VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Osmaosmdesátiletý Jaromír: Jako mladík jsem viděl veřejnou popravu

Malešice - Dnes by to byl sen asi mnoha dětí. Tatínek osmaosmdesátiletého Jaromíra byl totiž cukrářem. „S otcem jsem jako malý kluk jezdil na poutě, na jarmarky. A když jsme se potom finančně trošku zmohli, dokonce jsme si u nás v Kutné Hoře pořídili menší krámek na náměstí."

1.3.2014
SDÍLEJ:

VZPOMÍNKY. Osmaosmdesátiletý Jaromír miloval cestování. S manželkou se dvakrát dostali do Ruska, Švédska, Dánska či do Rakouska. Foto: DENÍK/Veronika Cézová

Když Jaromír mluví o sladkostech, které s tatínkem prodávali, jenom září. A tak mě napadá, jak moc otci jako dítko pomáhal.

„Spíš jsem mu pomáhal tak leda něco sníst," směje se Jaromír, který říká, že peněz nebylo nazbyt. Už jen kvůli tomu, že před válkou lidé neměli moc peněz.

Nedostatek peněz jako dítě nevnímal

A první, co si museli odepřít, byly právě cukrovinky. „Peněz sice moc nebylo, ale já to tenkrát tak nevnímal. Nežilo se tak náročně jako dnes, takže kolem a kolem docela se nám dařilo."

Na konec války má Jaromír dvě silné vzpomínky. „Přes Kutnou Horu jezdili němečtí vojáci na motorce. A naši je tam chytali a brali jim pušky. A druhá… No, viděl jsem na vlastní oči veřejnou popravu."

V Malíně u Kutné Hory bydlel člověk, který udával Němcům místní, kteří pak ve velkém umírali v koncentračních táborech. Spravedlnost ho ale v pětačtyřicátém dohnala.

„Poprava se konala u krajského soudu v Kutné Hoře. Nebyl jsem přímo na tom dvoře, kde se to odehrávalo, viděl jsem to z ulice. Přivedli toho člověka, byl takový nepatrný, řekl bych. Ruce měl přivázané k tělu, kněz něco přečetl, přivedli ho k šibenici, oprátku na krk, dali ho nahoru…"

Chvíli je ticho. Po pár vteřinách Jaromír zašeptá to poslední. Jsou to jen čtyři slova, po kterých však naskakuje husí kůže. Jako bych i já právě stála s Jaromírem u krajského soudu a dívala se na ten výjev vedle něj.

„A pustili ho dolů." Lékař konstatoval smrt. Znovu ho vytáhli nahoru, otočili na všechny světové strany…

Výstraha pro ostatní udavače

„A nechali ho tam pro výstrahu až do rána," uzavírá Jaromír jednu kapitolu svého života. Tu, kterou strávil v Kutné Hoře.

Než se Jaromír dostal ve dvaceti letech do Prahy, vychodil čtyři měšťanky, dva roky zemědělské a rolnické školy a poslední učební štací byla roční mlékařská škola v Kroměříži, kde nakonec dostal umístěnku do Prahy.

Na umístěnku nastoupil jako technický úředník do vysočanské mlékárny. Chvíli bydlel u tety, pak se přestěhoval do domu u mlékárny po baronovi Freyovi.

„A představte si, bydlel jsem v místnosti, kde pobývala i Ema Destinnová! Zbylo tam po ní dokonce piano, na které jsem si často brnkal," směje se Jaromír.

V mlékárně dělal nakonec vedoucího provozu. „Mým úkolem bylo kontrolovat jednotlivá střediska lahvárnu, tvarohárnu, jogurtárnu, máslárnu…"

Na pracovišti si hned po svém nástupu našel dívku. Jejich svazku však nikdo nepřál, a tak si ji musel vybojovat.

Láska navzdory všemu. A všem

„Bylo to tehdy takové romantické… Ona byla z Popovic u Králova Dvora, kde pro ni už rodiče měli vybraného movitého ženicha. Její matka našemu vztahu vůbec nepřála. Už plánovala, jak se dcera dobře vdá. A do toho jí začne motat hlavu nějaký pražský floutek…" směje se Jaromír.

