Nejznámějším pražským automatem byla bezesporu Koruna. Vznikla v roce 1931 a v dobách své největší slávy se zde denně občerstvilo na deset tisíc lidí.

Automaty podle Koruny

Málokdo dnes ví, že právě podle Koruny dostaly i ostatní pražské provozovny rychlého občerstvení název automat. Byl zde totiž umístěn první pražský jídelní automat, který po vhození příslušného obnosu vydal hostovi obložený chlebíček nebo natočil z kohoutku limonádu.

Dalšími již zmizelými rychlými občerstveními byly třeba mléčný bar Družba či Jizera taktéž na Václavském náměstí. Do takzvaných flaksáren se zase chodilo na polévky, guláše a další masová jídla. Třeba k Myslíkům, nebo do jídelny v Jindřišské ulici.

„Bylo to velmi levné. Vzpomínám si, že mléčný koktejl byl za dvě koruny, párky také, pivo dokonce za 1,90 koruny,“ vzpomíná šedesátiletý Josef Král z Prahy 4.

Standardní nabídka

Mezi standardní nabídku pražských automatů patřily polévky gulášová, hovězí vývar a dršťková, párky s rohlíkem, guláš a saláty – třeba pražský nebo bramborový.

„V jídelnách v řeznictvích člověk dostal teplou sekanou, polévku anebo ovar, vepřové koleno s hořčicí a křenem. Teď už to není ono,“ vzpomíná pětapadesátiletá Renata Benešovská.

Urban legend - městská povídačka z automatu

Jeden známý se šel najíst do nejmenovaného pražského automatu. Jako obvykle si přinesl si tácek s polévkou a rohlíkem ke stolku, igelitku pověsil na háček ze strany, když si vzpomněl, že by si dal ještě limonádu. Celý tác i s polévkou proto z opatrnosti zasunul do přihrádky pod pultem stolku, kam se mohly odkládat příruční zavazadla, nebo čepice. Bál se, aby mu polévku zatím někdo nesnědl, což se v pražských automatech dělo často. Když se vrátil, ke svému překvapení na jeho místě stál chlap, zřejmě „somrák“ a úplně v klidu si pochutnával na jeho polévce. Tak to tedy ne, řekl si, přistoupil naproti němu a začal mu polévku ujídat ze stejného talíře. Chlap to za chvíli vzdal, ještě se na něj divně podíval, a odešel. Když náš známý dojedl a shýbl se pro svou igelitku, přišel na to, že jeho tác i s polévkou zatím po celou dobu trůnil pod pultem…

Pivo nebo limo?

K pití byl výběr mezi pivem a limonádou, většinou malinovou nebo pomerančovou. Sodovka výjimečně. „Sestra měla cukrovku a byl to vždycky boj někde sehnat obyčejnou sodovku bez cukru. A na výlet se jezdilo s čajem v plastových lahvích. Ty se daly špatně čistit a byly vždy plné usazenin a někdy i plísní,“ říká Jan Šebrt z Jižního Města.

Nejslavnější pražské automaty
„Automaty měly otevřeno i večer. Když se šlo z kina a byl hlad a žízeň, člověk zaskočil na vývar a k tomu housku za 35 halířů. Bylo to rychlé, člověk to zblajznul a zase šel,“ pokračuje Král. Restaurace byly rozděleny do první až čtvrté cenové skupiny.

Radost až do rána

V Praze bylo jen pár podniků, které měly otevřeno pozdě do noci. „Noc už končí a nad Špejcharem svítá,“ opěvoval Vladimír Mišík restauraci Špejchar, kde se pražští flamendři scházeli.

POMOZTE NÁM doplnit obraz toho, jak vypadalo pražské "pohostinství v RaJi" i jinde. Máteve svém archivufotografie k tomuto tématu, znáte nějakou historku, která by ilustrovala tehdější poměry?

POŠLETE JE do redakce Pražské deníku. Ty zdařilé zařadíme k tématu, ty nejlepší vyhrají hodnotné ceny.

Své příspěvky posílejte na adresu michal.kryl@denik.cz. Děkujeme.

„Když se zavřelo i tady, přečkali jsme pár hodin v parku, než se v pět nebo v šest ráno otevřely uhlířské hospody. Sem chodili popeláři, uhlíři, ale také studenti, kteří nemuseli vstávat do práce,“ vypráví letenský rodák Oldřich.

Některé podniky existují dodnes

Některé z těchto podniků stále existují, třeba žižkovský Briketa bar, nebo hospoda U Kalendů na Palackého náměstí.

„U nás už nepracuje nikdo, kdo by si ty doby pamatoval. A jak tak koukám do lokálu, je tu jenom jeden štamgast, a ten si pamatuje možná tak předvčerejšek,“ řekl Deníku číšník z restaurace U Kalendů.

Vzpomínky pamětníka

Jak se za pilo na Letné?

To se tenkrát začalo v hospodě Na Mělníce, v ulici, která se tehdy jmenovala Elišky Plamínkové, dnes je to Františka Křižíka.

Hospodě se někdy říkalo U policajta Kabeláče, protože tam prý kdysi při nějaké bitce zapíchli policistu jménem Kabeláč. Pivo se tam rozdávalo jako na nádraží.

Hospodský Karel se na nic neptal, stačilo vypít sklenici půlky a už na stole přistávalo další pivo. V průběhu večera se tak na stolech kupily půllitry se zvětralými pivy.

Specialitou vrchního byl tác plný ostrých chlebů, takových jednohubek. Opět se na nic neptal, pouze strčil tác na stůl a zapsal na účet. Jen některou z přítomných dam občas poprosil, aby otevřela ústa a dobrotu jí tam vpravil.

Když hospoda kolem jedenácté zavírala, přesouvali jsme se do hotelu Belvedér. V jeho obskurním baru pak probíhal rozšířený program „krása bez závoje“ až do dvou, do tří do rána.

Poté jsme se přesunuli vybaveni vínem do letenských sadů. Zábava vrcholila, bylo tedy potřeba se osvěžit. K tomu jsme využívali koupátko u školky v Kostelní ulici. A když už hurónský řev a radost koupajících se flamendrů začala vadit místním, zavolali na nás policii. Tehdy rozjařená omladina prchala dírou v plotě a upalovala si to k letenským sadům.

Tak jsme přečkali do šesté hodiny ranní, kdy otevíral letenský hostinec Pod Strání, vedle slovutného hračkářství U Krále železnic. Podnik byl houfně navštěvován uhlíři, popeláři a studenty, kteří ráno nemuseli vstávat.

A protože se tehdy propagovala dělnická třída, vydali jsme se občas po takové pitce do Vysočan posmívat se dělníkům. Nezřídka se některý z nich rozmáchl a povalil na zem studenta, už takhle sotva se na nohou držícího. To vyvolalo jen další vlnu veselí a vyprávělo se o tom další dva roky.

PETRA KOTVOVÁ