Kliknutím zvětšíteMít dvě trojky na vysvědčení v osmé třídě, znamenalo v osmdesátých letech jediné na střední školu se nepodíváte. „Proto jsem si vybral kuchařinu. Šlo čistě o výstřel do tmy,“ vzpomíná Michal Novák.
Prvák byl oťukávací, ve druháku se z povinnosti začala stávat vášeň. „Asi jsem maličko ješitný,“ usměje se. „Paní mistrová mě pochválila za nějakou drobnost. Tuším, že se mluvilo o tom, které maso pasuje k zelenině. Udělal jsem to automaticky a přitom správně. Napadlo mě, že mám pro kuchařinu vlohy.“
Vyslanec gastronomie
O nich už nikdo nepochyboval v době, kdy Novák jezdil po světě s CzechTourismem a propagoval naši kuchyni. Podíval se do Mexika, Ruska, Norska, Dánska… „Všude jsme pekli kachny a štrůdly, vařili omáčky hlavně svíčkovou a rajskou. K nim samozřejmě knedlíky,“ vypravuje. Největší odměna? „Ráno po naší prezentaci v Toskánsku za námi přišli snad všichni zaměstnanci zámku, kde jsme ji prováděli, a ptali se, jestli nezbyla bramborová polévka. Chtěli si ji ohřát k snídani,“ dme se ještě dnes pýchou Novák. „Italové jsou ohromní nacionalisté. Vědí, že je jejich kuchyně nejlepší, a najednou uznali i tu naši.“
Osud jménem Adria
Osoba Michala Nováka je bezmála čtvrtstoletí spojena s kuchyní Hotelu Adria. Prošel ji krok po kroku. „Začínal jsem ve studené kuchyni, pak v teplé, dělal jsem vedoucího směny…“ Pozvolnou cestu považuje za nutnou. „Dobrý hotel se staví od základů. Musíte umět udělat vývar a správně nakrájet maso. Nemůžeme si stoupnout ke sporáku a začít se předvádět.“
Když už se cítil opotřebovaný a začal balit své nože, vyměnilo se vedení hotelu a on se chopil největší vařečky. „Spíš jsem ji pustil,“ zažertuje. „Po kuchařské stránce jsem si věřil. Nebyl jsem ale připravený na všechno okolo,“ přiznává. Šéfkuchař je… „Ekonom, organizátor, personalista, učitel zkrátka lídr,“ vypočítává.
Všechno chce rázné kroky, rychlé pokyny. Michal Novák se ale potýká s vadou řeči zadrhává. „Měl jsem a mám štěstí na lidi,“ děkuje. „Samozřejmě si do mě občas někdo střelí, ale jen výjimečně. Ostatní vědí, že jim mám co sdělit, a počkají si na to. Nic jiného jim ani nezbývá,“ zazubí se.
Šéf má vždy přednost
A teď k hlavnímu problému. „Sedíme tu spolu a já vidím váš nos, oko a jedno ucho,“ popisuje Novák. Když kontroluje talíře, musí se ke každému shýbnout. „Alespoň se můžu soustředit na detaily,“ žertuje. Prohlédnout všechny ale nedokáže. „Zkontroluji dva, tři a věřím, že ostatní jsou stejné. Mohu ale ochutnávat a přivonět si. Oba smysly mě neopustily.“
Mezi sporáky se pohybuje s grácií. „Vysvětím to na košili. Kdo viděl dlouho dobře, dovede si ji v pohodě obléknout. Kdo se narodil nevidomý, třeba to nikdy nedokáže,“ líčí. A stejné je to prý s jídlem. „Kdo léta aranžuje talíře, nemusí se na ně už moc dívat.“
Optimismus z něj jen sálá
Změny přesto nastaly. Převrtaly se police, aby nebyly ve výši Novákovy hlavy. Všichni povinně zavírají dveře od trouby i konvekto-matu. „Razíme heslo, když jde šéf, má přednost,“ směje se.
Optimismus z něj jen sálá. „A proč ne?“ diví se. „Víte, spolupracujeme s učilišti, které navštěvují učni z dětských domovů. Přijdou k nám a tváří se, že mají na čele cejch. Říkám jim, každý má osud ve svých rukou.“
46
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