Nejen její matka však brala dohodnutý sňatek za hotovou věc. „Moje bytná mi jednou řekla, že ten její domluvený ženich dokonce běhal po Praze s revolverem v ruce a křičel, že mě zastřelí!"

Jaromírova dívka nakonec dala ženichovi najevo, že o něj nestojí. A definitivní tečkou bylo, že odešla z domova.

Jaromír vydržel ve Vysočanech sedmadvacet let. „Byla velká fluktuace lidí, stroje špatné a rozbité, v noci jsme pracovali, aby lidé ráno dostali mléko… Když mi pak volal kamarád, kterého jsem znal z přehlídek jakosti a nabídl mi práci na Státní inspekci jakosti, kývl jsem."

Na inspekci v ústředí měl Jaromír na starosti krajské inspektoráty, které metodicky řídil.

„Psali jsme jim osnovy na prověrky, oni z toho dělali půlroční a roční zprávy, ty nám pak posílali, my je zpracovali a projednali pak na generálním ředitelství mlékárenského průmyslu."

Přiznává, že to mohl dotáhnout až na ministerstvo. Odmítl ale kvůli pracovní době. „Musel bych tam být od osmi do pěti. To bych už pak neměl odpoledne žádné volno." Jaromír místo toho zůstal na inspekci, kde skončil ve tři. A pak se věnoval tomu, co miloval. Sportu.

Na Štvanici chodil bruslit, na plavání jezdil do Podolí, fotbal hrál na Slavii. „Hrdě se hlásím k tomuto klubu i dnes, i když jsou na chvostu tabulky," směje se Jaromír.

Nebyl jsem hujer!

O politiku se nezajímal. Ve straně ale byl. „Přemluvili mě, nic jsem z toho ale nevytěžil, neměl jsem o to zájem. Možná, kdybych to udělal, asi bych to finančně, ale i s posty dotáhl někam výš. Ale já nebyl hujer."

S manželkou odevzdali legitimace v devětaosmdesátém roce. A důvodem podle Jaromíra byly i události ze srpna 1968.

„Tenkrát už jsem si říkal, že je to špatně. Ale ta strana to do vás tak hustila, že jste ze začátku věřili tomu, že mají pravdu. Že to, co dělají, je správné…"

Jaromír měl jednoho kamaráda vysokého stranického funkcionáře, který hned od začátku byl proti vstupu sovětských vojsk na naše území.

Příjezd vojsk nám uškodil navenek

„Měl k tomu ale zajímavý postoj. Ne že by kritizoval, že tady vojáci udělali nepořádek. Podle něj to uškodilo Mezinárodnímu komunistickému hnutí! Jen ho zajímalo, že nás budou vnímat negativně zvenku, ale že tady nadělají paseku, to ne."

S manželkou, kterou potkal Jaromír ve vysočanské mlékárně, byl celý život. Nikdy prý nebyly ve vztahu ani žádné mráčky.

„Možná to byla odměna za to, že jsem si ji hned na začátku musel pro sebe vybojovat," usmívá se muž, který se o lásku svého života dokázal prát, ale jinak byl spíš uzavřenější a společnost moc nevyhledával.

S Husákem skončily výlety na západ

Co ale vyhledával, to bylo cestování. „Za režimu jsme jezdili do sociálně demokratických států. A pak, v osmašedesátém, když tu byl Dubček a Smrkovský a trochu se to tu otevřelo, dostal jsem se do Švédska, Dánska, do Rakouska… Pak se ale dostal k moci Husák a výlety na západ okamžitě skončily."

ROK 1965 byl pro Jaromíra ve znamení dovolené u Azovského moře. Dovolenou zde trávil se svojí manželkou a dcerou.

S manželkou se dostali dvakrát i do Ruska. Na Krym jeli vlastním vozem, do Moskvy a Leningradu se podíval díky kolegům, kteří mu dali výlet k šedesátinám.

