Dovede si některé z dnešních školou povinných dětí představit, že by se ze dne na den muselo rozloučit se svým domovem? Opustit navždy své nejbližší? Odjet do neznáma s úzkostným pocitem štvaného zvířete? A to vše kvůli nenávistné ideologii, která se „přelila“ z jednoho státu do druhého – do toho, kde prožívají své bezstarostné dětství?

„Dnes se nic takového stát nemůže,“ odpovídají osmáci ze staroměstské základní školy na náměstí Curieových.

Doufejme, že mají pravdu.

I když vše může být jinak. Stačí k tomu pouze lhostejnost lidí. Lidí, kteří dopustí, aby se moci chopili šílenci typu Adolfa Hitlera.

Bez nejbližších do cizí země

„Také my jsme si nedovedli představit, že by se něco tak hrozného mohlo stát,“ přiznává v učebně plné školáků dnes třiaosmdesátiletá Dagmar Šímová. Přežila holocaust. Ze spárů nacistů ji na poslední chvíli, jako jedenáctiletou, vytrhl sir Nicholas Winton.

Na konci školního roku, 29. června, hodinu před půlnocí 1939 nasedla s malým ranečkem do vlaku na Masarykově nádraží a opustila spolu s dalšími dětmi z židovských rodin zlověstný protektorát Čechy a Morava. Stala se tehdy jedním z 669 „wintonových dětí“ které unikly před jistou smrtí ve vyhlazovacích koncentračních táborech na východě.

„Říkali mi, že jedu na prázdniny. Když jsem se prodrala k oknu, abych zamávala, spatřila jsem na peróně plakat tatínka s dědečkem.

V tu chvíli mi bylo jasné, že je zle. Viděla jsem je naposledy,“ vzpomíná paní Dagmar se slzami v očích. A zaražení školáci hltají každé její slovo.

Nacisty se naučila nenávidět brzy. Ve věku, kdy naprostá většina dětí ani neví, co si představit pod pojmem politika. Už v osmatřicátém roce její otec lékař pomáhal uprchlíkům z okupovaného Rakouska. Ani se nenadála a v roli uprchlíka se ocitla sama. „Tatínek se zřejmě díky spolupráci se skupinou pomáhající utečencům dověděl o možnosti dostat děti do Anglie,“ domýšlí si Dagmar okolnost, která jí zachránila život. Řeč ji ale přerušili dychtiví školáci a zasypali ji prvním přívalem otázek. „Jak jste se cítila, když jste v jedenácti letech odjížděla sama do cizí země?“

„Byla jsem jedním ze šťastnějších dětí. Devadesát procent z nás v Anglii nikoho nemělo. Na mě ale čekal bratr maminky, který zde vedl pobočku dědečkovy firmy. Snažila jsem se to celé vnímat jako prázdninovou cestu za strýčkem. Protáhla se na hodně dlouho,“ odpovídá Dagmar. Děti ze základní školy na náměstí Curieových jsou pozoruhodně zvídavé. „Našel by se nějaký moment samotné cesty, který vás nejvíce polekal?“

Drama v Terezíně

„Bylo to na nádraží v Terezíně. Za ním byly hranice nacistické Třetí říše. Naši vedoucí zapomněli v Praze veškeré doklady a museli se pro ně vracet,“ popisuje pamětnice dramatickou situaci. Život cestujících ve vlaku visel na vlásku. Už už se zdálo, že nikdo neunikne.

„Zamkli nás ve vlaku. Kolem dokola obcházeli ozbrojení němečtí vojáci. Měli jsme hrozný hlad,“ vypráví vzrušeným žákům Dagmar. „Ten hlad jsme utišili až v Holandsku, kde nám dali najíst,“ dodává.

Děti se dál ptají na podrobnosti. Vyprávění je evidentně zajímá. Do diskuse ale vstupuje průvodce pořadem Daniel Dobiáš. Kromě toho, že několikrát usedá ke klavíru a zpívá zhudebněné básně dětí vězněných v Terezíně a dokonce i v Osvětimi, pokládá na oplátku otázky dětem. „Víte, kolik lidí židovského původu nacisté zavraždili? Víte, v jaké části tramvaje mohli židé cestovat? A mohly židovské ženy k holiči?“

Naprostá většina dětských posluchačů ví. Je až s podivem, jaké mají znalosti o době, která se jim musí jevit jako prehistorická minulost. A paní Dagmar je spokojena. Jen lidé poučení historií podle ní mohou žít v míru. A navíc, nacistická zvěrstva se děla poměrně nedávno.

Popisuje barvitě příjezd do Londýna, své začátky. Strýček ji zapsal do internátní školy. To proto, aby se co nejrychleji naučila anglicky. To se povedlo. Zmiňuje také navázání životního přátelství s dívkou jménem Jenny, která ji s angličtinou pomáhala. Dodnes se navštěvují.

Nikdo jiný se nezachránil

Válka už se chýlila ke konci, když v roce 1944 odmaturovala s vyznamenáním. A pak přišel krutý návrat domů. Tatínka, maminku ani nikoho dalšího z příbuzných tu už nenašla.

A aby toho nebylo málo, vyřádila se na ní i komunistická totalita. Nemohla pracovat ve svém oboru, její muž byl mučen těžkou prací u nechvalně proslulého pomocného technického praporu. Ale přežila, a to díky svým rodičům, kteří ji předali pod ochranná Wintonova křídla.

A děti si z diskuse s pamětnicí hrůzných událostí 20. století odnesly zásadní poznatek. Je potřeba se aktivně zajímat o dění kolem sebe. Je zhoubné jen pasivně přihlížet nástupu zla. A zlo se vrací vždy, když ideologie zvítězí nad zdravým rozumem.

Čtěte také: Sobotka navrhl Wintona na Nobelovu cenu míru