Michael Žantovský: Havel byl obdivuhodný člověk a skromný muž

Co vás přivedlo do knihovny? Nostalgie po starých havlovských časech nebo potřeba změny?

Nostalgie to určitě nebyla. Posledních pětadvacet let jsem strávil ve státní službě, mezi tím jsem snad trochu dospěl 
a zdálo se mi, že pokud chci udělat i něco jiného než hájit barvy země jako diplomat, je nejvyšší čas. Šel jsem do toho bez velkého trápení a rozmýšlení. A nelituji toho. Potřeboval jsem novou motivaci a to, že je tato instituce spojena 
s jménem Václava Havla, je 
o to příjemnější. Včetně lidí, kteří tu pracují a kteří k němu měli blízko. Člověk s nimi může vést diskuzi, co pro nás je a co není důležité. A může to udělat bez mantinelů a zábran, které nutně diplomatickou službu provázejí.

Co dobrého anglického jste převzal a přivezl si domů?

Vždycky jsem měl rád anglickou kulturu a jazyk mě přivedl i k diplomacii. V anglické společnosti jsem více poznal něco, čemu oni říkají „understatement". Totiž že člověk může určité věci sdělit, aniž by je říkal na plnou hubu – s náznakem, zlehčením, s humorem. Tím se do jisté míry vyhýbá urážení lidí.

Funguje to i tady?

Bohužel nefunguje. Ale nerad generalizuji. Znám mezi Čechy hodně jemných lidí, kteří to jen někdy dávají najevo jinak než zmíněnou „podsázkou". To je český ekvivalent pro understatement. Známe nadsázku, podsázku ne. Ale pravda, také jsou mezi námi výstavní hulváti, a jestli si myslí, že nám to jako národu slouží ke cti, tak neslouží.

V prostředí téhle knihovny se, předpokládám, hulváti nevyskytují. Mimochodem, splnil tento ředitelský post vaše očekávání?

Ano. A v mnohém i předčil. Nečekal jsem, že mě bude tahle práce tak naplňovat a bavit a že tu potkám tolik lidí, s nimiž bude radost pracovat. Na druhou stranu, pokud jsem si v koutku duše myslel, že po náročných pětadvaceti letech státní služby zvolním, je to spíš naopak.

Myslíte často na Václava Havla? Třeba teď při jeho výročí?

To víte, že ano. Byl jedním z nejdůležitějších lidí v mém životě. Obdivuhodný člověk, skvělý kamarád, výborný dramatik a spisovatel, podnětný diskutér, a přitom velmi skromný muž. Život si snažil užít, byla radost být 
v jeho společnosti. Vzpomínám na něj bez ohledu na výročí, 14. června stejně jako 18. prosince. Ostatně, já tu s ním vlastně pracuju, se svými texty a myšlenkami je v mé společnosti pořád.

Jaké cíle jste si v knihovně dal?

Tři. Hlavní je, jak my říkáme, náš chleba s máslem – tedy archivní základ knihovny, který se opírá o dokumenty, fotografie a další zdroje, jež třídíme, katalogizujeme a nabízíme veřejnosti. Což je práce směrem dovnitř. Druhou je aktivita navenek. Zpřístupňujeme naše dokumenty nejen v on-line katalogu, ale i v tištěných verzích. Vydáváme kolem dvaceti publikací ročně, které prodáváme, 
u nás i na našem e-shopu. 
A ta třetí, to je to, čemu pracovně říkáme klub. Veřejné zapojení do debat o aktuálních otázkách, historických souvislostech a odkazu Václava Havla, což se odehrává převážně zde, v přízemním prostoru. Panely, diskuze, hudební akce, čtení… Mám radost, že z 90 procent tvoří publikum mladí. Větší konference pak pořádáme třeba 
v Pražské křižovatce.

Děláte akce i mimo Prahu?

Ano. Snažíme se dát o sobě vědět v regionech i v cizině. Máme partnerskou nadaci Václava Havla v New Yorku, s níž pracujeme na společných projektech. Teď zrovna chystáme velký projekt Havel@ 80 k jeho 80. výročí v příštím roce, celý rok chceme pořádat různé akce, jež budou jeho odkaz připomínat.

Vést dnes knihovnu není ekonomicky příliš snadné. Je Havlovo jméno zárukou finanční podpory?

S ekonomickými problémy zápasíme pořád. To se nezmění. Ale máme strategického sponzora, který původně držel celou knihovnu, teď postupně svůj podíl na financování knihovny snižuje. V současné době hradí asi dvě třetiny našeho rozpočtu, zbytek řešíme z vlastních zdrojů, prodejem našich knih a jiných produktů, přes granty a podobně.

Kolik stojí provoz knihovny?

Kolem 18 milionů korun ročně. Ty nenajdete jen tak. Proto se snažíme o sobě dávat vědět, což se myslím třeba 
v médiích v poslední době daří. Zároveň chceme trochu prorazit ten krunýř „pražské kavárny". Ten termín jsme nevymysleli my, ale někdo, kdo má něco proti kavárnám… Moje strategická představa, co prosazuji, je nicméně vyjít i za hranice Prahy a České republiky.

Jaký máte teď po návratu pocit z naší kulturní veřejnosti?

Netroufám si říct, že to mám po třech měsících dobře zmapované. Ale ve srovnání s Londýnem nevychází Praha vůbec špatně. Děje se tu spousta zajímavých věcí. Co ale považuji za problém, je přístup města ke kultuře a turistům. Chybí systematická práce. V Londýně jsou muzea zadarmo, to tady ovšem těžko někomu vysvětlíte. A přitom je to velmi prosté: lidé, co přijíždějí do londýnských muzeí, se musí někde ubytovat, jíst, pít, jezdit městskou dopravou a taxíky. A nechají v městské kase slušné peníze. V tomhle máme co dohánět.