Do Ameriky nechtěl, Norsko nestihl

Do Ameriky se nikdy netoužil podívat, zato do Norska na fjordy… „Už jsem to ale bohužel nestihl. Finančně jo, ale zdravotně ne."

Z druhé a poslední práce na inspekci odešel Jaromír kvůli nedorozumění s vedoucím.

„Byli jsme vysláni do Ronova nad Doubravou, protože tam ředitel zjistil nějaké nedostatky. Udělali jsme hloubkovou kontrolu, při které jsme našli objektivní příčiny, proč to neměli v pořádku. Nebyly stroje, nebyli lidi…"

Následovalo velké sezení. Přijel ředitel krajského inspektorátu a čekal, co z kontroly Jaromír a jeho kolegové vyvodí za důsledky.

„Měli jsme možnost dát návrh na odvolání vedoucího z funkce, neměli jsme však možnost dávat finanční pokuty, to měl jedině VLK Výbor lidové kontroly."

Vyhodit člověka před důchodem? Ne

Jaromír nechtěl dát návrh na odvolání člověka, který měl půl roku před důchodem. Napsal tedy deset bodů opatření, které měl ředitel splnit. „Když jsem pak přijel do Prahy a dozvěděl se to můj vedoucí, byl oheň na střeše. Vedoucí byl stejně starý, od něj bych to možná ještě skousnul, ale byl tam i jeden mladý, který to slyšel, zvyšoval na mě hlas…"

Jaromír, narozený v listopadu, už v práci přesluhoval. V únoru, kdy se vrátil z hloubkové kontroly, si stále ještě myslel, že v práci, kterou miloval, vydrží ještě do května a pak půjde na chalupu…

Místo, aby byl ale příčinou toho, že vyhodí člověka pár měsíců před důchodem, sám tam nakonec odešel dříve, než původně zamýšlel. „Bylo by to pro mě kruté udělat to člověku, který v tom celý život pracuje, má krátce před důchodem. To jsem nemohl dopustit. Vzal jsem tedy protokol, hodil jsem ho vedoucímu pod nohy, zavolal kádrovce a řekl jsem jí, že zítra končím! A odešel jsem do důchodu."

Autor: Veronika Cézová

1.3.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Robbie Williams.

Pař jako Rus, zpívá Robbie Williams v novince, kterou přiveze i do Prahy

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc.
AUTOMIX.CZ
20

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

DOTYK.CZ

Praha různýma očima - jako dějiště bollywoodského snímku i v díle ruského poety

/ VIDEO / Většina videí Prahy se zaměřuje na známá místa a pamětihodností, jako je Pražský hrad, Karlův most a Staroměstské náměstí. Ale na Prahu se dá dívat i jinak. Shodou okolností to teď ukazuje hned několik snímků.

Sobotka bude mít dostavení s ministry, zhodnotí práci vlády

Premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) příští týden absolvuje další dvě bilanční schůzky s ministry, při kterých v závěru volebního období rekapituluje splněné a nesplněné části vládního programového prohlášení. V pondělí bude jednat s ministrem pro lidská práva a legislativu Janem Chvojkou (ČSSD), v úterý s ministryní pro místní rozvoj Karlou Šlechtovou (za ANO). Sdělil to dnes tiskový odbor Úřadu vlády.

Kam za zážitky nejen o víkendu? Inspirujte se na novém webu Tipy Deníku

Chcete mít přehled o kulturních, sportovních a dalších akcích ve všech regionech? Pak navštivte naši stránku www.tipydeniku.cz, kde najdete fůru inspirace co podniknout nejen o víkendu.

AUTOMIX.CZ

GALERIE: Nejvtipněji naložené vozy na silnicích. Nákladem je vše, co si zamanete

Kromě přepravy cestujících je auto od nepaměti využíváno k převozu nákladu. A jak dnes uvidíte, je tím myšleno doslova jakéhokoliv nákladu. Připravte se na bizarní přehlídku převážených věcí všeho druhu, kdy vás už nepřekvapí ani auto naložené v dalším autě.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení