V roce 1997 pak Václav Malý přijal biskupské svěcení právě z rukou kardinála Miloslava Vlka. Vzpomenete si, kdy jste se s Miloslavem Vlkem potkal poprvé?

Prvně jsem se s ním potkal v polovině 70. let, když jsem studoval bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Miloslav Vlk tehdy působil v Rožmitále pod Třemšínem, kam byl přeložen z jižních Čech. Jezdil jsem tam k příbuzným, tak jsem Miloslava Vlka navštívil. Na setkání si dobře pamatuji.

Čtěte také: Sobotka o Vlkovi: Nebál se chovat podle svého svědomí. Co řekli další politici?

Měli jste oba společné, že jste přišli o státní souhlas a působili v tzv. podzemní církvi.

V tzv. podzemí církvi jsem se s ním nesetkával, protože byl v jiné skupině, než se kterou jsem se stýkal já. Byl jsem topičem v několika pražských hotelích a on byl umývačem oken. Občas jsme se potkali na ulici a pohovořili jsme spolu, on měl v ruce kbelík, já šel z kotelny nebo do kotelny.

Oba jste byli nepohodlní tehdejšímu režimu a nemohli veřejně sloužit mše. Měli jste možnost sdělovat si své prožívání víry?

Se ztrátou souhlasu jsem počítal, do této situace jsem šel vědomě. Vycítil jsem, že kdybych jako zodpovědný občan i jako katolický kněz mlčel k tomu, co se děje, dal bych tím najevo souhlas s režimem. Uvědomil jsem si, že to bude něco stát, ale nelituji. S některými lidmi z církve jsem o tom hovořil. Stýkal jsem se s kněžími bez státního souhlasu i se souhlasem a mluvili jsme i o tom. Ale zdůrazňuji, že zdaleka ne každý kněz, který působil s tzv. státním souhlasem k výkonu duchovenské činnosti, kolaboroval s režimem.

Kardinál přiznával, že po roce 1989 očekával, že bude mít církev víc prostoru starat se o morálku, etiku a napravení společnosti. Spoléhal na chartisty, kteří budou moci více ovlivňovat dění. Před církví bylo mnoho úkolů, ale ne všechny se podařilo správně uchopit.

Také na to tak nahlížím. Tenkrát bylo třeba znovu obnovit základní struktury církve pro její fungování. Skončila doba skrývání a bylo třeba vyjít na veřejnost, vytvořit grémia, poradní orgány a znovu stanovit struktury hospodaření církve. Za druhé nebylo až tolik schopných lidí, kteří by ukázali cestu vpřed. A za třetí, mnozí se vrhli do podnikání a na církev už jim nezbylo tolik času. Tím neříkám, že zradili, to opravdu ne, ale většinu své energie a nadání věnovali mimo církev. Toto vše způsobilo, že odpíchnutí po roce 1989 nebylo takové, jak jsme si představovali. Poněkud jsme nadcenili respekt vůči katolické církvi před rokem 1989, symbolizovaný respektem k osobě kardinála Tomáška. Tato doba přestala, nastaly všední starosti a opět se objevily různé předsudky. Nezvážili jsme dobře spolupráci ve sdělovacích prostředcích, které se nám otevřely. Naše působení v nich nebylo koordinované. Každý činil, co mohl, ale neměli jsme jednotnou linii, abychom společnosti ukázali nějaký směr. Nevidím to jako tragédii, jen popisuji, v čem spatřuji určité chyby a proč nedošlo k očekávanému rozvinutí církve a lepšímu soužití mezi církví a společností.

Vy jste se spolu setkali a úzce spolupracovali v 90. letech. Kardinál Vlk byl váš světitel na biskupa v roce 1997.

Pro mě bylo mé jmenování biskupem překvapením. Na svěcení si vzpomínám dobře. Spolu se mnou byl vysvěcen Jiří Paďour, který měl veliký respekt v jistých kruzích katolické církve. Katedrála byla tehdy plná, nálada opravdu vznešená a radostná. Nepřicházel jsem do úplně cizího prostředí, protože s kardinálem Vlkem jsem se znal. Byla to doba očekávání.

Čtěte také: Tělo kardinála Vlka bylo uloženo do hrobky ve sv. Vítu

Kardinál Vlk potom, co odešel tzv. do důchodu, dále otevřeně vystupoval např. na obranu trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka, upozorňoval na zlo komunistického režimu a varoval před jednáním politiků, kteří brojili proti církevním restitucím. Viděl, že se může jako emeritní primas český a pražský arcibiskup vyjadřovat svobodněji?

Určitě, protože z něho spadla tíha zodpovědnosti arcibiskupského úřadu a otevřeně hovořil o tom, co si myslí. To je velmi vzácné. Má velikou zásluhu, že Katolická teologická fakulta v Praze začala náležitě fungovat. Nebylo to vůbec jednoduché a na jeho úsilí v této věci by se nemělo zapomínat. Čím pro vás osobně kardinál Vlk je a zůstane, a čím si myslíte, že zůstane přínosem pro českou katolickou církev i pro naši společnost. To je velmi široká otázka. Pro mě je to především můj světitel a člověk, kterého jsem poznal i z niternější stránky. Ne že by se mi svěřoval, ale mnohokrát jsme spolu strávili v modlitbě v kapli arcibiskupského paláce chvíle, při nichž na mě zapůsobila jeho opravdová zbožnost, která nebyla předstíraná. Byl to muž ekumenicky otevřený a zároveň se snažil přispívat k lepšímu pochopení složitého rozvoje Evropské unie. Byl opravdovým stoupencem koncilu, který často citoval. Obdivoval jsem, že v jeho věku má stále ještě chuť ukazovat směr koncilu, především v oblasti liturgie.

Jaké úkoly nám tady zanechal?

Především rozvoj ekumenických vztahů, včetně činnosti tzv. Husovské komise, u jejíhož založení byl. Dále snahu o lepší pochopení a prohloubení povědomí o Evropské unii, schopnost jasně pojmenovat nespravedlnost, bolesti státní správy i vztahu státu vůči církvi. V neposlední řadě je nutné pokračovat v realizaci výzev koncilu, protože část katolických souvěrců zůstává stát nebo se obrací příliš k minulosti. Kardinál Vlk rozhodně nebyl člověkem, který by se vracel do předkoncilní doby, ale právě naopak, stále zdůrazňoval bohatství koncilních dokumentů. To jsou perspektivní a nosné výzvy, které se ale nedají naplnit v krátké době.