Karel IV. mistrně zvládal situace, které nyní dělají PR agentury

Vrcholí oslavy narození Václava Lucemburského, pozdějšího Karla IV. V podstatě není možné se tomuto výročí vyhnout. Je v 21. století přirozené, že si až poněkud monstrózně připomínáme středověkého vladaře?

To je správná otázka. Myslím, že vůči Karlu IV. to adekvátní je, ale na druhou stranu jsem poněkud zaskočen tím, jaký to má rozměr, mám na mysli počet výstav, televizních pořadů, akcí. Podle mě je toho až příliš. Znám Čechy a vím, že když se věci přeženou, je to spíš kontraproduktivní.

Která z těch výstav, konferencí, filmových zkratek je podle vás nejzajímavější, nejvíc objevná?

Česko-bavorská zemská výstava Císař Karel IV. 1316–2016, kterou připravuje Národní galerie. Její ředitel
a můj dávný kamarád Jiří Fajt jistě ví, co dělá, aby to mělo nejvyšší kvalitu. Tu bych proto určitě doporučil. 

Právě na ní bude po 667 letech k vidění koruna, jíž byl Karel IV. korunován v Cáchách římským králem. Proč je u nás vystavena až po tak dlouhé době?

Koruna je spojena s titulem římského krále, později císaře. Když se na to podíváme 
z této perspektivy, shledáme, že římským císařem byli po Karlovi jeho synové Václav 
a Zikmund, ale po nich už následovali jen samí Habsburkové. Proto třeba za první republiky nebyl zrovna 
o tento klenot až takový zájem.

Tím jsme se dostali k mezinárodnímu renomé Karla IV. Pokud bychom se na něj dívali prizmatem 14. století, jak se projevoval coby reálný vládce tehdejšího západního světa?

Myslím, že byl monumentální figurou. Uvedu to na jednom detailu. Karel uměl číst a psát, což rozhodně nebylo běžné. Osobně byl literárně činný, napsal svůj životopis Vita Caroli nebo Legendu o svaté Kateřině. To samo o sobě byla záležitost poměrně jedinečná. Navíc Karel žil ve velmi šťastné době. Jeho otec Jan byl vnímán poměrně negativně a jeho syn Václav dvojnásob záporně. Karel byl tedy výjimečný vladař, ale zároveň mu byly nakloněny okolnosti. Součet těchto dvou faktorů dává něco, co se ve středověku málokomu podařilo.

Ono to skoro vypadá, že v letech Karlovy vrcholné vlády 
v Evropě ani nikdo jiný nepanoval. Najdeme v té době někoho, kdo by se mu vyrovnal, nebo alespoň významově přiblížil?

Ani ne. I to mu dalo křídla, díky nimž mohl letět tak vysoko. Jeho sokem byl Ludvík Bavorský, který byl skoro třicet let římským císařem. 
V roce 1347 odjel na lov medvědů a srazil si vaz. To byla souhra náhod, za niž pochopitelně Karel nemohl, větev Bavorovi určitě v lese nenarafičil.

Už tedy víme, že Karel žil ve šťastné době a díky výchově na dvoře francouzského krále Karla IV. Sličného uměl číst 
a psát. Za tyto okolnosti nemohl, jaké schopnosti či dovednosti ale byly výsledkem jeho vlastního úsilí?

Karel byl zakladatel a sběratel. Sbíral například ostatky svatých, tato vášeň hraničila až s fanatismem. Jako fundátor vytvořil obraz, který se blížil ideálnímu středověkému vladaři. Vzor, který tu byl od vrcholného středověku, naplňoval reálnými kroky. Nebyla v tom improvizace, vše dělal promyšleně.

Dá se o něm mluvit jako o renesanční osobnosti, i když datově to nesedí?

Myslím, že ano. Koneckonců někdy se uvádí, že protohumanismus je spojen právě s obdobím vlády Karla IV. Přátelil se s některými italskými humanisty. Je otázka, proč to dělal. Možná pro svoji image, byl totiž mistrem ve zvládání situací, které dnes dělají PR agentury.

Kdo ví, jestli tuto roli neplnil někdo z jeho okolí. Hovoří se často o jeho přátelství s arcibiskupy, nejprve Arnoštem 
z Pardubic a poté Janem Očkem z Vlašimi. Dával císař Karel na jejich doporučení?

Skutečně se radil s předními duchovními, ale je třeba připomenout, že právě tyto dva první arcibiskupy si Karel sám vybral. To bylo velmi důležité zvláště v porovnání 
s Václavem IV. a jeho konfliktním vztahem s Janem z Jenštejna, jehož si ovšem nevyhlédl. V té době byla souhra s vrcholnými představiteli katolické církve podstatná. Navíc Karel si byl vědom, jak je cenné mít kolem sebe dvorské kronikáře, kteří pod jeho dozorem zaznamenávali královy velké činy. Málokterý panovník postupoval podobně chytrým a prozíravým způsobem.

Dalo se tehdejšímu králi 
z boží vůle vůbec nějak oponovat?

