Během prázdnin jste nezahálela a pro školství, mládež a tělovýchovu jste vybojovala pár miliard navíc. Víte přesně, kolik to v rozpočtu pro rok 2017 dělá?

I se započítáním 2,5 miliardy, které resort získá už 
1. září, jde o 14,5 miliardy. Když jsem na počátku roku žádala 13 miliard, vypadalo to jako chiméra, vyjednaná suma je obrovská, přesto ji vnímám jen jako první krok. Učitelé a školy možná poprvé pocítí, že finanční prostředky reálně dorazí až k nim, ale určitě to není konec.

Nemůže se stát to, co mnohokrát v minulosti, kdy se zvyšoval objem peněz pro resort školství, ale učitelé to na svých výplatních páskách nijak výrazně nezaznamenali?

Těch osm procent navíc pro učitele a šest pro nepedagogické pracovníky pro příští čtyři měsíce budeme posílat přes dotační program tak, aby všechny finanční prostředky dostaly školy do konce září. Bude to velmi adresné, takže by se neměla ani koruna odchýlit jiným směrem.

Pohlídáte si, aby i další vyjednané miliardy doputovaly tam, kam mají, na platy učitelů v tarifech i pohyblivých složkách, na asistenty pedagogů a pomůcky, na sportování dětí, nebo to necháte na krajích, protože máte na ministerské úrovni odpracováno?

Asi ode mě nikdo nečeká, že podlehnu pocitu uspokojení z odpracovaného úkolu a vše ostatní nechám na krajích a obcích. Samozřejmě náš systém je decentralizovaný a teoreticky bych takto argumentovat mohla, ale kolegové z odborných asociací, odborů a zaměstnavatelských svazů, rodičovská veřejnost a zástupci studentů by mě jistě nenechali usnout na vavřínech. Oni jsou ve střehu a hlídají si, aby započatá práce pokračovala. Je pravda, že rozpis finančních prostředků je věc, která mě poměrně dost trápí, s ekonomickou náměstkyní jsme se sledování toku peněz letos hodně věnovaly. Myslím, že se nám podařilo dost věcí odhalit.

Povídejte.

Rozhovor s ministryní Kateřinou Valachovou.Zdroj: DENÍK/ Klára CvrčkováV minulosti ministerstvo kraje v tomto směru nijak nekoordinovalo. Neexistoval tudíž jednotný metr či návod, jak postupovat. Přišli jsme na to, že v rámci rozpisu prostředků od krajů přes zřizovatele až po ředitele škol se dějí věci, které se dít nesmějí. Stává se, že kraje někdy ani nevědí, jak se s penězi dál nakládá. Proto jsme připravili novou směrnici k rozpisu finančních prostředků, která bude platit od ledna. Ta maximálně využije veškeré zákonné možnosti pro svázání financí s jejich účelem. Samozřejmě existuje určitá zóna, kterou ministerstvo překročit nemůže, neboť by zasáhlo do kompetencí krajů a zřizovatelů škol. Ale řešíme i tuto záležitost, sněmovna už projednává změnu financování regionálního školství. Poslanci tak budou moci na základě směrnice posoudit, kolik prostoru ještě ministerstvu zbývá a proč je nutné přijímat nový zákon, aby učitelé dostali svoje peníze.

Financování regionálního školství je legislativní i politický evergreen, o němž se stále hovoří, ale nikdo s ním nic neudělal. Váš oponent z ODS Václav Klaus mladší soudí, že důvodem je spravedlnost rozdělování peněz podle počtu žáků. Pokud se do kritérií dostanou i jiné věci jako klima ve škole nebo inkluze, nebude to podle něj fungovat a začnou se falšovat údaje. Čím argumentujte vy?

Jsem si absolutně jistá, že změna financování je klíč, bez něhož se nepohneme. Není náhoda, že se k ní nepřistoupilo plných dvacet let, asi to není perfektní politické portfolio zaručující úspěch u voličů. Neznám ale žádnou odbornou asociaci, odbory nebo zaměstnavatelské svazy, které by popíraly fakt, že systém financování na hlavu je naprosto nevhodný, má negativní dopady dovnitř vzdělávací soustavy a potřebuje změnu. Podotýkám, že na novele, kterou jsem předložila, se všichni aktéři shodli.

