Pětaosmdesátiletá Marie Fialová se totiž narodila v Semilech. V lukrativní části. S rodiči bydlela v jednom z krásných domů na náměstí.

„V Semilech jsem to milovala. Měli jsme nádherně upravené náměstí, kde jsme si s kamarádkami hrály u velkého pomníku třeba škatule škatule hejbejte se, nebo jsme tam vozily kočárky s panenkami a hrály jsme si na maminky," vrací se s úsměvem zpátky v čase Marie.

Tak šel čas. Pětaosmdesátiletá Marie se může jako jedna z mála pamětníků pochlubit nejen fotkou ze svého produktivního života, ale i z raného dětství.Začátek války jako dítě nevnímala

Vychodila obecní školu i měšťanku. A přišla válka. „Začátek války jsem jako dítě ještě moc neprožívala, jenom vím, že tatínek poslouchal Svobodnou Evropu."

V průběhu války se přestěhovala k tetě na Vinohrady, odkud to měla kousek na obchodní akademii v Resslově ulici.

Kulturou políbená díky otci

„To, že jsem se dostala na studia do Prahy, to byla práce mého otce. Jednak byl sám velmi kulturně zaměřený a v Semilech dokonce vedl ochotnický spolek chtěl tedy, abych se v Praze seznámila s kulturou a dokonce mi obstaral i předplatné do Národního divadla, a pak také chtěl, abych poznala i něco jiného než naše malé Semily, abych měla rozhled. Měli jsme knihkupectví a papírnictví a jako jediný potomek jsem v tom měla pokračovat."

Prahu si oblíbila velmi rychle. Bylo výborná žačka a i u tety se jí líbilo. Byla šťastná, že ji mezi sebe přijali. Nejen teta, ale i mladší sestřenice Hanka a bratranec Jiří Bažant, později známý klavírista.

Psal se únor 1944 a na Prahu začaly padat první bomby. Okamžitě se tak musela vrátit zpátky do Semil.

„Otec mi řekl, že za těchto okolností v Praze rozhodně nemohu zůstat. Tatínek si to nepřál, protože tu najednou bylo nebezpečno. A tak jsem odjela do Semil, kde jsem setrvala až do osvobození."

Vojáky vítala v kroji a s chlebem a solí

O co méně si pamatuje ze začátku války, o to intenzivněji prožívala její konec. „Rusové k nám přišli velmi brzy. Semily totiž byly jedno z prvních měst osvobozených už 3. května." Marii bylo krásných šestnáct let. Vojáky vítala s chlebem a solí, navíc v lužicko-srbském kroji.

„Maminčin rod pocházel z Lužického Srbska, a tak jsem dostala od příbuzných krásný kroj. A v té nádherné, uvolněné atmosféře jsem se s radostí vítala s vojáky a objímala je. A radovala se spolu s ostatními, že je konec války."

Po válce rodičům zabavili krám

Jakmile to šlo, hned se vrátila do Prahy, kde pokračovala ve studiu. Proto, aby jednou mohla převzít po rodičích krám. K tomu už ale nedošlo. Nejdřív její rodiče vystěhovali v roce 1949 z velkého bytu nad krámem do jedné malé místnosti, o pár měsíců později přišli i o svou živnost.

„Rodiče to velmi těžce nesli, měli jsme dokonce i pár zaměstnanců. Z obchodu pak udělali narpu, ve které maminka krátký čas pracovala jako prodavačka. Ale ani to jim nestačilo, po krátké době jí dali výpověď, a tak pracovala v hračkárně v Semilech."

Doufal, ale nedočkal se

Tak šel čas. Pětaosmdesátiletá Marie se může jako jedna z mála pamětníků pochlubit nejen fotkou ze svého produktivního života, ale i z raného dětství.Tatínek mezitím pracoval v cihelně a pořád tajně doufal, že jim krám vrátí. „Jenže když k tomu nedocházelo, tak se z toho nervově zhroutil a zemřel v Kosmonosích." Maminka zůstala sama, Marie se provdala do Prahy.

Bylo jí 21 let, on byl o tři roky mladší. Znali se z práce, kde si hned padli do oka.

Třetí do páru

„Toto první manželství ale nedopadlo zvlášť dobře. Nepříjemností hned na začátku vztahu bylo, že jsme neměli svůj byt a bydleli jsme u jeho rodičů na Žižkově. Až potom jsme měli v podnájmu jednu místnost." Tu už si společně ale moc neužili, neboť podlehl svodům jedné kolegyně…

Marie se naštěstí rychle oklepala a po dvou letech stála před oltářem podruhé. A naposledy.

Podruhé a navždy. A rovnou 45 let

„Bylo štěstí, že jsem tak záhy poznala báječného muže, se kterým jsem byla 45 let! Měli jsme spolu dceru, teď máme i dvě vnučky. Muž ale pořád chtěl vnuka, tak aspoň tu jednu vnučku vychoval jako kluka. Ona má zlaté ruce! Všechno umí, všechno zná. I auťák opraví," říká s hrdostí v hlase Marie.

Největší část svého pracovního života celých dvaatřicet let strávila ve Státním pedagogickém nakladatelství jako účetní.

Prožila tam i osmašedesátý rok. Ji ale naštěstí nepoznamenal.

Do strany nás nikdo nenutil

„Ve straně jsem nebyla, ani mě nikdo nenutil, přestože jsem měla docela slušnou pozici. Musím ale říci, že jsem měla na rozdíl od mnoha jiných báječného ředitele. Pochopitelně to byl komunista, stejně jako jeho náměstci. Než byl ale jmenován ředitelem nakladatelství, dělal sazeče. Nikdy nikoho nenutil do strany, nikdy nikoho nevyhodil. Vždycky říkal, že mu jde jen o to, jak člověk pracuje, ne jak smýšlí. A nejenže lidi nevyhazoval, on ještě několika lidem pomohl! Ujal se těch, kteří byli vyhození z různých zaměstnání. Vzal si je ke k sobě, sice na nižší pozice, ale měli slušné zaměstnání."