V soukromí ano, ale na veřejnost se to nedostalo. 
I proto měl své kronikáře 
v čele s Benešem Krabice 
z Veitmile, kteří mu dávali texty ke korekci, a co tam Karel mít nechtěl, to tam nebylo. Jeho umění spočívalo tudíž i v tom, že o nějakých rozporech či hádkách prostě nevíme. Jak probíhaly debaty s předními duchovními, se tak můžeme jen domýšlet 
a hlavně vidíme, k jakým vedly výsledkům.

To mě ponouká k dotazu, který v těchto dnech získal prvek aktuální pikantnosti. Ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová (ANO) totiž navrhla, aby byl celý areál Pražského hradu zestátněn, respektive vyvlastněn ve státním zájmu. Církev to označila za konfiskační předlohu. Místopředseda lidovců Marian Jurečka dokonce uvedl, že „větší blbost už dlouho neslyšel". Jak to fungovalo v Karlově době, vnímal katedrálu sv. Víta coby majetek králův, nebo církve?

Představa, že by to fungovalo buď podle kanonického, nebo zemského práva, je mylná. Tehdy šlo o neoddělitelné prolnutí, jakýsi modus vivendi, který byl nastolen mezi králem a předními duchovními. Nezapomínejme, že v areálu Hradu byla svatovítská kapitula, kanovníci tam bydleli. Mimochodem, málokdo si uvědomuje, že tehdy byl Pražský hrad jedno velké staveniště. V poslední dekádě Karlovy vlády, kdy se budovala katedrála, bylo na Hradě minimálně 200 pomocných dělníků a kolem stovky kvalifikovaných řemeslníků. Musel tam být neobyčejný ruch. Hrad byl ovšem z dnešního pohledu poloprázdný, byl tam starý palác, Karlův palác, kostel Všech svatých, chrám sv. Jiří, z druhé strany kanovnické domy a to je všechno. Mám oblíbenou teorii, že za Karla na Pražském hradě žily slepice.

Prosím?

Slepice jsou můj velký objev, který vědci verifikovali. Když byly při antropologickém výzkumu odkryty knížecí hrobky v ochozu chrámu sv. Víta, našly se v hrobce jednoho přemyslovského knížete vedle lidských i slepičí kosti. To je fakt, to si Čechura nevymyslel.

Jistě to tam vypadalo jinak než nyní. Na druhou stranu um tehdejších řemeslníků si s jejich dnešními pokračovateli jistě nezadal. Pozoruhodná výstava Civitas Carolina v Národním technickém muzeu ukazuje, jak si dokázali poradit se záludnostmi tesařského nebo zednického řemesla. Karel jako zakladatel Nového Města pražského šikovné dělníky potřeboval. Jaký měl k prostým lidem vztah?

Paternalistický. Nebyl jen monarcha, který z odstupu shlížel na své poddané, to by neodpovídalo křesťanským hodnotám jeho doby. Vládce byl zároveň ochránce a otec poddaných. Když pro svého dobrodružného otce Jana budoval signorii v severní Itálii, pozoroval, jak byla města budována. Do té éry spadá boom městských italských komun. Viděl tedy zedníky 
a řemeslníky, jak je stavějí, 
a podle mě je od té doby respektoval. Je to pravděpodobně jeden z důvodů, proč se Karlovým Čechám vyhnuly sociální bouře, které byly tehdy v Evropě poměrně běžné.

Měl Karel i obchodní talent?

Myslím, že měl. Pochopitelně potřeboval hodně peněz, ale na druhou stranu se zasloužil o vylepšení infrastruktury českého státu. Řadu dálkových cest, které do té doby jeho území obcházely, totiž nasměroval dovnitř království. To bylo značně prozíravé.

Zakladatel, stavitel, podnikatel a také diplomat. Právě s touto poslední misí se váže mnoho historek o Karlově sňatkové politice, koneckonců měl jedenáct dětí. Hrály vdavky a ženitby skutečně tak důležitou roli?

Určitě. Vladařské dynastické vazby, díky nimž vznikaly strategické aliance, dominovaly středověké diplomacii.

Jaká spojenectví byla pro Karla jako českého krále a římského císaře klíčová?

Směrem do říše to byly vazby s arcibiskupy. Mezi nimi měl zásadního spojence 
v osobě prastrýce Balduina, který byl trevírským arcibiskupem víc než 45 let.

Byl jedním ze sedmi kurfiřtů – volitelů římského císaře.

Přesně tak. Trevírský, mohučský a kolínský arcibiskup byli klíčové figury tehdejší mocenské politiky. Karel 
s nimi dokázal dobře vycházet. Samozřejmě měl rodinnou vazbu na Francii a připomínám, že hlava katolické církve tehdy sídlila v Avignonu, šlo o tzv. avignonské vyhnání papežů. Blízko měl 
k Rudolfovi IV. Habsburskému, který si vzal jeho dceru Kateřinu. To byl velmi schopný člověk, který se Karlem v mnohém inspiroval. Když Karel založil univerzitu, Rudolf ji do dvaceti let otevřel ve Vídni také, zemřel ale mladý, ve 30 letech. V Uhrách vládli Anjouovci, takže s nimi také udržoval těsné vztahy. Ludvík I. Veliký se stal zároveň polským králem, takže i tímto směrem se ubíral Karlův zájem.