To je poměrně nebývalé. Jak jste toho dosáhla?

Celý rok jsme věnovali pozornost všem nuancím a propočítávání koeficientů, ředitelé škol je zkoušeli 
v praxi na konkrétních rozpočtech, dbali jsme na specifika malotřídních či uměleckých škol, sportovních gymnázií. Stojím si proto za tím, že systém financování na žáka se přežil, ukázal se jako zcela nefunkční a pro mě jako ministryni je nepřijatelné, aby se podmínky vzdělávání lišily podle toho, kolik je ve třídě dětí. Není možné, aby se jinak financovala škola ve velké pražské aglomeraci, malé obci na Vysočině nebo Zlínském kraji. A přesně takto nespravedlivě v současnosti systém funguje. Každý asi pochopí, že na výplatnici učitele by nemělo mít vliv, jestli připravuje dvanáct nebo sedmnáct dětí. Neexistuje zkratkovité spojení mezi tím, kolik dětí učí, a jeho ohodnocením. Nehledě na to, že demografický vývoj je kategorie, která se mění a nikdo ji nemůže ovlivnit. Víme všichni, jak dopadlo tzv. počítání na hlavu směrem ke školám v souvislosti s demografickým výpadkem v 90. letech minulého století. To, že chybějí mateřské školy, je jen důsledek toho, že jsme je iniciativně rušili, abychom je teď 
s velkými finančními náklady budovali znovu.

Rozhovor s ministryní Kateřinou Valachovou.Zdroj: DENÍK/ Klára Cvrčková

Obsahuje návrh novely školského zákona mechanismus, který eliminuje možnost manipulace s údaji?

Poradní sbor ministryně svého času projednával změny financování regionálního školství a kolegyně, jichž si nesmírně vážím, se ptaly, zda máme promyšlené dopady tzv. strategického chování. Přemýšlela jsem, co asi tak mají na mysli, a pak mi došlo, že to je švindlování, tedy přizpůsobení systému novým podmínkám. Takže ano, i na tuto možnost jsme pamatovali. Podstata změny je v tom, že opouštíme financování, jehož jediným kritériem je počet žáků ve třídě. Naopak hlavním měřítkem bude to, co škola musí zajistit, tedy množství látky, které je třeba odučit, a kolik k tomu potřebuje učitelů. Samozřejmě pracujeme i s doporučeným počtem žáků, ve třídě má být ideálně 25 žáků, v dělených skupinách maximálně 17 dětí, malotřídky mají výjimku, neboť nám jde o zachování husté školní sítě. I k tomu se při financování regionálního školství bude přihlížet. Je to velká alchymie. Koeficienty ovšem nejsou výsledkem nějaké politické úvahy, reflektují praxi, to, co je udržitelné a co funguje.

Řekla jste, že podstatné je, kolik látky a v jaké kvalitě se odučí…

Přičemž stát se chová trochu jako bazilišek. Má rámcové vzdělávací programy, ale neposílá dost prostředků na to, aby kvalita při jejich naplňování byla na celém území státu přibližně stejná.

Opusťme teď finanční stránku věci. Zajímá mě, jestli při všech řídících a legislativních povinnostech máte čas přemýšlet o obsahu učiva. Máte představu, co a v jakém množství by se v době masivního nástupu informačních technologií mělo během devíti či třinácti let odučit? Je české školství nastaveno tak, aby obstálo před výzvami 21. století, nepreferuje stále výkon a jedničky jako hlavní kritérium?

Určitě se nad tím zamýšlím. A přiznávám, že kvůli handrkování nad méně zásadními věcmi jsme v minulých letech nevedli s odbornou veřejností, rodiči i dětmi seriózní debatu o tom, jak má škola ve 21. století vypadat, kam směřujeme, jaké potřebujeme kompetence i pomocníky, aby učitel zvládl to, co se od něj očekává. Není to nejen dobře popsáno, ale ani se o tom příliš nemluví, byť je to podle mě podstata věci. Nechci tím říct, že je všechno špatně a nemáme se čím pochlubit. Naopak si myslím, že je u nás řada škol všech stupňů, jež snesou srovnání s nejkvalitnějšími stánky vzdělání v okolních zemích. Nemusíme brečet v koutě, že tu nemáme nic, na čem by se dalo stavět.

