Simona Heřtusová z občanského sdružení Centrum Narovinu se svými kolegy už přes deset let pomáhá lidem v Africe. Zároveň v rámci projektu „Výchovou k jednotě a partnerství lidí na celém světě“ šíří v českých školách osvětu o životě na černém kontinentu.

Už ve čtvrtek v Roxy pořádá zvláštní akci, multikulturní Afrika party, jejíž výtěžek poputuje právě na rozvojové projekty v Africe. Navštívil jsem ji v její kanceláři, v malém koutku Afriky, který se nachází kousek od zastávky metra I. P. Pavlova.

Co přivede mladou ženu z Prahy k tomu, že začne pomáhat lidem v Africe?

Před léty se nám zalíbil projekt Kampaň lidské podpory, který začali humanisté v Evropě. Říkali jsme si, že by bylo správné, kdybychom se do něho zapojili i my jakožto Česká republika. S kamarády jsme začali zjišťovat, kde by měli o něco podobného studenti zájem. Největší byl v Keni, a tak jsme se tam vypravili. Do těch nejchudších čtvrtí a slumů… A tím to začalo. Když strávíte podobný měsíc v Africe, už se nemůžete jen tak vrátit do Evropy, zapomenout a pokračovat ve svém běžném životě. Byla jsem toho plná a bylo mi jasné, že se tomu začnu věnovat.

A co vám při vaší první návštěvě v Africe nejvíc utkvělo v paměti?

Asi jsou to tamní děti, které se pořád smějí a jsou veselé. Když vidíte, v jakých podmínkách žijí, až vás to zarazí. Dospělí tam neřeší starosti jako my, ale ty skutečně nejzákladnější problémy. Budu mít pro svoji rodinu co na večeři? Půjdou moje děti zítra do školy? Jak sehnat prostředky na léčení mých dětí? Tamní lidé řeší většinou úplně jiné, mnohem závažnější problémy než my. A přesto jsou pořád otevření a vstřícní. Samotná jsem si po příjezdu z Afriky upravila žebříček priorit. Ale co mi vyrazilo dech a označila bych to za vůbec nejhorší zážitek, byly děti ulice. Malé děti, bez rodičů, bez jakékoli pomoci, stály s lahvičkou lepidla u nosu a fetovaly.

Pozorujete sama na sobě, že po návratu z Afriky řešíte méně malicherností než kdysi?

Samozřejmě, že člověk zas po nějaké době spadne do toho městského koloběhu a shonu. Ale vždycky, když přijedu, moje rodina se směje a říká, že je úžasné vidět, jak jsem uvolněnější a jaký je klid. Ale ono to časem pochopitelně vyprchá (směje se).

Máte před sebou čtvrteční Afrika Party v Roxy, která má navazovat na dřívější Plesy Afrika. Jak se bude tato akce lišit od těch předchozích?

Ples Afrika jsme dělali 13 let, každoročně v Lucerně, takže to bylo v trochu větším měřítku. Ale chtěli jsme to poněkud obměnit. A tak jsme se rozhodli pro trochu menší akci v Roxy, i když zase půjde hlavně o to zatančit si, poslechnout si dobrou muziku, pobavit se a přispět na dobrou věc, tedy na rozvojové projekty, které v Africe podporujeme.

O jaké projekty konkrétně jde?

V tomto Centru neziskových aktivit fungují tři občanské sdružení a konkrétně naše centrum Narovinu má projekt velkého komunitního centra na Rusinga Island, který se skládá z mateřské a základní školy, kliniky a dalších zařízení.

Jak si tyto projekty vybíráte? Když člověk přijede do Afriky, napadá ho přece milion věcí, které by se mohly změnit…

V roce 2000 jsme poprvé zavítali do Keni a už od této návštěvy tam máme velmi úzké kontakty. Bavíme se s tamními lidmi a zajímáme se, jaké mají problémy. Není to tak, že bychom si jen něco přečetli a řekli si: To by bylo fajn podpořit. Spolupracujeme s místními komunitami a máme v Keni dlouhodobé spolupracovníky, kteří mají jednotlivé projekty na starosti. A snažíme se vždy vybírat aktivity, které mají smysl do budoucna, aby nešlo o jednorázové záležitosti.

Vy sama, jak jsem už vyrozuměl, stále jezdíte do Afriky?

Byla jsem tam už desetkrát. Prvních několik let jsem se tam snažila jezdit pravidelně. Snažili jsme se s kolegy pomáhat a také jsme chtěli dokázat, že nejsme organizace, která se jednou někde ukáže, sežene nějaké prostředky a tím to pro ni hasne. Teď už, pravda, od doby, co mám rodinu, na tak dlouho do Afriky vyrážet nemohu, ale jezdíme pořád.

Kolik vás dohromady je?

Konkrétně tady na české straně je pět zaměstnanců a tři jsou v Africe. A pak je řada dobrovolníků. Hodně nám jich například pomáhá s projektem adopce dětí na dálku, kdy čeští dobrovolníci pomáhají africkým dětem se sháněním adoptivních rodičů. A hodně lidí nám pak pomáhá s projekty, jako je čtvrteční Afrika Party. S výzdobou v Roxy, prodejem vstupenek a podobně.

Co považujete za vaše největší dosavadní úspěchy?

Vedle už zmíněné Rusingy to byl třeba projekt Voda pro Kauti, kdy se nám podařilo vyřešit problém s nedostatkem vody, který měla jedna z afrických komunit. Nebo pomoc se stavbou škol a komunitních center pro děti.

V rámci celé Afriky nebo i Keni samotné jsou to samozřejmě kapičky v moři, ale když vidíte, jak to všechno začne fungovat, je to obrovský zážitek a máte radost, že vaše práce má smysl.