Talpa byl zrovna někde v Počátcích s Miládkou na motorce a potkali Rusáky, kteří  k nám zrovna přijížděli. Když pak přijeli zpátky do Krče, popisovali mi, jaký z toho měli divný pocit…"

V sedmdesátých letech Emilie pomáhala manželovi  v kotelně. „Narazil si žebra.  A já topila za něj. Představte si, najednou jsem brala dva platy  čtyři tisíce!"

A v jednasedmdesátém se vypracovala až na vedoucí prádelny.

Přelomový rok 1989 přivítala Emilie sama. Bez druhého manžela. Ale i bez euforie.  „Žila jsem si svým spokojeným životem, občas se ke mně dostaly díky rozhlasu a televizi zprávy, co se děje… Ale upřímně  mně to bylo celkem jedno."

Zpátky do Krče

Po revoluci bydlela nějaký čas v Mladé Boleslavi. Toto město jí ale nikdy nepřirostlo k srdci. Emilii to táhlo zpátky tam, kde prožila ta nejkrásnější léta. Do Krče.

„A tak jsem na stará kolena skončila opět tam, kde jsem dlouho pracovala  zde v domově seniorů. Už ale ne jako zaměstnankyně, ale jako klientka," směje se Emilie, která se byla před časem podívat  v místní prádelně, kde strávila velký kus svého života.

„Málem bych to tam ale ani nepoznala! To už je úplně něco jiného. To je samá pračka  a sušička… Dříve tam byly jen dvě obrovské pračky."

Když se Emilie ohlíží za svým životem, říká, že ho měla krásný. „Jen na chlapy jsem štěstí neměla."

S tím prvním se rozvedla  v roce 1967. Jako důvod uvedla, že je pijan. Rozvedeni byli na jedno stání. „On se ještě bránil, že pije služebně! Pracoval totiž jako vedoucí montérů, a když dělali třeba ve vinárně nebo v pivovaru, rád si dal do nosu. Několikrát se stalo, že šel domů, kam ale nedošel. Usnul v příkopě…"

Z melouchů bez peněz. Jen s pitím

Chodil také na melouchy. Rodina z jeho práce navíc však nic neměla. „Místo výplaty nosil jen víno a pivo. Jeho kamarádi ho milovali. A mně také říkali, jak je skvělý. No ještě aby ne, když se s nimi vždy tak rád podělil… Jako kamarád byl možná dobrý, ale jako manžel nestál za nic."

Ten druhý také pil. „Ale ne, když byl se mnou. Našel si nějakou vochomejtlici a spolu pak pili v bytě, ze kterého mě vyhodil. Ona ho pak dokonce polila nějakou kyselinou, a tak zase přišel ke mně. A já ho jako trouba zase vzala zpátky." Vydrželi spolu dalších sedm let. Pak ale zase začal běhat za jinou. „A pak už jsem žádného chlapa nikdy nechtěla. Ti dva mi bohatě stačili!"

Autor: Veronika Cézová

15.2.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto

Supervýhodná nabídka? Pět tipů, jak nenaletět při zhodnocování peněz

Ilustrační foto.
10

Kde rodit? Dilema i pro Pražanky

Pražská zoo se loučila s lachtanem Mamutem. Návštěvníkům představila jeho brášku

Praha /VIDEO/ - V pondělí měli návštěvníci Zoo Praha jednu z posledních příležitostí spatřit lachtana Mamuta, který v nejbližších dnech poputuje do nového domova v Německu. Jeho místo v expozici zaujme mládě, které se narodilo 26. května a lidé jej od tohoto pondělí mohou pravidelně vídat v bazénu v určený čas.

Jak reklamovat koupený dům či byt

Koupili jste si vysněný byt nebo dům a máte pocit, že je dokonalý? Prvotní nadšení z dobré koupě mohou však zanedlouho vystřídat starosti s vadami, které se projeví až po čase. Víte, jaká práva v takovém případě máte? A jak nejlépe postupovat, abyste o ně nepřišli?

Showman Robbie Williams zaměstnal manželku, tatínka i snoubence

/RECENZE, VIDEA, FOTOGALERIE/ Pro více než 50 tisíc fanoušků zpíval v nablýskané show zpěvák, bavič a tanečník. Pomyslnou tečku za letošními mega open airy udělal současný popový král Robbie Williams. Příjemným překvapením byla tentokrát i disco legenda Erasure, která rozhodně nebyla nutným zlem jako většina předkapel. Diváky příjemně "předvařila".

Pař jako Rus, zpívá Robbie Williams v novince, kterou přiveze i do Prahy

Praha - Kolem dvaceti kousků naservíruje v sobotu publiku na letišti v Letňanech britský zpěvák a tanečník. Nebudou chybět nové věci z desky The Heavy Entertainment Show, jež vyšla loni. Areál se otevře již v 15 hodin.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení