„Nejvíc si vybavuji dědu, který se o mě hodně staral. A nezapomenutelná byla i domácnost, kterou vedl takovým tím rakousko-uherským způsobem. Jako hlava rodiny řídil celou domácnost. Nakupoval, vařil, topil uhlím, čas od času mi přinesl i pět deka salámu!"

Nadávky v němčině

Jaroslavův děda, ještě za Rakouska-Uherska důstojník, byl přísný a nekompromisní. „Narodil se v pohraničí a zajímavé je, že se nikdy nenaučil dobře česky. Mluvil takovou německou češtinou. A do toho sem tam střihnul třeba německou nadávku," směje se Jaroslav.

V jednom z domů, kde vyrůstal, točil jeho děda ještě před válkou a během ní pivo. „Po válce nám dům ale sebrali, pohostinství skončilo a my tam byli už jen jako nájemníci," říká Jaroslav, který měl za sousedy z okolních sedmi domů převážně hradní zaměstnance. Vedle bydlel ředitel Kanceláře, o kus dál pak zahradníci, řemeslníci či topiči.

Nájemní, nebo vlastní dům, to Jaroslav v padesátých letech jako dítě neřešil. Doma se stejně moc nezdržoval. Jeho dětský svět začínal z druhé strany baráku na dvorku, který byl zakončený kůlnami. Ty byly navzájem propojené malými cestičkami. „A v nich jsme lítaly! To pro nás těch asi patnáct dětí z ulice bylo hotové Eldorádo!"

A jen kousek od kůlen bylo i hřiště pro hradní stráž, kam se Jaroslav jako malý kluk chodil dívat, jak vojáci trénují pochody nebo hrají fotbal.

U Hradu také dostal Jaroslav svůj první pohlavek. „Dodnes vlastně ani nevím, za co přesně to bylo. Ale pamatuji si, že kolem našeho domu projížděla lafeta s rakví prezidenta Zápotockého a já prohlásil něco nemístného. A už mi přistála," směje se Jaroslav, jehož otec byl komunista. Ale jen do roku 1968.

Jedině v Pionýru

„Srpen tátu naštval. Tak otočil a vystoupil. A já? Já jsem byl v mládí jen v Pionýru, ale tam snad byli všichni. I ti, co měli trojku z mravů. Ale pak už jsem celý život nikde nebyl. Mě politika nezajímala a nezajímá, a tak jsem se nikdy nikam nehrnul, nikam jsem nelezl."

Přestože mu byla politika lhostejná, na to srpnové ráno si vzpomíná velmi dobře. I proto, že ho probudila brzo ráno letadla. „A pak mě máma vyhnala nakoupit. Letěl jsem rychle na Pohořelec, ale byly všude fronty, tak jsem šel do velké sámošky na Malovanku. Kolem mě už v té době jezdila ruská auta… Byl jsem zvědavý, co se to děje, a tak jsem domů rychle odnesl nákup a s kamarády jsme vyrazili do Prahy otravovat ruské vojáky, proč přijeli."

Sám měl před vojnou. A před sebou ruské mladíky, skoro stejně staré.

„Koukali, kde se to ocitli. Lidi na ně řvali, dusili je, ať táhnou domů. Ale hodně z nich bylo jen otrávených, že jsou na vojně. Někteří byli tak mrzutí, že si s námi ani nepovídali a zalezli před námi do auta."

První dny po příjezdu vojáků byly dramatické. Střílelo se na Václavském náměstí, u rozhlasu, stavěly se barikády z autobusů a tramvají…

Na strojárnu nikdo jiný nechtěl

„A někteří ti odvážnější třeba zapalovali tanky! Prokopli sudy s naftou a tím se vznítil třeba celý tank. Auta jezdila s vlajkami od krve… Byly to drsné první dva tři dny. Ale k tomu jsem se radši nepletl. Záleželo totiž na nátuře. Kdo byl nekompromisní, tak si to s nimi šel zkrátka nekompromisně vyřizovat."

Po elektrotechnické průmyslovce nastoupil do podniku Aritma, kde se vyráběly analogové počítače, které musel Jaroslav do čtrnácti dnů pomocí různých úkolů oživit.

„A tyto počítače se pak předávaly hlavně vojákům."

V Aritmě vydržel rok. „Pak mi ale hrozila vojna, tak jsem šel na vysokou," říká Jaroslav, který první rok dostal modrou knížku, podruhé u odvodu ale neuspěl. Vysoká škola tak byla poslední záchranou.

Jelikož už ale byly všechny školy obsazené, vydal se tam, kam nikdo jiný nechtěl. Na strojárnu. Udělal doplňovací zkoušky a stal se řádným studentem.

„Ale víte co, vy na tu vojnu půjdete!!! A hotovo!"

Velmi brzo ale pochopil, že strojárna byla velký přešlap.

„V těch sedmdesátých letech už jsem byl zvyklý s kamarády vyrážet do hospody. Měl jsem zkrátka jiné zájmy než nějaké učení. Navíc jsem zjistil, že neprojdu přes takové předměty jako je deskriptivní geometrie. Ke zkoušce se muselo donést šedesát vypracovaných prací. A k tomu už nedošlo," vysvětluje Jaroslav, který jedním dechem dodává: „Bylo to ale půl roku dobrých prázdnin."

Ani po vysoké škole se v práci moc neohřál. Jen dva měsíce, než se ve vedení dovtípili, že nebyl na vojně.

„Člověk, který měl na starosti styk s Vojenskou správou, mě okamžitě šikoval nahlásit na Vojenskou správu, že už jsem ukončil studium. A tak jsem za nimi přišel. Hned tam po mně skočil nějaký major a řval, že jsem se přihlásil o čtrnáct dní později. A že už jsem dávno mohl být na vojně. Prý Ale víte co, vy na tu vojnu půjdete!!! A hotovo! A na Slovensko! A taky že jo."

Do čtrnácti dnů přišel Jaroslavovi povolávací rozkaz do Popradu, kde sloužil půl roku. Další měsíce pak strávil v Žatci jako technik u protivzdušné obrany.

S manželkou se Jaroslav potkal v Aritmě, kde oba pracovali. Vydržela tam dokonce déle.

„S dalšími kolegy takovou naší partou jsme organizovali protestní akci. Chtěli jsme, aby nám přidali. Nepřidali, tak jsme odešli. Ona tam ale vydržela."

Čtyřicet let spolu

Vydrželo jim i manželství. Příští rok oslaví rubínovou svatbu tedy čtyřicet let společného života.

Jaroslavův nejlepší kamarád z Aritmy si tam také našel nevěstu. A společně pak jezdili na chaty, výlety, ale i do zahraničí.

Tam se dostal Jiří poprvé dokonce už ve čtrnácti letech.

„Měl jsem na cestování štěstí. Děda byl ze Sudet, měl bratra v západním Německu a v šedesátém čtvrtém ho chtěl ještě vidět, než umře. Do zahraničí jsem se dostal ale i v roce 1969. Zkusil jsem si požádat a ono to vyšlo."

S manželkou a dětmi pak jako zaměstnanec Hydrometeorologického ústavu jezdil na rekreace do NDR. Do Berlína na jezera, do Goldbergu k moři.

„To byly prima rekreace, třicet korun na den a osobu." Jedinou nevýhodu to mělo.

Sametová revoluce v Břevnově

„Byly dvě rodiny v jednom baráčku, takže se tam člověk občas potkával s cizími lidmi. Párkrát se také poštěstilo, že jsem jel s člověkem, o kterém jsem věděl, že je udavač. Tak jsem si zkrátka dával bacha a nepředváděl jsem se před ním…"

On zajistil NDR, manželka zase přes učiliště dopravních podniků Bulharsko.

„Tam to byl ten klasický model, že si lidi postavili na vesnici u moře barák, na léto se přestěhovali do sklepa a zbytek pronajímali nám turistům. Bylo tam fajn, ale užila si to hlavně manželka s dětmi. Já na moře nikdy nebyl," přiznává Jaroslav, který vždycky poslal manželku s dětmi k moři.

„To abych měl klid. Pak jsem jim uvařil, doběhl pro ně na pláž… Radši jsem vařil, než abych se pekl," směje se.

Sametovou revoluci prožíval na Břevnově, kde dodnes žije ve vícegeneračním domě po své prababičce.

Z lidí v disentu jsem byl rozpačitý

„Havlovi jsem fandil. Ale lidi, kteří byli v disentu? Z těch už jsem byl rozpačitý. Většina z nich byla ve straně, na vysokých místech. A udělali to, co náš táta, když odvezli v osmašedesátém vládu do Sovětského svazu. Bouchli do stolu, nebo se angažovali v těch nových myšlenkách na nový komunismus a politicky to podělali. Když se to pak otočilo s Husákem, ty je vyházeli. Věděli, že jim nezbývá než lopata, že nemají co ztratit… Ale samozřejmě nic není jednoznačné a na druhou stranu je pravda, že to pak odnesly kolikrát celé rodiny… Proto jsem se do politiky nikdy nehrnul. Nevěřil jsem politikům tenkrát, nevěřím jim ani dnes."