Jednoduše šlo o víkendovou motoristickou slavnost Legendy 2014 v areálu bohnické psychiatrické léčebny. Ta byla v obležení početné veřejnosti, protože multižánrová výstava vozů a motocyklů od historických přes závodní, až po současnou produkci, jich prezentovala několik desítek.

Nejrychlejší sedan na světě

„Tohle autíčko bych asi fakt neuživil," posmutněle konstatoval jeden z návštěvníků, který si s mnoha dalšími zvědavci prohlížel „Rudou svini." Takto je přezdíván současný typ supermoderního luxusního mercedesu z limitované série. Tento nejrychlejší sedan na světě má obsah válců šest litrů. V maximální rychlosti 317 km/hod s ním může soupeřit snad už jedině vůz Formule 1.

Návštěvník, který supermoderní čtyřkolové výstavní klenoty opravdu mohl jen tiše obdivovat, aspoň neztrácel smysl pro humor. „Kdybych tu Rudou svini teď vyhrál v nějaké soutěži, zdejší psychiatrickou léčebnu bych už asi jen tak neopustil," prohodil víceméně pro sebe otec dvou malých dětí. Jejich matka se na manžela jen úkosem chápavě podívala a zřejmě si oba ještě v návalu obdivu jiných exponátů užívali svoje.

Auta spíše jako umělecká díla

V areálu nebyla slyšet jen slova chvály a potlačovaného dětského úpění, když se ten který rodič chtěl vydat za dalšími značkovými králi silnic. Všichni zpozorněli po nečekaných detonacích, které si nezadaly s explozí ručního granátu. Původce menšího vzrušení byla mercedeska z padesátých let minulého století.

Nastartovaný motor trochu takříkajíc zakašlal a pozdní zážeh způsobil zmíněnou ránu. Vlastně jich bylo několik, než majitel od svého úmyslu popojet pár metrů raději rychle upustil.

K vidění byly i mnohem starší exponáty. Například závodní Bugatti z počátku minulého století nebo z téže doby krásná fordka. Podle Lubora Kose, zakladatele slavnosti Legendy, se vozy a motocykly představují spíše jako umělecká díla. „Po celou svoji historii se stále zdokonalují a je těžké říci, která jsou nejlepší a nejlegendárnější," říká.

Raději za volant než na koně

Přesto se našli jedinci, kteří měli v názoru o korunovaci toho kterého vozu naprosté jasno. Právě a jenom děti, coby přísní porotci, pomyslně volily moderní čtyřkolové krasavce agresívního vzezření. Veteráni prohráli na celé čáře.

„Je to pochopitelné, protože v dobách minulých by tehdejší kluk určitě raději usedl za volant bugatky, než na obyčejného koně," vysvětloval oslovený historik automobilového sportu Václav Studnička s tím, že tak je to i v současnosti.

„Snad každý nablýskaný historický kousek je pro dnešní malé kluky jen tím příslovečným obyčejným koněm," dodal s úsměvem Václav Studnička. Skvostné kousky veteránů zato zajímaly hlavně mužskou část návštěvnické populace.

Zloděj aut naštěstí neuspěl

Nefalšovaný obdiv pochopitelně těšil majitele vystavovaných vozů, nicméně někdy je to prý i na škodu. „Už dvakrát se mi kdosi pokoušel mého veterána ukrást, naštěstí se mu vloupat do garáže nepodařilo. Škoda mi vznikla jen na zabezpečovacím zařízení garážových vrat. Kdybych o vůz přišel, bylo by to mnohem horší," svěřil se majitel obdivovaného veterána, který si přeje ze zřejmých důvodů i se značkou vozu zůstat v anonymitě.

Dále aspoň prozradil, že o svůj cenný historický čtyřkolový klenot musí často pečovat. „Na to, že vám veřejnost někde na pár minut zatleská, musíte oželet roky trpělivé práce. Jen shánění originálních součásti na burzách nebo i náhodnou koupí zabere děsivě času," sdělil majitel. Dodal, že třeba pérování pravého předního kola kompletoval tři roky, než se mu podařilo opatřit originální spirálovou pružinu.

„Objevil jsem ji na selské usedlosti v Německu, kde byla přimontována k jakémusi povozu. Učinili tak předci toho bodrého zemědělce, který nechápal, proč mu za ten odložený šrot chci ještě platit," ohlédl se v čase hrdý majitel veterána. Na to, aby ho mohl prezentovat nejen v Bohnicích, tak kvůli tomu obětoval prý i dvě manželství. Mohlo se zdát, že dvoudenní výstava je tak akorát na to, aby návštěvník všechny exponáty mohl zhodnotit a udělat si celkový dojem. To by šlo jen v případě, že by vyhledával jen svou oblíbenou značku a další by byly jen okrajovou kulisou. Jenomže i ty „ostatní vozy" fajnšmekrům svou přítomnost zřejmě nedovolovaly vnímat jen za pochodu. „Pohled na krásné auto vás zastaví. Na krásnou ženskou mrknete i za chůze," smál se historik Václav Studnička.

Součástí bohnického víkendového programu byly rovněž exhibiční jízdy. Rozličný halas motorů a oblaky modrého dýmu tak znovu připomínaly doby minulé, kdy se na silnicích spěchalo jen pozvolna a dávalo se vědět, že pokrok se nezadržitelně sune kupředu. O dnešku třeba bude jednou vyprávět současná dětská generace - například, že „Rudá svině" jezdila za jejich časů „pouhou třístovkou."