Jan Petránek: Přistání na Marsu už budu sledovat z vesmíru

Vzpomínáte si na ráno 21. srpna 1968, kdy jste se dozvěděl 
o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy?

Byl jsem zrovna na chalupě v Jizerských horách, když jsem se o invazi dozvěděl. Ráno mě vzbudila žena, že jsme okupovanou zemí. Skočil jsem do embéčka, a protože jsem neměl benzin, dali mi ho zadarmo v Tanvaldu v místní továrně. Do Prahy jsem dojel právě v okamžiku, kdy před rozhlasem hořel ruský tank. Zaparkoval jsem na náměstí Míru, proběhl Balbínovou ulicí a rovnou do ukrytého studia číslo 7, které bylo ve sklepě. Připojil jsem se k vysílání spolu s Jindrou Sobíškovou a dalšími kolegy a vylíčil posluchačům cestu od Jablonce do Prahy. Podal jsem čerstvé svědectví, že od severu republiky do Prahy je národ jednotný ve svém odporu. Naše svobodné rozhlasové vysílání trvalo tenkrát několik dní. Když se pak vrátili z Moskvy zajatci čili naše vláda, tak ministerský předseda Černík zavolal k nám do rádia. Telefon jsem bral já. Řekl: Chlapci, vyřiďte všem v rádiu, že odpor, který se projevil ve vysílání, nám v Moskvě zřejmě všem, od Dubčeka po Kriegla, snad s výjimkou Svobody, zachránil život. Byli by nás zlikvidovali. Moskva však pochopila, že půl milionu vojáků mohlo sice provést úspěšnou okupaci cizí země, ale politicky celá akce naprosto selhala.

Vy jste následujícího roku musel odejít z Československého rozhlasu a na příští dvě desetiletí jste přestal působit v oficiálních médiích.
Osmnáct let jsem pak pracoval v třísměnném nepřetržitém provozu v kotelně podniku na pneumatiky MITAS na Zahradním Městě a tohle zaměstnání mi natrvalo zničilo plíce. Pneumatiky se tady dělaly ještě starou technologií, takže zde bylo nedýchatelné ovzduší, plné prachu, síry a chemie. Celá řada kamarádů, se kterými se z Mitasky od těch dob znám, je na tom s plícemi, bronchitidou a astmatem stejně špatně nebo ještě hůř než já. S novinařinou jsem ale ani v té době nepřestal. Celých osmnáct let jsem vydával v jednom výtisku Ludmila Daily News pro mou ženu Ludmilu. V něm jsem zachytil to, co jsem denně vyslechl na krátkých vlnách a z vysílání nejrůznějších rozhlasových stanic, jako byly BBC, Hlas Ameriky, ale i třeba z All India Radio. Znamenitý byl také švédský rozhlas v ruštině. Mimochodem, víte, že i dnes stojí za poslech ostře protiruské a protičínské tchaj-wanské vysílání v ruštině, které je u nás snadno zachytitelné?

Co jste si říkal o kolezích, kteří se za normalizace přizpůsobili režimu, slevili ze svých postojů, káli se a mohli dál pracovat v cenzurovaných médiích?
Myslím si, že ti lidé zradili především sami sebe. Když pak přišel samet a listopad 89, oslovila mě delegace z nového parlamentu a ptali se mě, jestli chci dělat ředitele Československého rozhlasu. Odpověděl jsem jim, aby se nezlobili, že se na to necítím. Tenkrát bych musel začít dělat čistky a vyhazovat lidi a na to nemám žaludek. A pak jsem si také říkal, že snad ještě nejsem tak špatný novinář, abych už musel začít dělat úředníka a kádrováka.

