Na zádušní mši, kterou sloužil kněz Tomáš Halík, přišlo několik desítek lidí. Začátek mše provázely tóny hrané na saxofon, nástroj, který byl pro mladého Škvoreckého i mnohé další z jeho generace symbolem svobody a západního světa. Tomáš Halík připomněl Škvoreckého vztah k víře i odraz spirituality v jeho díle.

Škvorecký odešel do emigrace počátkem roku 1969. V Kanadě se svou manželkou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou založil nakladatelství Sixty-Eight Publishers, ve kterém vydávali českou exilovou a samizdatovou literaturu. Knihy, jimž Škvorečtí zejména zpočátku věnovali veškeré své prostředky a značné úsilí, pomáhali lidem v Československu přežít v těžkých dobách politického útlaku.

Josef Škvorecký byl ale také profesorem americké a moderní anglické literatury na Torontské univerzitě, dlouhá léta vedl kurzy tvůrčího psaní a překládal.

Po únorovém puči

Nekonečnou inspirací byly Škvoreckému především vlastní prožitky, sny a touhy. Nesmrtelnost si zajistil již svou románovou prvotinou Zbabělci, která ale stejně jako díla vydávaná později v torontském nakladatelství neměla snadnou cestu ke čtenářům. Román vznikal po únorovém puči v letech 1948 až 1949, v knihkupectvích se ale objevil až o deset let později.

Román, zachycující cynickým pohledem mladého Dannyho Smiřického závěr války v provinčním Kostelci, vyvolal na tehdejších oficiálních místech silnou negativní kritiku. Kniha, která se diametrálně lišila od převládající produkce, je dodnes považována za přelomovou událost v české literatuře.

I díky Zbabělcům se v 60. letech stal Škvorecký jedním z nejčtenějších českých spisovatelů. V době, kdy se nakrátko uvolnily politické poměry, mu vyšla mimo jiné díla Legenda Emöke (1963), Konec nylonového věku (1968), Hořkej svět (1969) či Lvíče (1969). První vlastní knihou vydanou v Torontu byl román Tankový prapor (1971). Ke stěžejním dílům se řadí i jeho romány Mirákl (1972) a zejména Příběh inženýra lidských duší (1977).

ČTĚTE TAKÉ: Spisovatel Josef Škvorecký podlehl rakovině