Stánky se svařeným vínem jsou tu sice dva, ale v obou nalévají to samé. Cena? 35 korun, dejme tomu. Je to víno? „Je. Stolní, směska z Jihlavy," odpovídá nám obsluha. Nevím sice, odkdy se na Vysočině pěstuje víno, ale svařit můžete ledacos a tohle má aspoň tu výhodu, že je bez potíží pitelné. Nezanechává žádnou pachuť, takže když vypijete jeden a máte čas, láká vás to dát si druhý. Ale zrovna tak svrbí ruka do zdejšího svařáku něco přidat.

Ovoce nebo koření, které by tohle nenápadné, až frigidní víno, jemuž nebylo příliš slunce shůry dáno, lehce pozvedlo, na stánku bohužel nenajdete. Jen parodii v podobě laciné citronky v plastu, což je asi podobné, jako byste přilili vodu a přisypali kyselinu citronovou. Překvapí též už zmíněné plastové průhledné kelímky, které jsou pro svařák vysloveně nevhodné. Když do nich nápoj o doporučené teplotě 70 stupňů nalijete po horní okraj, stává se pití malým artistickým výkonem. Na Míráku se s tím vypořádávají tak, že svařák je mírně podchlazený, takže vás sice zahřeje na prstech, ale uvnitř by mohlo být lépe.

Lehkým zklamáním je i okolní sortiment. Kvůli přísněji dodržovanému zákonu o spotřebních daních odsud zmizely punče nebo speciality typu svařeného jablečného moštu s kubánským rumem. Aspoň, že je tu horký cider.

Náměstí Míru neurazí, ale to je tak vše. Od prostoru, který navzdory tomu, že je křižovatkou, uprostřed působí vcelku domácky až rodinně, tahle poněkud unifikovaná nabídka s jedním svařákem „odkudsi z Jihlavy" zamrzí.

Zpět na rozcestník: Praha a nejlepší svařák