Je tu klid a absolutní ticho. Za stoly naproti sobě sedí šachisté, kteří mají oči jen pro šachovnici. Většina z nich má velice urputný a soustředěný výraz.

Sedám si k jednomu stolu, kde se vyskytlo prázdné místo po soupeřích, kteří právě dokončili hru a podali si ruce. 
U vedlejšího stolu mají hlavu zabořenou do dlaní dva třicátníci.

Oba mají kamennou tvář, hypnotizují figurky a vypadají, že ani nedýchají. Chvíli je pozoruji. Nic se ale neděje. Samozřejmě jen zdánlivě. V hlavách jim to šrotuje o sto šest.

Čísla a písmena jsou důležitá

Uprostřed sálu je to pro nezasvěceného diváka daleko lepší. U šachovnice sedí asi padesátiletý muž, který hraje 
s malým klukem.

Ten, přestože se neustále vrtí na židli, aby na stůl s šachovnicí dobře viděl, dává figurky soupeře s přehledem pryč. Jednu za druhou. A po každém takovém tahu si něco zapisuje na zvláštní papír. Docela nečitelně si tam čmárá směsici písmen a čísel.

Až později se od jednoho šachisty dozvídám, že na podobných turnajích je povinnost zapisovat průběh partie pomocí speciální notace. To pak šachisté využívají pro výuku 
– analyzují jednotlivé hry 
a trenér radí, jak to příště zahrát lépe.

Od stolů se postupně zvedají dvojice šachistů, kteří už mají hru za sebou. A kolikrát jsou oba tak vyčerpaní, když jdou vedle sebe mlčky ze sálu, že je těžké odhadnout, kdo z nich 
je vítězem…

Čtrnáctiletá šachistka Kamila Němcová: Kvůli turnajům budu mít ve škole asi individuální plán

K šachům ji ve čtyřech letech přivedl táta. Naučil ji nejen základní pravidla, ale i různé fígle. A minulý rok se stala čtrnáctiletá Kamila Němcová z Holešovic mistryní České republiky 
v kategorii do čtrnácti let.

Na turnaji si mohou šachisté koupit knížky, které radí, jak se zdokonalit…
Ano, pár jich také mám, ale moc ráda je nečtu. Raději trénuji se svým trenérem.

Máš ho už dlouho?
Věnuje se mi od devíti let. Od čtyř let hraji šachy, už v šesti jsem začala jezdit na závody. Dařilo se mi na nich, a když přišly první výhry, a tak mi rodiče zaplatili trenéra, abych se zdokonalovala.

Jak vypadá běžný trénink?

Chodím na něj dvakrát týdně po jedné a půl hodině. Nehrajeme celou hru, většinou se učíme buď nové zahájení, koncovky nebo střední hru. Nebo se ptám na různé nejasnosti.

A doma hraješ jak často?
To spíš studuji některé tahy 
z knížek. Nebo přemýšlím nad diagramy - na šachovnici je postavená nějaká pozice 
a mým úkolem je najít nejlepší tah.

Hrají se turnaje jen o víkendech?
Hraji většinou každý víkend. Zhruba jednou za měsíc jsou ale turnaje, které trvají celý týden.

Jak to budeš zvládat na střední škole?
Jsem v deváté třídě, takže si plánuji dát přihlášku na gymnázium, kde nebude těžké říct si o individuální plán, nebo říci, že zkrátka budu chybět hodně často kvůli turnajům.

Co na tvou slibně rozjetou kariéru říkají spolužáci?
Oni to moc neberou tak, že hraji šachy, ale hlavně že často chybím ve škole (smích).

Chtěla by ses hraním šachů živit?
Ano. Inspirací je mi sestra, která díky šachům dostala 
v Americe stipendium. Bude tam studovat a zároveň za školu hrát šachy. A protože je tam tato hra hodně populární, může se například živit tím, že bude šachy učit.

Anketa: Jak dlouho už hrajete šachy?

Nela Pýchová, 15 let: Šachy hraji už desátým rokem, začala jsem s touto hrou velmi brzo - už ve školce, kde byl šachový kroužek. Tato hra je pro mě koníčkem, kterému se věnuji zhruba čtyřikrát týdně. Mám za sebou už i úspěchy - například třetí místo na mistrovství Evropy v kategorii mládeže.

Vít Moravec, 23 let: Poprvé jsem se k šachům dostal v první třídě. Pravidla, ale i různé vychytávky jsem se naučil díky mému tátovi. Co se týče mých dosavadních výsledků, mám za sebou zatím jen pár úspěšných krajských kol. Určitě bych se tedy chtěl zlepšit. Šachy jsou pro mě hlavně společenská událost.

Patrik Pýcha, 17 let: S hrou jsem se seznámil až ve druhé třídě, přesto mám už za sebou několik významných úspěchů - například mistrovství v Čechách do dvanácti let, kde jsem byl třetí. Šachy jsou můj druhý život, únik z reality a příležitost se setkat s inteligentními a zajímavými lidmi.

Petr Kostroun, 29 let: Šachy hraji od čtrnácti let. Hraní jsem se nikdy nevěnoval naplno, přesto jsem byl například třetí v extralize mládeže. Na jaře se chystám na přebor Prahy, na který se budu doufám připravovat zodpovědněji než dosud. Hraní šachů je pro mě zábava a možnost dostat se mezi lidi.

Dominik Rous, 8 let: Šachové partie jsem začal hrát ve čtyřech letech, máme to v rodině. Nejčastěji se mnou hrál můj táta. Dosud jsem moc úspěchů v turnajích neměl, takže se stále učím od těch lepších, abych se zdokonalil. V budoucnu by se mi líbilo, kdybych se mohl věnovat hře profesionálně.

Ondřej Matějovský, 39 let: Táta mě naučil hrát šachy už v šesti letech, od páté třídy jsem pak začal hrát závodně. Hned od prvních turnajů jsem sbíral medaile z různých přeborů, teď po letech hraní sám šachy trénuji. Tato hra je můj životní koníček, baví mě, ale díky tomu, že trénuji, si i přivydělám.