Malostranský hřbitov má auru přitahující noblesní skupiny lidí

Naopak si stojí za tím, že jí záchrana Malostranského hřbitova dobíjí baterky.

Jak byste váš spolek představila?

Byl založený z iniciativy tří dam, které se daly dohromady v roce 2010. Jedna z dam byla tehdy v Klubu přátel starého Smíchova, druhá z dam je badatelka a překladatelka německého jazyka. Obě ve sdružení stále ještě jsou. Třetí z nich, paní Trojanová už v něm není, ale dál pomáhá zvenčí, jelikož spolupracuje se Správou pražských hřbitovů. Pravidelně máme každý rok v únoru výroční schůzi. K tomu pořádáme dvě akce měsíčně, proto si troufám skromně a s nadsázkou říci, že jsme s kolegyní Gabrielou Kalinovou jakási studnice nápadů.

Z jakých konkrétních důvodů spolek vznikl?

O tento hřbitov se vždy zajímalo hodně lidí. Bohužel v době, když se sdružení zakládalo, to tu nebylo vůbec přístupné pro veřejnost. Hlavně z důvodu vandalství a bezpečnosti návštěvníků. Jeho podoba navíc rozhodně nebyla hodna místa posledního odpočinku velkých jmen a bohaté historie. Téměř vše bylo pokryté břečťanem a trávou. První práce tedy vůbec nebyly badatelské. Začínalo se od píky, s hrabičkami a nůžkami.

Takže mezi prvotními plány bylo dát hřbitovu podobu, která mu je hodna?

Chtěli jsme mu dát to, co si zaslouží. Dlouho se tam nic nedělalo a bylo to znát. Jen během loňsko-letošní revitalizace, kdy tam brigádnické práce nebyly vůbec prováděné z důvodu velký stavebních oprav, to bylo znát. Málokdo si dokáže představit, jak rychle vše zaroste i za krátkou dobu.

Kdo Malostranský hřbitov oficiálně spravuje?

To je další zvláštnost. Ač je to mrtvý hřbitov, kde se už nepohřbívá, tak ho má v kontextu České republiky na starost správa hřbitovů živých. Proto všechny zásadní věci musíme řešit a konzultovat s paní Sylvou Dvořákovou, správcovou hřbitova. Jsem za to ale velmi ráda, jelikož je k nám opravdu vstřícná, přestože některé akce děláme až po zavírací době hřbitova.

Z členky jste se stala předsedkyní. Změnily se nějak výrazně činnosti, které ve spolku vykonáváte?

Rozdíl je v tom, že už nemám žádný volný čas. Ale mě to velmi baví. Ačkoli ta administrativa okolo všech věcí člověka někdy velmi obtěžuje. Například každý rok vydáváme tematickou publikaci a letos už to bude sedmá. Na ni dostáváme grant od Prahy 5. Příspěvek je ale určený pouze na tuto jednu věc, takže i když to není mimořádně velká částka, musí to být formálně a papírově v pořádku. Do toho pořád aktivně něco vymýšlíme, a tak je to jedno s druhým.

Za ta léta se jistě spolek posunul dopředu, že?

Ano. Rozšířila a omladila se nám členská základna. Jak se říká, přichází lidé ve vlnách. Také hodně spolupracujeme se zahraničím díky Gabriele Kalinové. Průběžně například komunikujeme s Mozartovskou obcí. Loni jsme dokonce měli výstavu ve Vídni, což je pro nás něco opravdu mimořádného. Ani nevím, jak slovy vyjádřit štěstí, které jsme v tu chvíli cítili, že se něco takového podařilo. Byl to pro nás velký počin.

Připravujete ale i pravidelné akce, je to tak?

Moc jsme si přáli dělat tam komentované procházky a pořádat tajemné čtení, což se splnilo. Jsme rádi za to, jak se neustále na hřbitově pracuje a něco se dělá. To místo vzkvétá a je znát, že je o něj pečováno. Jedna ze zakládajících členek v současné době spolupracuje také s restaurátory, čímž se neustále odhalují nové desky a náhrobky.

Tajemné čtení a komentované vycházky tedy pořádáte každý měsíc?

Přesně tak. Když jsem do spolku nastoupila v roce 2012, tak se najímali externí průvodci na májovou slavnost a na dušičky. Pravidelnost z našich vlastních řad začala fungovat s novou generací, jestli to takto lze vůbec říci.

Mohla byste nastínit v pár bodech, co na příchozí čeká při návštěvě komentované prohlídky nebo tajemného čtení?

V první řadě musím konstatovat, že vždy dáváme pozvánky na sociálně sítě a na bránu hřbitova. Lidé se ale nemusí nijak dopředu přihlašovat. Když mají zájem, zkrátka přijdou a vyrazí s námi na exkurzi. Chodíme po hřbitově, povídáme si o historii, zastavujeme se u jednotlivých náhrobků, případně si řekneme pár zajímavostí a perliček. Vycházky se snažíme dělat i tematické.

Lze uvést konkrétní příklad?

V září je například výročí korunovace posledního českého krále, kterým byl Ferdinand V. Dobrotivý. Část jeho dvora je u nás pohřbena, tak jsme se v jedné vycházce zaměřili právě tímto směrem.

A tajemné čtení?

S tím se začalo před dvěma lety. V té době bylo totiž sté výročí od úmrtí spisovatele Jakuba Arbesa. Dvě šikovné slečny, z nichž jedna je dokonce jeho přímým potomkem, zorganizovaly přednášky, slavnost a celá akce vyvrcholila čtením Arbesova romaneta, které se vztahuje právě k našemu hřbitovu. Četlo se i přímo tam. Mělo to tak velký úspěch, že jsme se rozhodli ve čtení nadále pokračovat. Navíc zde máme mnoho literátů, kteří rozhodně stojí za zmínku.

Co dalšího máte v plánu do konce roku?

Hlavní akcí, na kterou se velmi těším, bude velká výstava o hřbitově na Portheimce. Vrchním autorem akce je kronikář z Prahy 5, který je také členem našeho spolku. Musím říci, že je velmi zapálen pro věc a podle průběžných schůzek, které máme, to vypadá skvěle. Výstava je plánována na přelom října a listopadu, tudíž jsou přípravy na spadnutí.

Mohla byste teď říci, co přivedlo do spolku právě vás osobně?

Když jsem ještě pracovala v Motole, každý den jsem jezdila tramvají kolem hřbitova a vždy mě zaujal jeho dominantní náhrobek se sochou biskupa Thuna. Celé místo bylo navíc polozarostlé a nesmělo se tam. O to víc mě jeho prostředí zajímalo. Když jsem byla později nějakou dobu doma po operaci břicha, začala jsem se o něj zajímat ještě více. Zjistila jsem, že existují nějaké stránky sdružení. A oni v tu chvíli shodou okolností hledali průvodce. Napadlo mě, kdy jindy než teď si mám plnit svoje sny. Rozhodla jsem, že až se dám dohromady a vstanu, tak se z nemocnice a z domova, vydám rovnou na hřbitov. Jak říkám, tamní aura bezesporu přitahuje velmi noblesní skupiny lidí.

Čtěte také: Malostranský hřbitov odkrývá Pražanům svá tajemství