VYBRAT REGION
Zavřít mapu

I na někdejšího strážce Gottwaldových ostatků dolehly represe po roce 1968

Jinočany /ROZHOVOR/ – Je posledním žijícím členem týmu československých lékařských expertů, kteří od roku 1955 pečovali (spolu se sovětskými odborníky) o mumifikované ostatky „prvního dělnického prezidenta“ Československa Klementa Gottwalda. 

25.2.2012
SDÍLEJ:

Prof. MUDr. Jiří Křeček, fyziologFoto: Deník/Jan Horák

Je ročník 1923 a mnohé z té doby – jak říká – již pozapomněl. I přesto však zůstala spousta vzpomínek na nelehké období padesátých let i na následující léta, která přinášela československé společnosti střídavě naděje a zklamání. O tom jsme hovořili s MUDr. Jiřím Křečkem v jeho domě v Jinočanech, nedaleko od Prahy v okrese Praha-západ.

Jak jste se vlastně do toho týmu dostal, proč si vzpomněli právě na vás?

To bych také rád věděl. Byl to vlastně omyl jednoho mého kolegy, který mne doporučil jako biochemika, ale já jsem byl a jsem odborností fyziolog. Bylo to v roce 1955, kdy si nás „najal“ tehdejší ministr vnitra Barák. Byl to velmi žoviální a zároveň cynický pán, takže to přijetí podle toho vypadalo.

A kde jste tedy působil, když si na vás vzpomněli?

Pracoval jsem ve fyziologickém ústavu Akademie věd v oddělení individuálního vývoje. A za to doporučení mohl jeden kolega, který si myslel, že mě doporučuje pro nějakou biochemickou práci, ten vůbec nevěděl, oč jde.

Jaký byl tehdy váš hlavní úkol, co bylo vlastně předmětem té práce?

Vlastně jen kontrolovat, jestli je všechno v pořádku. To bylo všechno, my jsme žádnou aktivní činnost nevykonávali. Tu balzamizaci i vše kolem udělali Rusové. My jsme jen museli každý den přijet a konstatovat, že je vše v pořádku. Když Rusové dělali jednou za čas tu údržbu, tak jsme ji dělali s nimi společně. To vždycky přijeli z Moskvy. Ten jejich šéf byl velmi sympatický pán, šéf biochemického ústavu na univerzitě.

Psalo se hodně o tom, jak to chodilo v Moskvě s Leninem: jednou týdně se prý tělo máčelo do nějakých roztoků a jednou asi za čtvrt roku to byla taková větší údržba. Bylo tomu tak i u Gottwalda?

Pokud vím, s tím tělem se nic nedělalo. Měli jsme tam takovou malou kancelář, kde jsme se převlékali. Pak jsme odpečetili dveře a podívali se na tělo, které bylo spuštěné dolů. Napsali jsme do protokolu, že je vše v pořádku, zapečetili a odešli. To byla asi půlhodinka denně. Vždycky si pro mě jezdili do práce.

Na čem bylo založeno „uchovávání“ těla?

Tělo bylo nabalzamováno, a proto se musela udržovat stálá teplota a vlhkost, vysoká vlhkost. Bylo na to velmi kvalitní zařízení, které dodalo ČKD.

Jak to vlastně vypadalo, když bylo tělo vystaveno?

Bylo umístěno na takovém stole, který byl ozdobený, aby to zvenčí trochu vypadalo a bylo v té skleněné rakvi nasvíceno. To bylo opravdu dobré, to nasvícení, prý to dělali lidé z Barrandova. Pokud jde o tu atmosféru, tak ta byla stejná uvnitř toho katafalku nebo té rakve, stejná jako dole v té laboratoři. Takže se vlastně to tělo jen spouštělo a vytahovalo nahoru.

Co nějaká výzdoba, mohly se tam pokládat květiny?

Ne, to v žádném případě, z toho by se mohla rozšířit nějaká infekce, nebo plíseň. Výzdoba byla jen taková statická, asi látková.