Jak to tedy je s obsahem vzdělání, je vyhovující?

Rozhovor s ministryní Kateřinou Valachovou.Zdroj: DENÍK/ Klára CvrčkováPravda je, že výkonnostní hodnocení v našem školství zatím převládá. Hodně to souvisí s tím, jak připravujeme budoucí učitele a jak probíhá jejich začleňování do pedagogického týmu. Je otázka, kolik času při všech povinnostech mají na hloubání nad oborovými didaktikami, vzájemnou podporu v nových metodách výuky, návštěvy ve třídách kvůli inspiraci. Je fér přiznat, že podmínky pro tuto nadstavbu nejsou stoprocentní. Je ale spousta škol, která takto funguje, dokáže si vzájemně předávat zkušenosti z praxe. Stále víc jich přistupuje ke slovnímu hodnocení dětí, zákon to umožňuje bez jakýchkoli problémů. Je hodně škol, které propojují formální a neformální vzdělání, posilují zájmové kroužky, družiny, dokážou se vypořádat s digitálním vzděláváním.

Když jste to zmínila, jste fanynka tabletů a interaktivních tabulí ve třídách?

Nepřeceňuji je. Děti mají samozřejmě tablety a kombinované vyučování rády, berou to jako oživení, ale nakonec stejně nejvíc vyhledávají přímou interakci s učitelem. Na tom by se podle mého názoru mělo stavět, protože naši učitelé jsou navzdory systému nadprůměrní. A vytvoříme-li jim podmínky, zvládneme i náročné výzvy.

Znepokojuje vás, že se množí zakládání soukromých základních škol, neboť rodiče si přejí pro své děti jiný typ vzdělání?

Velmi často to dělají rodiče, kteří jsou moji vrstevníci. Proto o tom dost často mluvím třeba s přáteli, kteří se rozhodli jít touto cestou. Osobně nejsem příznivcem zakládání soukromých škol. Není systémové, aby vznikala nová a nová zařízení podle toho, jak děti stárnou od mateřských po střední školy. Navíc mám dojem, že proalternativní rodiče nemají příliš zájem hovořit o kvalitě veřejných škol, o jejich posouvání žádoucím směrem. Občas za mnou přicházejí kolegové z privátní sféry s nějakými náměty, a když je vyzvu, aby je rozpracovali i pro veřejné školství, už je pak nikdy nevidím. Motivy některých počinů tedy mohou být různé. Pro mě je základ veřejné školství. Rozhodně nesoudím negativně nikoho, kdo s ním není spokojen a volí jinou cestu, ale ode mě jako sociální demokratky asi nikdo nečeká, že bych po ní kráčela. Já se chci zasadit o to, aby veřejné školy byly kvalitní, dostupné, propojené s neformálním vzděláním, aby děti výuka bavila a abynašly obdobný standard v každém místě naší země.

Daří se to?

Nejsme na špatné trajektorii, třeba už proto, že obtíže připouštíme, stejně jako víme, že musíme trošku přidat. Při svých cestách do regionů jsem chvílemi měla podezření, že mi ukazují jen výstavní školy a nějaký sektor mi zůstává skryt. Myslím ale, že tomu tak není, neboť naše školy dokážou i v rámci stávajících podmínek poskytovat velmi dobré vzdělání. Je to trochu podobné jako u zdravotní péče, na kterou také všichni žehráme, ačkoliv český zdravotní standard je nejen dostupný, ale zároveň na úrovni, o níž se lidem na Západě často ani nesní.

Za několik dní povedete starší dcerku poprvé do školy. Jak jste ji vybírala?

Jsem typický konzervativní rodič, který volí školu, již sám navštěvoval. Dcera tedy bude chodit tam, kam jsem chodila já i můj tatínek. Jsem ráda, že do ní může nastoupit, protože pro mě je to místo spojené se samými pozitivními zkušenostmi.

