„Kaki, mladej pane, kde tady máte kaki?" jukne na mne starší paní. „Kaki?" zeptám se s výrazem ve tváři, jako kdyby přiletěli ufouni. Nikdy jsem to neslyšel. „Někde támhle," ukážu neurčitým směrem a vím, že lžu. Já totiž nevím, co je kaki. Fakt nevím. Když paní odejde ze sektoru, přikradu se k tomu místu a najednou ho vidím. Kaki. Takové rajčato jablko. Kus za osm čtyřicet. Jsem chytřejší. Na kaki se za pár desítek minut ptá několik lidí. Vůbec nevím, proč.

Jsem zrovna prodavačem a opatrovatelem jednoho ostrova v sektoru ovoce zelenina (místním žargonem ózetko). Jsem v prodejně Albert v Nymburce. Právě zde po dvoutýdenní rekonstrukci znovu otevírají a já se rozhodl, že si zkusím brigádičku na vlastní kůži. Jen pár hodin.

Proč zrovna tohle oddělení? A proč vlastně pracovník v supermarketu? Asi takhle. Občas mne napadne taková hloupost. Chci se něco zkusit na vlastní kůži. Pak mi to dlouze vrtá v hlavě a nakonec jsou dvě možnosti. Buď na to zapomenu, nebo se to stane. Třeba být celý večer číšníkem, podívat se na patologii a být přítomen operaci srdce. To se mi zatím nesplnilo.

Zato skok s padákem sólo i v tandemu, let balonem, půlmaraton, maraton, noční běh s parkem Stromovka v Praze s nevidomým, kterého držím za ruku, pobyt v kavárně Potmě, kde je úplná tma a černá káva je fakt černá, běh po schodech do obrovského mrakodrapu. Taky operace kyčelního kloubu. To všechno jsem zažil na vlastní kůži. Kromě toho kloubu. Tu výměnu jsem ale viděl.

Tuhle jsem byl v supermarketu a přehrabával se tam v ovoci a zelenině. Kolem mne lítal mladík. Byl podvečer, on byl nervózní, neusmíval se, tahal bedny se vším možným od cibule přes víno a jahody, pletl se všem, mně i sám sobě, házel papriky z velké výšky, až mi jich bylo líto. Když se ho někdo na něco zeptal, odsekl a vypadalo to, že ho začne mlátit. Lítal a nadával. V tu chvíli mne napadlo, že já bych byl daleko milejší. Příjemnější, vlídnější, chodil bych pomaleji, jen tak bych vlál. A byl bych dobrým přítelem každého, koho něco v tomto sektoru trápí, něco potřebuje a nemůže to najít. To by bylo moje poslání. Tak mne napadalo, že bych mohl na vlastní kůži zkusit být chvíli pracovníkem v supermarketu. Říkám tomu doplňovač, podavač a rádce.

A najednou…

…najednou je všední den.

Blíží se šestá ranní, procházím supermarketem, který voní novotou. Přes dva týdny ho dávali do kupy, aby zářil jako nový. Kolem mne spousta lidí, kteří už pracují, běhají sem tam, rovnají, urovnávají, přerovnávají, doplňují. Chystají se otevřít. V sedm. Najednou mám na sobě tmavě modré triko a zelenou zástěru, kterou nelze přehlédnout. Mnohokrát mne pak napadlo, že jsem snad jediný, který tu zástěru má. I proto později poutám pozornost nakupujících.

Ovoce a zeleninu je nutno doplňovat takřka neustále.

„Vy, Jiří a tady, Dáša, budete v sektoru ózet," říká Markéta Gallová, která nás, pracovníky v sektoru ózet má na starosti. „Kde?" ptám se nechápavě. „Ovoce zelenina," říká Markéta, která se ani na vteřinu nezastaví.

Pár rychlých pokynů od kohosi, kdo tomu tady rozumí, rychlá prohlídka zákulisí, kde jsou desítky, ale spíše stovky přepravek se vším možným ovocem a zeleninou. Nechápu, jak si někdo může pamatovat, kde co je. Ale prý je to jednoduché. Hmm…

…a už tahám bedny. Tu svoji novou roli, brigádník v supermarketu, beru vážně. Nesmím zklamat. Ale bojím se. Na co se mne budou lidé ptát? Měl bych vědět všechno a nevím nic. Dorovnávám v sektoru ózet, zelí, květák, brokolici, papriky a hlavně brambory a cibuli. Rovnám okurky. To mi jde. Pořád mi připadá, že je něco nějak na pohled nedokonalé, nerovné, nesymetrické. Už teď cítím, že mám velkou odpovědnost, že by se to zákazníkovi nemuselo líbit. Blíží se sedmá. Patnáct minut chybí. To otevřeme.

Hlídat svůj ostrov

„Tady máte kartičky s cenami, najdete zboží, a tam to takto zasuňte, a přes to tuhle žlutou folii," říká Markéta. Mám na to asi deset minut. Po pěti minutách hledání požadovaného zboží a dalších několika minutách pokusů o zasunutí kartičky se slevou, to vzdávám. Omlouvám se a ptám se. Nikdo se nemračí, vysvětlí mi to znovu. Tak to tam nastrkám. Snad jsem to neocenil jinak.

„Vy dva," ukazuje někdo na mne a Dášu, moji kolegyni, která do toho jde se mnou, „budete tady hlídat tento ostrov. Jsou tady čtyři ostrovy, vy máte tenhle. Koukám na svůj ostrůvek, tedy na mé regály a napadá mne, že to bude pohodička. Těch pár okurek, cibuli, brambory, okurky, víno doplním raz dva.

I tak jsem už ale upocený

Bim, bim, sedm. Jsou tu první nedočkavci. Brambory a cibule mizí po kilech. A já začínám kmitat do zákulisí a hledám právě cibuli a brambory. Nechci používat vozík, tahám bedny v rukou. Večer moje záda pochopí, proč ty vozíky tam mají.

Ovoce a zeleninu je nutno doplňovat takřka neustále.

„Kaki, mladej pane, kde tady máte kaki," ptá se paní. Napadá mne, že kaki bude asi hodně důležité zboží. Ukážu a zalžu. Když paní odejde, tak rychle, ale hodně nenápadně se procházím a hledám kaki. Mám ho! Taková mrška, jako jablíčko a rajčátko v jednom. A stojí to osm čtyřicet. Korun. Po slevě. Tak proto. Když se ke mně za hodinu přitočí další seniorka s podobným dotazem: „Mladý pane, kde máte kaki," tak se tetelím. Těší mne, že ve mně vidí mladého pána. Těší mne, že si myslí, že mi to tady trochu patří. A pak, já vím, kde je kaki. „Pojďte paní, dovedu vás tam, ukážu. Tudy, pojďte, prosím, tady, chcete nějaké vybrat?" „Děkuji, jste ochotný, to už zvládnu."

Najednou mi připadá, že se prodejnou jen vznáším. Vozím přepravky se zelím, brambory, cibulí, rovnám vše, co mi připadá uložené nerovně, občas proberu cibuli, vyhodím nehezkou bramboru, nahnilou jahůdku. A na všechny kolem se usmívám a zdravím každého, koho potkám a kdo se na mne podívá. Mám přece zástěru, jsem tady reprezentant, musím se usmívat.

Musíme si pomáhat…

Čas letí jako zblázněný. Už musí být poledne, napadá mne. Je osm. Cože? Záda ještě nebolí, ale představa, že šichta vlastně skoro ještě nezačala, mne trošku zaráží.

Létám kolem svého ostrova i kolem ostatních. Nejde zůstat jen u svého. Musíme si pomáhat. Ostatní to dělají taky. Pomáháme si, taháme bedny, rovnáme, přerovnáváme, urovnáváme.

A taky klesám do kolen. Kolem jde mladá dáma a já vidím, že určitě šlápne do toho spadlého pomeranče. Už vidím, jak padá a já ji zachraňuji. „Madam," zakřičím. Ona se lekne, zastaví, já se jí vrhám pod nohy, sbírám pomeranč, ukazuji jí ho jako trumf: „Pozor, abyste neuklouzla, opatrně," usměji se a každý si jdeme po svém.

Kauza malé pytlíky

Ovoce a zeleninu je nutno doplňovat takřka neustále.

„Vy tady nemáte velký pytlíky?" ptá se mne paní s pánem. „Nemáme, jenom tyhle, paní, co potřebujete? „Chci deset kilo brambor, ale nechci to dávat do těchto malých." „Aha, tak počkejte, doběhnu do skladu něco sehnat." Musím ji pomoci, napadá mne. „Chlapi, potřebuji velký pytel." „Na co?" diví se někdo vzadu. „Ale, paní potřebuje deset kilo brambor." „Tak ať si vezme zabalený po pěti kilech." Jo, řeknu jí to… Paní hledám a nacházím. „Tak velký pytle nemáme, ale máme balení po pěti kilech," uzemňuji ji. „Jenže ty balený jsou praný a já chci nebalený, nepraný," uzemňuje zase ona mne. „Tak to nevím," rezignuji. „To nevadí, já už jsem si je nabrala, ale jste moc ochotný, pane, děkuju vám," zahřeje mne.

Je desátá a já sedím, upocený, v kanceláři vedoucí nymburského Alberta Jany Sogelové. „Tak jaké to bylo?" ptá se mne po ani ne čtyřhodinové šichtě. „Dobrý, jen ta záda kdyby tolik nebolela," špitnu. A dodám, že na to, že jsem tady byl opravdu jen chvíli, jsem se řádně zapotil. A považte, ta zodpovědnost, kterou jsem cítil ke každému zákazníkovi. Hlavně aby nikdo nepoznal, že jsem tu jen na chvíli…

Odcházím. Najednou mi do vzpomínek vbíhá zase ten mladík z prodejny. Jak jsem psal na začátku. Ten nerudný, uspěchaný, odměřený. Byl nervózní a já mu nerozuměl. On nebyl jako já dneska. Milý, rychlý, ochotný, usměvavý. Jenže já přišel do ózetka na pár hodin. Na zkušenou. On tam chodí každý den. Já to chtěl, on třeba musí. Tak trochu mu už rozumím. A taky si říkám, že už budu na každého pracovníka v supermarketu usměvavý. A to i když on se usmívat nebude. Možná toho má prostě jen hodně na práci. A třeba nemá zrovna k ruce další kolegy, jakým jsem byl tuhle já…