Když jste musel v roce 1969 odejít z rozhlasu, nevyužil jste jako někteří jiní novináři nabídky jít do exilu.
V roce 1969 a 1970 jsem skutečně dostal několik nabídek ze světa. Například univerzita ve švédské Uppsale nebo Kalifornská univerzita mi nabízely, abych k nim šel učit politologii. Nabízely mi i zázemí pro celou rodinu. Jenomže mně v té době umírala maminka, a to se nemůžete sebrat a odjet. Navíc já nemám srdce emigranta. Procestoval jsem celý svět, ale jakmile jsem přijel zpátky do Prahy, cítil jsem, že jsem konečně doma. Miluji Prahu, Šumavu, Moravu, severní Čechy a Jablonecko, kde máme chalupu a kde kvůli zranění kolena tohle léto nebudu snad vůbec poprvé za čtyřicet let. Mí kamarádi jsou i pod Tatrami, protože i tam je moje doma, vždyť jsem se narodil jako Čechoslovák. A proto mám obrovskou radost, že pravnučka Anička mluví ve čtyřech letech stejně dobře česky jako slovensky, jelikož maminka je ze Slovenska. Takže mám Československo pořád doma.

Léta jste působil jako zahraniční rozhlasový zpravodaj v Indii a Sovětském svazu, nyní jste zahraničněpolitický komentátor. Vaše názory nejsou černobílé a leckdy nabízejí jiný pohled, než většina vidí, třeba na Rusko nebo Čínu.
Doufám, že mě lidé čtou nebo poslouchají právě proto, že mě oceňují jako člověka, který se snaží vidět věci objektivně a nenadávat. Jsem Masarykovec a doma v knihovně mám řadu jeho knížek, i desetistránkové brožurky, vycházející ještě za Rakouska-Uherska za korunu padesát, které jsem vyhledával v antikvariátě. Masaryk nepoužíval vulgarismy ani superlativy. Nenajdete u něj vykřičník. V knize rozhovorů s německým demokratem Emilem Ludwigem citoval z hlavy Shakespeara, který řekl, že ať si člověk chce prosadit svou, tak osud vede vývoj světa po jiných cestách a člověk by to měl v pokoře přijmout. Od té doby se marně probírám Shakespearovskými hrami v angličtině, ale stále jsem ten úryvek nenašel. Je to moje libůstka, protože Masarykovi věřím. Masaryk byl pro mě vzor člověka, který má nesmírný přehled. Už za první války říkal: Nikdy nenadávejte Němcům ani Rakušanům, jakmile přeháníte, nadáváte, je to špatné a lidi vám přestanou věřit, protože cítí, že jde o nadsázku. Druhé také nabádal: Buďte přesní, dokonce v hodnocení vlastních věcí. Za I. světové války se sešel s Miljukovem, což byl ruský ministr zahraničí, ale také profesor filozofie stejně jako Masaryk. Tihle dva páni si plácli a Masaryk, který byl soukromou osobou, tenkrát dokázal vytvořit legie a my jsme měli svou armádu ještě dřív než stát. Masaryk jako soukromá osoba podepisoval šeky na miliony a říkal: Nechceme prosit o zbraně, my si svou svobodu sami zaplatíme a dluhy nesmí existovat. A když vidíte v dnešní situaci, v čem jsme a že už nemusíme nikde bojovat, pokud se do boje nedáme někým zatáhnout, tak tohle je návod. Člověk i národ si musí svoji svobodu draze zaplatit. Někdy krví, někdy mozoly. To je Masarykův odkaz.

Asi pro vás bylo hodně inspirativní i vyprávění tatínka, který byl v ruských legiích, že?
To víte, že ano. Tatínek byl napřed na italské frontě, u řeky Pád byl těžce zraněn, ale v Linci mu jeden chirurg zachránil prostřelenou nohu. Tatínek ztratil mnoho krve, a když v nemocnici blouznil, vykřikoval Vergiliovy verše. Rakouského vojenského doktora, který mu chtěl nohu amputovat, to překvapilo a nohu mu zachránil. Když se potom tatínek trochu uzdravil, musel na ruskou frontu. Tam přeběhl spolu s další partou Čechů k Rusům a dostal se do legií. V Rusku viděl a poznal velikou upřímnost normálních ruských lidí, a proto mě pak vždycky učil: Rozlišuj poctivé normální lidi a jejich režim. Ne každý Němec musí být fašista a ne každý Rus je bolševik. A to mě v mé profesi často odvrátilo od různých problémů a dokázal jsem diferencovat. Pro novináře je totiž umění rozlišovat velmi důležité. A pokud možno přesně definovat a vidět, koho máte před sebou, ať jde o člověka, stát, organizaci nebo politickou partaj.

Co je ještě pro novináře důležité a co byste nám mladším kolegům poradil?
Dneska existují univerzity, kde se učí novinařina. To mi připadá trošku úsměvné, protože mám pocit, že v mých takřka 85 letech jsem pořád ještě hloupý novinář. Předně to chce znát velice dobře hospodářské dějiny. Hospodářství, nejen obchod, vždycky hýbalo světem. Už když jsem studoval obchodní akademii, tak mi táta říkal, že nějaké předměty můžu brát lehce, ale zbožíznalství musím znát, protože v tom je lidský důvtip. Vývoj lidstva je v tom, že lidé uměli něco udělat. A tak jsem od táty věděl, že musím dobře znát dějiny hospodářství, dějiny politické, myšlenkové a také dějiny morální. Je třeba dopodrobna umět i vojenskou strategii, protože tam je průsečík toho, jak se vyvíjí mocenský boj. Novinář musí mít ještě lidský postřeh a musí umět vidět souvislosti. Na tohle všechno člověk potřebuje několik životů a vy vše musíte stihnout během jednoho. Také proto jsou mnohdy novinářské články, i ty moje, třeba ne příliš povedené. Ale člověk se musí stále snažit o to, aby v nich byla aspoň poctivost.

Znalosti historie a vojenské strategie vám pomáhají i při komentování válek v bývalém Sovětském svazu včetně té poslední na Ukrajině.
Je to už 160 let, kdy Francie a Anglie společně vpadly k Černému moři, porazily Rusko a dobyly Sevastopol. Dobyly ho asi také proto, že to bylo ještě sedm let před tím, než cara napadlo zrušit nevolnictví. A nevolníci, i když se říká, že bojovali statečně, nikdy nemůžou bojovat, jako bojuje svobodný člověk za svou vlastní zem. A po 160 letech zase přišly boje o Krym a Sevastopol, nyní je to geopolitický boj. Jedna mocnost chce, co má druhá. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale vždyť Krym byl hlavní výdobytek Petra I. A Chruščov jako Ukrajinec ho od Ruska odloupl a dal ho Ukrajině. Dokud existoval Sovětský svaz, tak to bylo jedno. Jenže před dvěma lety, ještě před Majdanem, ruská rozvědka zjistila, že přímo v Sevastopolu už tři ukrajinské firmy opravují budovy kvůli americké zakázce, protože tam má vzniknout sídlo FBI. Nikdo pak tuhle zprávu nevyvrátil, dokonce to potvrdili v Kyjevě, když se ukázalo, že FBI zaplatila jen půlku poté, co Rusové na Krym vpadli. Když se ruský prezident Putin dověděl, že v Kyjevě byl pravicový převrat za pomoci banderovců a jiných velice nacionalistických až fašistických organizací, tak si uměl představit, že zítra bude nad Sevastopolem vlát americká vlajka i vlajka Severoatlantického paktu. A to by znamenalo, že Rusko by se dostalo do pozice mocnosti třetí třídy. Kdyby tohle Putin dopustil, tak by ho jeho vlastní generálové přišli asi zastřelit. Čili to bylo pro ruskou hrdost něco nepřípustného. Žádná velmoc nesmí být dlouho ponižována a urážena a to, co se stalo na Ukrajině, bylo namířeno především proti Rusku. Vezměte si, že na rozpadu Československa mělo zájem Německo, stejně jako Německu vyhovoval rozpad Balkánu, na kterém ale Rusku také záleželo. Dneska mně za to můžou mnozí nadávat, že to takhle vidím, ale za dvacet let to historie takhle zhodnotí. Je potřeba se podívat, jak to vypadalo dřív, už i za I. a II. světové války, a dokonce před rokem 1870. Znalost historie, vývoje a zájmů vede ke střízlivému názoru, že pokud má přestat na Ukrajině válka, a já se obávám, že potrvá dlouho, tak nelze uplatnit vojenské řešení. Nutná je jedině dohoda, protože Ukrajinu vám nikdo nemůže vzít a odnést třeba do Argentiny, ta zůstane vždycky tam, kde byla a je. Je to největší evropská země, která má 600 tisíc kilometrů čtverečních. Takže jedině, když najde modus vivendi čili způsob spolužití i s Evropou i s Ruskem, potom může vzkvétat. Ale počítejte s tím, že ukrajinská situace může být katastrofální a že zde může hrozit i hladomor. A Evropská unie nemá na to, aby Ukrajině přispěla. Američtí a západoevropští komentátoři se shodují na tom, že krize v Řecku byla v podstatě legrací proti tomu, co čeká Ukrajinu.

Na Ukrajině vyvolal tenkrát u rusky mluvících lidí velký odpor fakt, že by nesměli používat mateřskou ruštinu jako úřední jazyk.
Na Ukrajině, která má 45 milionů lidí, je 22 milionů jen rusky hovořících, což je polovička. Proto se musí vést válka a není možné se domluvit na určitém teritoriálním uspořádání. Ti, kteří bojují, se hlásí především k ruštině, ani ne tak k Rusku. Hlavní problém skutečně byl, že ukrajinský premiér Jaceňuk si vymyslel, že nepovolí na východní Ukrajině ruštinu jako nejdůležitější a úřední jazyk. Z historie připomínám, že když byl v čele Ukrajiny jako komunistický šéf za starých časů Chruščeva a Brežněva Vladimir Ščerbickij, kterému se říkalo Ukrajinský řezník, tak říkal: První jazyk na Ukrajině je ruština a druhý jazyk na Ukrajině je zase ruština. A pak se kolo dějin otočilo, čas trhnul oponou 
a Jaceňuk říká: První jazyk na Ukrajině je ukrajinština 
a druhý zase ukrajinština. Jak je vidět, extremistické názory nikdy nejsou dobré. Co chtěl Ščerbickij, bylo šílené 
a hloupé bylo i to, co chtěl Jaceňuk. Nechte každého, aby mluvil svým rodným jazykem, a lidi se lépe dohodnou. Kdyby Kyjev nechtěl zakázat ruštinu aspoň jako druhý jazyk, nedošlo by k tomu, k čemu pak došlo. Byla to osudová chyba Kyjeva s cílem pokořit druhého – ruského prezidenta Putina. Jenže toho nepokořili a ten mohl jen koukat. Kdyby Rusko totiž zabralo východní část Ukrajiny, muselo by živit 25 milionů lidí a na to už Rusko nemá. Ukrajinská dělostřelba vedená proti Doněcku a Luhansku způsobila škody za miliardy dolarů. Kdo je ale bude platit?

Myslíte si, že se o situaci na Ukrajině informuje objektivně?
O situaci na Ukrajině 
a v jiných kritických částech zeměkoule se mnohdy píše černobíle jako přes kopírák: Hodní Ukrajinci a zlí Rusové, hodní Američané a zlí ti druzí. Mám obavu, že i tady mnozí novináři mají určitou autocenzuru a že už se taky bojí. Lidí, kteří píšou úplně otevřeně, moc není. Je příliš těch, pro které je Západ téměř svatý a Východ zase čertovým sídlem. A já si vzpomínám na písničky, protože pořád jsem v šansoniérské partě, kde byl Ilja Racek, Libuška Švormová, Rudolf Pellar a Jarda Jakoubek. Ten má jednu písničku, kde zpívá, že člověk dál bude krást 
a páchat bude vraždy, přísahy dávat a bohapustě lhát, nedej se zmást, že jestli přijde anděl, tak že jím bude navždy…