Byli jste tam někdy přítomni, když přijela třeba nějaká zahraniční delegace?

Ne to nikdy, my jsme tam byli vždy dost brzy ráno. Jednou, když ti Rusové udělali takový velký „remont“, tak to přebírala velká vládní delegace, byl to tam samý ministr, snad i prezident Zápotocký. Ale u toho jsme my nebyli, vlastně jsme byli i pro ně utajení.

Kolik měl ten váš tým členů a jaká byla jejich odbornost, byli to všichni lékaři z oboru fyziologie?

Byli jsme nejdříve tři, později pět. Ty odbornosti byli různé, byl tam patolog, histolog, fyziolog a neurolog. Mě tam delegovali jako biochemika, ale já nejsem biochemik, já jsem fyziolog. Na akademii věd jsem vedl oddělení fyziologie individuálního vývoje. Nezkoumali jsme nic, ale řekli jsme, že budeme zkoumat. Objednali jsme si přístroje, ty jsme dostali a já jsem si je instaloval v ústavu v Dejvicích a fungovaly tam. Byl to plamenný fotometr na elektrolyty a spektrofotometr – a to bylo tehdy těžké sehnat.

Teď se trochu vrátím, ale jak na vás vlastně pracovníci Národního muzea přišli?

To je zajímavá historie – už před nějakým časem, před pár lety, za mnou přišli studenti, kteří se o tu věc zajímali, ale jak mě oni sehnali, to nevím. Nicméně muzeum získalo ten kontakt prý od nich, aspoň se na to odvolává. Byli to tehdy středoškolští studenti, dnes snad už aspoň jeden z nich dokončil vysokoškolské studium.

Musím se ještě zeptat na takovou věc: Byl jste ve straně? Předpokládám, že ano, jinak by vás tam nepustili.

Byl a byl jsem velmi přesvědčený. Tehdy po válce byly jiné doby, věřili jsme určitým ideálům. Později jsem byl ovšem vyloučen, po osmašedesátém, kdy jsem samozřejmě nesouhlasil s ruskou okupací. Současně jsem byl na rok zbaven všech funkcí. Šlo to do takových detailů, že se mnou přerušili spolupráci na pedagogické fakultě, kde jsem přednášel a nezapomněli ani na odebrání odměny – tehdy celých dvou stovek. Ale horší bylo, že mě zbavili všech funkcí na akademii a zaměstnávali mě jen na roční smlouvy. To trvalo asi pět let. Chtěli se mě zbavit. Až v roce 1981 jsem dostal od kádrového oddělení nabídku, zda nechci dělat konkurs na místo nějakého laboratorního pracovníka v Kuvajtu. A já jsem ten konkurs udělal, takže jsem se dostal ven.

Jak dlouho jste tam potom působil a v jaké funkci?

Pět let jsem tam byl. Potom jsme už chtěli zpátky, přišla perestrojka a my Češi jsme si tam říkali, tak teď už to půjde, ale museli jsme si počkat ještě několik let. Působil jsem tam jako profesor patologické fyziologie. To byla právě ta legrace, že jsem dělal konkurs na místo člověka v laboratoři a poté, co sem oni přijeli a dělali se mnou pohovor, tak mi nabídli místo profesora. A to byl malér, to se těm našim nelíbilo. No, ale už to bylo dohodnuté, tak jsem nakonec jel, ale byl jsem napnutý až do konce, dokud jsem neseděl v letadle.

Co následovalo po vašem návratu z Kuvajtu?

Šel jsem zpátky do ústavu a myslel si, že budu pracovat ve svém oboru dál. Ředitel mě tehdy vřele uvítal a řekl, abych se ještě zastavil na osobním oddělení. Tak jsem se tam stavil a tam mi sdělili, že jsem v penzi. To místo bylo obsazeno lepšími kádry a já jsem skutečně šel do penze.

Bylo vám asi 62, zůstal jste skutečně jen důchodcem?

