Měl k tomu skvělé předpoklady chemickou kantořinou celých padesát let doslova žil. Byl autorem sbírek příkladů, laboratorních úloh. Ale co možná jeho studenti oceňovali v průběhu let nejvíce rád se potuloval mezi studenty a řešil s nimi jejich problémy.

V roce 2007 jste získal titul Zlatého Amose. Jak na tento rok vzpomínáte?

Byl to poslední rok, ve kterém jsem učil, než jsem šel do důchodu.

Věděl jste, že existuje anketa o nejoblíbenějšího učitele?

Vůbec jsem to nevěděl. Hlavně jsem podobné aktivity pokládal za záležitost škol základních. Neměl jsem tušení, že mohou soutěžit i středoškolští pedagogové. Já jsem ale hlavně už učil jen na částečný úvazek, občas jsem za své kolegy zaskakoval, když bylo zrovna potřeba.

O hlasování jste se tedy dozvěděl úplnou náhodou?

Přesně tak. Ředitel mě tehdy požádal, abych zaskočil za jednu kolegyni, a tak jsem šel. Byla to zrovna hodina chemické technologie, kantorka jim vysvětlila příklad, oni si zapsali do sešitů, ale ani z toho nebyli moudří. A já jsem dostal za úkol jim to vysvětlit. Bylo to ale narychlo kantorka mi řekla, že musí jít na magistrát a ať prý jim to ještě jednou vysvětlím.

A jak jste reagoval?

Vůbec jsem nevěděl, o co jde. Ale šel jsem tam. Řekl jsem studentům, aby mi podle sešitu řekli, o co vlastně jde. Když mi pak nadiktovali příklad, ptal jsem se jich proč tak složitě? Tohle přece vyřešíme jednoduše. Jednoduchou bilancí! A tak jsem nastínil, jak by to měli řešit.

Pochopili to studenti?

Řekli mi, abych jim to předvedl sám. Nakreslil jsem to na tabuli a pak hned smazal. A chtěl jsem vědět, jestli už chápou. Dvakrát jsme to zopakovali a potřetí jsem pro jistotu vyvolal ještě jednu zasloužilou studentku, která studovala každý ročník snad dvakrát nebo třikrát. A i ta to zvládla.

To jste musel mít radost, že jste vyřešil zapeklitý případ.

Mělo to právě ještě dohru. Ozval se jeden hoch, který na celou třídu zvolal: „Pane profesore, vy byste si zasloužil za to, jak jste ten problém vyřešil a zjednodušil, Zlatého Amose."

Vzpomenete si, jaká byla vaše první reakce?

Řekl jsem mu, že se mě to vůbec netýká, že by to nešlo. Navíc mi řekl, že bych musel mít asi sto doporučení od samotných studentů, takže jsem byl skeptický. Jak bych to asi mohl sehnat, vždyť tu pouze supluji, navíc učím jen na omezený úvazek, znají mě jen třeťáci a čtvrťáci, které učím.

Studenti ale jistě konali…

Řekli mi, že bych prý koukal, jak jsem známý po celé škole. Hned druhý den jsem měl na stole přes sto podpisů! Dokonce mi už vytiskli i přihlašovací formulář a já že mám jen dodat fotku a svůj podpis. Ale abych byl upřímný, vůbec jsem netušil, že bych to dotáhl až do finále.

Jak dlouhá byla samotná cesta k titulu nejlepšího učitele?

Nejdříve bylo regionální kolo v Praze 1, pak jsem se dostal do výběru krajského kola, kde jsem předváděl například zapalování vodou a měl jsem k tomu i nějaký komentář, který jsem si vymyslel, i takové pitomé povídání, a ono se jim to kupodivu líbilo. A pak přišla velká sláva, když jsem se dostal až do kola celostátního.

Přišli se na finále podívat i vaši studenti?

Fandila mi celá škola! Bylo to v hotelu na Žižkově. Bylo mi nabídnuto, vzhledem k mému věku, že se mohu svést autem. Jela se mnou i moje družka, také už věkově pokročilá. Jenže dopadlo to tak, že byla po Praze zácpa a ti adepti na Zlatého Amose, kteří jeli městskou hromadnou dopravou, byli na místě včas.

To musely být nervy.

Dostavil jsem se tam na poslední chvíli! Strachoval jsem se, jestli je všechno připravené. Ale byli tam obětaví a dopadlo to skvěle.

Co jste si na finále připravil?

Předvedl jsem alchymistickou laboratoř, pokusy, kámen mudrců. Ještě ke všemu jsem to zveršoval a zřejmě to mělo vtip, líbilo se. Byla to krásná tečka za mým povoláním.

V březnu jste získal titul a hned v červnu jste odešel?

Kvůli předání žezla mému následovníkovi jsem ještě rok učil.

Jakou máte pedagogickou průpravu?

Žádnou! Vůbec nic. Všechno se při vyučování řešilo tak nějak samorostně. Učil jsem, jak mě napadlo. Do hodin se na mou výuku chodili samozřejmě dívat i inspektoři a kvitovali, že je to dobré.

A jak jste se tedy dostal ke kantořině?

Úplnou náhodou. V druhé polovině 50. let mě vyhodili z práce, v rámci reorganizace ministerstev. Byl jsem totiž v Národní obraně, ale moje chyba byla, že jsem nebyl v partaji. Navíc můj původ byl živnostenský táta byl dámský krejčí.

A kde jste skončil?

V betonárně, míchal jsem beton. Byl jsem tam dva roky a musím říci, že to byla dřina. Málokdo to tehdy chtěl dělat. Já jsem ale neměl na vybranou, tak jsem tam zůstal.

Bylo něco, co vás tehdy drželo nad vodou?

Byl jsem závodní cyklista a sportovec, takže jsem to bral sportovně. Na fyzickou námahu jsem byl zvyklý. Snad jen proto jsem to tehdy ustál.

Z betonárny jste pak šel rovnou do školství?

Tehdy se zakládala jaderná průmyslovka a sháněli tam učitele. Podal jsem přihlášku a byl jsem přijat.

Později jste ale přešel na Masarykovu střední školu chemickou. Jaký byl osud jaderné průmyslovky?

Jaderná průmyslovka byla původně v Ječné, spolu s elektrotechnickou průmyslovkou slaboproudou. Pak ji přestěhovali do Nuslí do Svatoslavovy ulice. Ale protože se zjistilo, že jaderný boom není takový, jak se předpokládalo, tak škola zanikla. A když se tak stalo, přešel jsem jako chemik na chemickou průmyslovku do Křemencovy ulice v Praze 1. Tam jsem působil od roku 1967 až do odchodu do důchodu.