Po dvaceti letech v kotelně jste se znovu směl vrátit oficiálně 
k novinařině a té se věnujete už 27 let. Co vám ještě dělá radost?
Především vnoučata 
a pravnoučata. Pravnučce Aničce jsou čtyři roky, je to nesmírně vnímavá holčička. O lecčem si spolu už povídáme a asi to bude novinářka, protože se pořád ptá Proč? Můj táta byl Jan I. a já jsem Jan II. Mám syna, který je 
Jan III., vnuk je Jan IV. a pravnuk je Jan Petránek V. 
Z toho mám samozřejmě velikou radost. A hlavní radost mám z toho, že přece jen leccos se na našem novinářském nebi vyjasňuje a že lidi se nebojí říct a psát pravdu. Bude mi letos v prosinci 85 let. V jednom kuse studuji, zajímám se stále o letecké záležitosti a kosmonautiku. Rusko stojí smutně v koutě 
a už se nedá říkat jako dřív, že Čína všechno kopíruje. Mají technologie, na které se závistivě dívají už i Američané a Japonci. Ti, kteří jsou rivalové, musí být také spolupracovníci a spojenci. Díky tomu jde celkový technologický vývoj vpřed a ten zase urychluje vývoj společenský.

Jste odborníkem na kosmonautiku, dokonce jste těsně před nuceným odchodem z Čs. rozhlasu komentoval přistání amerických astronautů z Apolla 11 na Měsíci.
Komentoval jsem přistání Apolla 11 v přímém přenosu. S radostí o to větší, že se jednalo o porážku Rusů, kteří tenkrát o přistání na Měsíci 
s Američany závodili. Cítil jsem radost, že se najednou rozšířila světová svoboda člověka, ale zároveň mě mrzelo, že je to v době, kdy už jsme byli rok pod sovětskou okovanou vojenskou botou. Zatímco svět šel k větší svobodě, my jsme ji ztráceli.

Chtěl byste komentovat přistání lidské posádky na Marsu?
K tomu ještě dlouho nedojde a já v té době už budu, jak říká František Halas, čichat ke kytičkám zespoda. Přistání na Marsu se nedožiji, neboť je to otázka několika příštích desetiletí. Ale přistání na Marsu budu sledovat z vesmíru. Pokud mě rozpráší na louce, tak některé ionty z mého prachu se určitě vznesou až do oblak.

Setkal jste se s indickým premiérem Nehrúem, který na podzim 1938 odsoudil Mnichovskou dohodu a zastával se Československa, mluvil jste 
s mladičkým dalajlámou, prvním kosmonautem Gagarinem nebo význačným vědcem Seaborgem. Uniklo vám nějaké důležité setkání s osobností, se kterou jste se toužil setkat?
Nemůžu si stěžovat, protože s kým jsem se potřeboval nebo chtěl sejít, tak jsem se sešel. K mým největším zážitkům patří kromě setkání se Seaborgem i návštěva ruského geniálního fyzika Lva Landaua v Moskvě. Po Albertu Einsteinovi to byl největší světový fyzik a vědec. Když ho chtěl dát Stalin zavřít, tak se proti tomu postavil další geniální fyzik a vědec Pjotr Kapica, který Stalina upozornil nesmírně drzým dopisem, že neexistuje větší vědec ve světě než Landau. Stalin ho tedy do gulagu zavřít nedal, 
i když na to Berija naléhal.

Říkal jste na začátku, že máte rád i Šumavu. S čím nebo s kým máte jižní Čechy spojené?
Nejnádhernější zážitek jsem měl takřka před šedesáti lety, kdy jsem si namluvil Jihočešku. Moje žena Ludmila totiž pochází z Prachaticka, 
z Budkova, který má padesát čísel, leží mezi Vlachovým Březím a Husincem, kam chodila žena do školy a kde máme příbuzné. Je to nádherný kraj, kam velmi rád jezdím. Po návratu z vojny jsem měl zanícenou nohu. Ve Vinohradské nemocnici, kde jsem ležel, bylo několik krásných zdravotních sester a ta, která měla nejkrásnější oči, byla moje Ludmila.