Jak jste se stal skautem?

Bylo to přes kamaráda v sekundě na gymnáziu. Vzal mě do oddílu. Později se ukázalo, že to nedělal zcela bezúplatně. Tenkrát totiž měli soutěž na přivedení nováčků. Kdo přivedl nového člena, dostal jako odměnu polní lopatku. Lopatky se tehdy prodávaly za pět korun za kus, takže jsem ani skautingu nepřišel tak draho (smích).

Co vás tenkrát na skautingu jako první zaujalo?

Kamarád mě vzal na první oddílovou schůzku do klubovny v Dejvicích a mně se to celé prostředí moc líbilo. Klubovna byla romantická, jak byla vymalovaná a zabydlená. Zpívali se tam dobrodružné písně. Tehdy jsme byli mnohem romantičtější, než jsou skauti a skautky nyní.

V období protektorátu muselo být těžké a nebezpečné vést skautský oddíl tak, aby se o tom nikdo nedozvěděl.

Ani to nebylo těžké, protože jsme vymysleli takový trik. Na začátku války jsem byl členem Druhého pražského oddílu, to byl ten slavný oddíl, co ho vedl Jaroslav Foglar. Skauting jsme během války ani na minutu nepřerušili, protože jsme našli útočiště v Klubu českých turistů. To byl jeden z mála spolků, který směl pokračovat v činnosti v té době. My jsme vstoupili do dorostu Klubu českých turistů, kde jsme tvořili skautské skupiny. Vedení klubu to vědělo, ale prostě to risklo. Na konci války jsme měli více skautů, než kolik jich bylo, když byl Junák rozpuštěn.

Vzpomínáte si na nějaký zajímavý zážitek s Jaroslavem Foglarem?

Těch bylo spousta. Mohl bych o tom vydat knihu (smích). Ale nezapomenu na to, když jsme se rozhodli vykrást naši klubovnu. Bylo to v roce 1940, kdy skauty nacisté zakázali. Naše klubovna byla ve věži u Jiráskova mostu. Na dveřích byla pečeť gestapa, kterou jsme nechtěli poškodit, a tak jsme se tam museli vloupat, abychom zachránili kroniky. Pražská Dvojka totiž byla a dodnes je nejstarším skautským oddílem v Čechách, a tak měly kroniky velkou cenu. Pro Foglara to však mělo ještě druhý důvod, a sice ten, že z nich čerpal podklady v podobě hlášek a úsloví pro všechny jeho knihy. Napadlo ho polít pečeť horkou vodou, aby povolila, a tak s sebou vzal termosku. Nakonec, jak bylo vlhko od řeky, se pečeť odlepila sama. Foglar nám z věže podával kroniky a my je odnášeli do bezpečí. Ale po těch točitých schodech, co vedly do klubovny, se Foglar hodně naběhal.

Pod Klubem českých turistů jste fungovali až do konce války?

Nacisti na to nepřišli až do června 1944, kdy nás sebralo gestapo. Ale vyvázli jsme z toho díky našim znalostem morseovky. Seděli jsme v jedné místnosti naproti sobě pod dozorem nacistů. Morseovku jsme vysílali pomocí rukou, které jsme museli mít na kolenou jeden zdvižený prst byl tečka, dva čárka. Když nás vyslýchali, vypovídali jsme pak všichni stejně. Brzy nás propustili, jednak pro naše výpovědi, jednak proto, že gestapo nepotřebovalo, aby se vědělo o mládežnických odbojích, jelikož se pořád mluvilo o tom, jak mládež Říši miluje. Poslali nás pak na nucené práce, ale já odtamtud utekl. Ani mě moc nehledali. A pak přišel konec války.

Po válce jste tři roky mohli opět skautovat a pak Junáka zase tentokrát komunisté zakázali. Působili jste opět nelegálně?

Po válce jsem studoval práva, které jsem v roce 1948 dokončil. Bohužel, než jsem dostal absolutorium, ze školy mě vyhodili a o rok později odsoudili za protikomunistickou činnost na dvacet let. Dopadlo to ale dobře, protože jsem si odseděl jenom jedenáct. Dostal jsem amnestii.

Vrátil jste se po propuštění ke skautingu?

Až v roce 1968, kdy byl Junák opět na tři roky obnoven. Byl jsem zvolen členem náčelnictva. Když byli skauti pak zase zakázáni, distancoval jsem se od nich, protože jsem je nechtěl ohrozit. Přeci jen mě komunisté znali a věděli o mně. Byl jsem příliš nápadný. Ale upřímně řečeno, skautem jsem už delší dobu nechtěl být, a to z toho důvodu, že už nechtěl dělat skautského hodnostáře. Vždycky se ale něco semlelo a já v tom uvázl byl jsem vedoucím oddílu a nemohl jsem ty kluky opustit.

A co jste tedy dělal, když jste nemohl být skautem?

Snažil jsem se nějak uživit. A chvíli jsem měl to nejkrásnější zaměstnání v životě, a sice jsem čistil bazény. Bylo to při výstavě u příležitosti patnácti let Československa na dnešním holešovickém Výstavišti, kde jsem původně měl dělat hlídače, ale známý mi dohodil daleko lépe placenou práci, a sice čištění zdejších bazénů. Jednak jsem si vydělal hodně peněz, bylo tam pěkné prostředí a klid, protože jsem mohl čistit jen ráno nebo večer, když už tam nikdo nebyl. Dokonce jsem tam měl i ochočené veverky. A já jsem se ve vysokých rybářských holinkách brouzdal bazény, sluníčko svítilo, ptáci zpívali a já vysbírával síťkou papírky. Bylo to príma relaxování.