Stane se z vás aktivní rodič?

Určitě. S manželem slaďujeme pracovní a rodinný život poměrně složitě, někdy budu vodit dceru já, jindy on.

Rozhovor s ministryní Kateřinou Valachovou.Zdroj: DENÍK/ Klára CvrčkováSpíš jsem měla na mysli aktivitu vzhledem ke škole.

No jistě. Na této brněnské škole mají pěkný zvyk propojovat na začátku školního roku rodiče a učitele, tohoto neformálního setkání se zúčastním a chtěla bych podpořit všechny rodiče, aby měli v učitele důvěru a měli nadstandardní komunikaci se školou, která přesáhne horizont třídních schůzek. Koneckonců učitel tráví s našimi dětmi zhruba stejně času jako my, takže je to mimořádně důležitá osoba v jejich životě. Bylo by fajn, kdyby co nejvíc učitelů a rodičů našlo společnou řeč a táhli za jeden konec provazu ve prospěch dětí.

Budete dceru nabádat, že musí mít samé jedničky a hodně se učit, aby složila povinné přijímací zkoušky na střední školu, uspěla u státní maturity z matematiky, dostala se na prestižní vysokou školu? Nebo budete klást důraz na komunikaci se spolužáky, sociální dovednosti?

Teď musím s pravdou ven a říct, že mí rodiče byli přesně takoví, jak jste popsala v první otázce, což mě dost stresovalo. Doufám, že já taková nebudu. Když zpětně vzpomínám na školu, známky mi nepřijdou vůbec důležité. Navíc při pohledu na osudy některých spolužáků vidím, že jejich kariéra a úspěch častokrát vůbec nekorespondují s tím, co měli na vysvědčení. Jsem si zato jistá, že díky perfektní atmosféře dodnes kamarádím se spolužáky z prvního stupně základní školy. Nejraději si připomínáme společné zážitky 
z různých sportovních soutěží, divadelních představení, která jsme hráli pro mladší děti. To mi dalo nejvíc. Proto se budu snažit, aby dcera měla hezké vztahy se spolužáky a učiteli, aby byla týmový hráč a škola ji bavila. Stejně tak je důležité, aby si uvědomovala, že má školní povinnosti, které musí plnit, i to je nutný základ pro život.

Ono by bylo nejlepší, kdyby škola bavila učitele, děti i rodiče.

To by bylo skvělé. Učitele asi většinou baví, i když během školního roku dochází k jistému opotřebení. Vzpomínám na jednu paní učitelku ve Zlínském kraji, která byla 1. září nabitá energií a na svoje prvňáčky se moc těšila, ale když jsem za nimi přijela na konci roku, byla už hodně unavená. Znovu jsem si uvědomila, že není dobře, když je v 1. třídě příliš mnoho dětí. A moc bych si přála, aby rodiče i politici vnímali, jak obrovské množství energie musí učitelé vložit do úspěchu svých žáků a že si zaslouží nejen prázdniny, ale úctu a společenské ocenění.

Mgr. KATEŘINA VALACHOVÁ, Ph.D.
Narodila se 15. září 1976 v Brně.
Vystudovala Právnickou fakultu Masarykovy univerzity, tamtéž získala v roce 2007 titul Ph.D. v oboru správní právo, osm let na univerzitě externě vyučovala.
V letech 2004 až 2012 působila jako vedoucí právního odboru Kanceláře veřejného ochránce práv za ombudsmanů Otakara Motejla a Pavla Varvařovského. Poté byla jmenována ředitelkou legislativního odboru Kanceláře Senátu PČR. Deset let se angažovala jako členka Výboru Rady vlády pro lidská práva.
V únoru 2014 se stala náměstkyní ministra pro lidská práva, rovné příležitosti 
a legislativu Jiřího Dienstbiera, byla místopředsedkyní Legislativní rady vlády.
V červnu 2015 ji prezident Zeman jmenoval ministryní školství, mládeže a tělovýchovy. Od září téhož roku je členkou ČSSD.
Je vdaná, má dcery Kateřinu a Petru.