Tím jsme odhalili, že Karel IV. byl původcem myšlenky visegrádské čtyřky.

Vidíte, to asi nikoho nenapadlo, že Karel IV. byl nejen Otcem vlasti, ale i V4.

Proč Karel založil univerzitu?

Protože v Paříži pochopil význam vysokého učení. Ve 14. století řada absolventů univerzity v Bologni nebo Sorbonny přicházela do státní správy, byl to jeden z kořenů byrokratizace společnosti prostřednictvím laiků. 
Karel IV. to viděl na vlastní oči a chtěl to přenést do Prahy.

Jak fungovala správa království? Boje s odbojnými šlechtici jsou pro středověk typické, ale i ty se Karlovi vyhnuly. Proč?

Karel v poslední dekádě své vlády zřídil úřady krajských popravců, což byli úředníci, kteří měli na starosti bezpečnost v regionu. Byli to šlechticové, na jihu Čech například Rožmberkové. Přetrvalo to až do 18. století.

Konal král nějaké inspekční cesty po vlastech českých?

Ne. Než do regionů vyjížděl spíš do říše, do Budína apod. Země české objížděla přemyslovská knížata, ale ta to dělala kvůli potřebě uživit početnou družinu. Vydali se třeba do Litoměřic, a když tam všechno vyjedli, jeli dál. To byl typický raně středověký princip vládnutí. Šlechtické hrady fungovaly jako obranné pevnosti a zároveň zásobnice.

Jak tedy financoval svoji vládu a rozsáhlou stavební činnost Karel?

Za Přemysla Otakara II. kolem roku 1270 bylo objeveno kutnohorské stříbro. To je faktor, na který se dnes poněkud zapomíná. Když Lucemburkové vstupovali do Čech jako panovníci, polovina evropské těžby stříbra pocházela z Kutné Hory. Velká část výnosů ze stříbrných dolů patřila ze zákona panovníkovi, jeho příjmy tudíž byly obrovské. Nemusel krást jako dneska brazilská prezidentka.

Dá se říct, že kutnohorské stříbro financovalo rozvoj Prahy?

Nepochybně.

Současná Evropa postrádá výrazné státníky, kteří by ji uměli převést z krizových dob do klidného období. Karel IV. měl určitě to, čemu se politickým žargonem říká leadership. V čem spočívala jeho síla?

Měl vůli k rozhodnutí. Dnes jsme svědky nekonečné řady kompromisů. Pochopitelně ve 14. století měly konflikty jinou podobu, šlo především o spory mezi vladaři.

Na voliče zkrátka nemuseli brát ohled.

To je pravda. Šlo o dynastické záležitosti, kdy volba probíhala v úzkém kruhu.

Kdybychom ahistoricky připustili, že by tehdejší lid volil, uspěl by Karel?

Ano – a víte proč? Neměl alternativu. Měl štěstí 
v tom, že jeho bratrem byl Jan Jindřich, markrabě moravský. Ten byl zpočátku nařčen, že je impotentní, 
i když to nebyla pravda. Nakonec měl několik manželek a spoustu dětí, dokonce vynikajících. Jeho syn Jošt Lucemburský se v roce 1410 stal římským králem. Jan Jindřich ale neměl vladařské ambice, takže Karel měl volnou cestu. V polovině 14. století se poměry ve střední Evropě uklidnily a upravily tak, že široko daleko nebyla žádná mocichtivá osobnost.

Zatím jsme mluvili o samých pozitivech, které Karlova éra přinesla. Je něco, v čem chyboval?

V některých ohledech byl hyperaktivní, týká se to především jeho synů. Považuji za nenormální, že při roku 1376, kdy byl Václav volen římským králem, patřil jeden hlas jeho nevlastnímu bratrovi Zikmundovi, jemuž bylo osm let. Mimochodem Zlatou bulu, která je považována za jakousi ústavu Svaté říše římské, porušil jako první 
její autor Karel IV. V ní je totiž explicitně napsáno, že za panovníkova života se nebude volit jeho nástupce. 
Karel ale proti papežově vůli prosadil na císařský trůn svého syna Václava. V tom 
se Karel projevil jako otec překypující nadbytečnou péčí a rozmazlující svého potomka.

Co vnímáte jako nejdůležitější Karlův odkaz dnešku?

Univerzitu. Uvědomme si, že po dvaceti letech fungování se stala jedním z předních evropských učení, kam přicházeli profesoři ze Sorbonny. Tehdejší angličtinou totiž byla latina, takže učenci se v Paříži dorozuměli bez problémů stejně jako v Praze nebo ve Vídni. Založení univerzity a příchod vzdělanců zásadně ovlivnil i husitství. Reformátoři se rekrutovali právě z univerzity.

Čtěte také: Výstava o Karlu IV. chce podat jeho psychologický portrét