Naštěstí jsem měl kontakty ze sedmdesátých let, kdy jsem jako lékař-fyziolog pomáhal mladým hokejistů Sparty. Ale moc jsem toho ani potom dělat nemohl, pořád jsem to měl kádrově pošramocené. Dokonce ani mé děti zprvu nemohli studovat, pak dělali studium dálkově. Z bytu mi sebrali telefon, prý že naléhavě potřebují linku pro někoho jiného. Já jsem se potom odstěhoval a první žena, která tam bydlela, si opět zažádala o telefon. A dostala zpět to číslo, které jsme měli předtím.

Řekněte ještě, co bylo po listopadu 1989, vzpomněl si na vás někdo?

Já jsem byl v té době dost aktivní. Jen takový detail: Měl jsem tehdy malého fiátka a s tímto autem a s Věnkem Šilhanem jsme tehdy vezli Alexandra Dubčeka na jednání s Václavem Havlem do Laterny Magiky.

Vraťme se ještě ke Gottwaldovi. Jakou vám přineslo zkušenost těch několik let strávených v té utajené funkci?

Ocitl jsem se v novém prostředí, které působilo hrozně. I ti nejvěrnější komunisté tehdy už věděli, že něco není v pořádku, to už bylo po procesech z počátku padesátých let a to už jsme začínali mít jasno. Oči nám otevřely zejména maďarské události, kdy Rusové potlačili tamější povstání. A teď ta zkušenost: Musel jsem tehdy samozřejmě dělat i v partaji a ten Vítkov mi přišel vhod. Řekl jsem si, že se na to mohu vymluvit a nebudu muset již nic dalšího dělat a fungovalo to. Už jsem se například nebál odmítnout, když mě navrhovali do krajského výboru strany. Kromě toho to přinášelo svobodnější práci. Mimo jiné jsme například už v roce 1956 uspořádali první mezinárodní fyziologické sympozium, v roce 1962 pak druhé a v roce 1967 třetí.

Poslední otázka: Jaký to byl pocit, když ta vaše mise v roce 1962 náhle skončila a Gottwald byl spálen. Bylo to pro vás překvapení, nebo jste to čekali? Říká se, že se Gottwaldovy ostatky už kazily, že prý měl místo nohou protézy.

My jsme tehdy nic takového neviděli, to by tam musel ležet jiný člověk. Podle nás to bylo tehdy politické rozhodnutí, které přišlo z vedení strany. A my jsme byli rádi, že to pro nás skončilo.

Čtěte také: Mumie Gottwalda je zpátky na Vítkově

Autor: Jan Horák

25.2.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Dopravní podnik Praha. Ilustrační foto.
6

DPP klesly za rok tržby o 157 milionů. Kvůli zlevnění ročního kupónu

Křišťálová Lupa 2017

Nominujte Deník v anketě Křišťálová Lupa 2017!

AKTUALIZOVÁNO

Prezidentské volby proběhnou 12. a 13. ledna

Druhé přímé prezidentské volby se uskuteční v pátek 12. a v sobotu 13. ledna 2018. Termín dnes oznámil předseda Senátu Milan Štěch (ČSSD). Oznámením data byla zároveň zahájena volební kampaň. 

Vysněné dětské postele

Dětský pokoj potřebuje pořádnou postel. Ale obyčejné postele jsou plné nesplněných dětských snů. Zkuste splnit nějaké ty sny i vysněnou postelí.

KRÁTCE: Doubravka vyroste do konce září

Praha - První pražská veřejně přístupná rozhledna po 25 letech se brzy otevře veřejnosti. Doubravka XIV. z pera architekta Martina Rajniše vyroste do konce září v lesoparku Čihadla na Černém mostě.

Supervýhodná nabídka? Pět tipů, jak nenaletět při zhodnocování peněz

I relativně nízká finanční gramotnost Čechů může za to, že čas od času skočíme na „supervýhodnou“ nabídku zhodnocení peněz, která se nakonec promění v totální fiasko. Pokud byste rádi investovali svoje úspory, nevynechejte následující tipy. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení