Neviditelná výstava přibližuje svět nevidomých

Neviditelná výstava má dvě části. V té první jsou návštěvníci pozváni do „viditelné“ části, kde se mohou seznámit s Braillovým písmem, zahrát si společenské hry s páskou přes oči či se dozvědět o pomůckách, které v běžném životě pomáhají lidem se zrakovým postižením.

„Na co je tohle?“ zeptal se student průvodkyně Kamily. Ta si předmět osahala a po chvíli odpověděla, že se modrý předmět využívá na vaření vajíček. „Sem si dáš tři vajíčka a po uvaření to celé vytáhneš. Žádné složité lovení v hrnci,“ vysvětlila Kamila studentovi.„A to bílé?“ Kamila opět použila hmat a po chvíli řekla: „To je také praktické. Tím se odděluje bílek od žloutku.“Student se začal smát. „A jíte vy vůbec něco jiného kromě těch vajíček?“

Jen krátkou chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že život lidí se zrakovým postižením jednoduchý není. A k smíchu už vůbec ne. Kamily se však tato poznámka nedotkla a naopak se rozesmála na celé kolo.„No jasně, jíme ještě česnek, který si vytlačujeme tou dlouhou trubičkou, která je tady také někde umístěná na stolku.“

V druhé, tentokrát už druhé části výstavy, se dostáváme do tmavých prostor. Chvíli trvá, než si člověk vůbec na tmu zvykne.Než se tak ale stane, podvědomě stále hledáte únik. Světlo, nebo aspoň škvírku, která by naznačovala, kam dál.

Točí se mi hlava. Ale podle průvodkyně je to prý ze začátku normální. Všude kolem mě slyším zvuky, narážím do podivných věcí, sahají na mě cizí ruce.

Zmatení jsou všichni. Když zazní pokyn Kamily: „Pojďte tudy,“ je to cynické. Nevím kde je tudy, nevím kde je tam. Jsem ztracená. Ve tmě. Sama v sobě.

Život slabozrakých či úplně nevidomých lidí si asi nikdo z nás neumíme představit. Neviditelná výstava nám ale alespoň ukazuje, jak děsivé je být uzavřený sám do svého černého světa.Nikde žádné světlo z černého tunelu, jen vy a tma. Jen zvuky a narážení do věcí, které za denního světla zpříjemňují váš život, ale ve tmě se stávají vaším nepřítelem.Listopadové navštívení Tiché kavárny, kde obsluhují neslyšící, byl neskutečný zážitek. Navštívení Neviditelné výstavy bylo prozřením.

„Návštěvníci jsou z naší výstavy šokovaní,“ řekla Pražskému deníku o Neviditelné výstavě Krisztina Simon, vedoucí výstavy.

V Německu po úrazu oslepl novinář. Jeho manželka se mu chtěla přizpůsobit, chtěla poznat, jaké je to žít v trvalé tmě, a tak v jejich domě zastínila okna. Poté vznikla před necelými pěti lety v Budapešti výstava, aby se i lidé bez poškození zraku mohli přesvědčit, jak těžké je žít s tímto handicapem. Výstava byla plánována na deset měsíců, ale pro velký zájem trvá dodnes.

Šedesát minut ve tmě. Čeká na ně sebepoznání, člověk je odkázán jen sám na sebe a najednou si uvědomí, jak je těžké orientovat se bez zraku. Když jsem výstavu absolvovala, stále jsem hledala nějaké světýlko, záchytný bod, který by mi pomohl pomocí zraku se orientovat. Tento bod ale nepřišel, byla jsem odkázána jen na hmat a sluch.

K polovině ledna to bylo přes 26 000 návštěvníků. A je zajímavé, že výstava sice trvá od 1. dubna, ale až poté, co jsme dali plakáty i do metra, si této výstavy lidé daleko více všímají.

Určitě ještě minimálně půl roku, poté se podle zájmu může výstava ještě dále protáhnout.

Nevidomých a slabozrakých průvodců máme osmnáct, hledali jsme je převážně na inzerát. A poté si sami průvodci s sebou přivedli další zájemce.

Ano, školy jsou zde zastoupeny opravdu hojně. Obecně máme mezi návštěvníky lidi mezi dvaceti až čtyřiceti roky, také sem ale zavítají i důchodci.

Po prohlídce přichází pochopitelná reakce – bolest ze světla. Když jste šedesát minut jen ve tmě, chvíli vám trvá, než si opět na denní světlo zvyknete. Pak ale následuje u většiny návštěvníků nadšení. Lidé jsou v tom dobrém slova smyslu šokováni. A také si uvědomí, jak je zrak nenahraditelný. Začnou si ho vážit.

Veronika Cézová