VYBERTE SI REGION

I lidé, kteří mají dost peněz, lezou do kontejnerů. Vadí jim plýtvání jídlem

Praha /ROZHOVOR/ - Třetina jídla, které se ve světě vyrobí, nikdy neskončí na talíři, upozorňuje Marie Plojharová. Jejím tématem se stalo plýtvání jídlem. Kvůli výzkumu obcházela pražské kontejnery. Problému se věnuje i profesně. 
S Marií Plojharovou z analytického centra Glopolis jsme se bavili o tom, proč lidé, kteří to nemají finančně zapotřebí, lezou pro jídlo do kontejnerů.

5.3.2016 AKTUALIZOVÁNO 5.3.2016
SDÍLEJ:

Marie PlojharováAutor: Deník/Václava Burdová

Co je to dumpster diving? Proč supermarkety prodávají jen krásné potraviny? A co způsobuje plýtvání jídlem?

Napsala jste diplomovou práci 
o dumpster divingu. Co tento cizí pojem přesně znamená?

Dumpster diving se do češtiny překládá jako kontejnerové potápění. Jde o aktivitu, kdy lidé přijdou ke kontejneru a vyjímají z něj věci, které se ještě dají využít. Dumpster diving tedy nemusí být zaměřený pouze na potraviny, ale i na nábytek, na oblečení, často se z kontejnerů vyndávají knihy. Já se ve své diplomové práci nicméně zaměřovala na potraviny.

Většina lidí si teď asi představí bezdomovce. Kdo všechno se věnuje této činnosti?

Zjistila jsem, že se v mém okolí vyskytují lidé, kteří rozhodně nežijí na ulici, přitom z kontejnerů čas od času jídlo vyjímají a jedí. Zaměřila jsem se právě na lidi, kteří bydlí, pracují, studují, mají rodiny nebo jsou součástí rodin, a přesto lezou pro jídlo do kontejneru. Automaticky jsem předpokládala, že lidé, kteří to nemají finančně zapotřebí lézt do kontejnerů, vyznávají kontra kulturní hodnoty, ideje, které směřují k anarchismu, nebo se formou dumpster divingu snaží dát najevo, že společenské uspořádání, ve kterém žijeme, není úplně správné.

Je to tak?

Rozhodně to tak nemusí být. Člověk, který leze pro jídlo do kontejneru, nemusí žít nutně na ulici, nemusí to být ani člověk, který sympatizuje s kontra kulturními hnutími, s anarchismem a podobně.

Co je tedy důvodem, proč lidé lezou do kontejnerů?

Častým důvodem je, že si obecně řečeno, váží jídla. Domnívají se, že není správné, když se jídlo, jehož účelem je nakrmit člověka, ocitá v popelnici. Mají potřebu se vůči uklízení jedlých potravin do kontejneru vymezovat a potravinám umožnit, aby došly svého naplnění.

Kolik takových lidí jste v Praze našla? Existuje dumpsterská komunita?

V Praze nebylo obtížné lidi se zkušeností s dumpster divingem potkat. V zásadě nejvíce takzvaných kontíkářů nebo dumpsterů je sdruženo kolem Food Not Bombs, což je komunita lidí, kteří lezou pro jídlo do kontejneru a připravují z něj potom teplé pokrmy pro lidi bez domova. Členové či sympatizanti Food Not Bombs jsou přesně ti, kteří mají lezení pro jídlo do kontejneru více ideologicky zakotvené. Vyjmutí čerstvého jídla z kontejneru je pro ně důležitá forma vyjádření jejich názoru na společnost 
a její fungování, které vede 
k tomu, že se obrovské množství čerstvého kvalitního jídla ocitá v popelnici. A pak jsou kontíkáři, kteří se označují za naprosté konzumenty, tvrdí, že jsou součástí většinové společnosti a rozhodně nesympatizují s anarchismem. Dumpster diving je pro ně způsob, jak neplýtvat potravinami, způsob, jak si společně s kamarády užít dobrodružně získané jídlo 
a pocit, že zachránili něco cenného, co by bylo jinak promrháno.

Jak se na kontíkáře dívají ostatní? Sama na svém profilu na Zachraň jídlo píšete, že se na vás dívali jako na exota, když jste psala svou práci.

Já jsem byla exot zejména proto, že plýtvání potravinami na půdě sociologické katedry bylo něco velmi výjimečného. Nicméně na kontíkáře se obecně společnost dívá skrz prsty, naprosto pochopitelně si stereotypně spojují lezení do kontejneru 
s lidmi žijícími na okraji společnosti.

Sama jste s kontíkáři vyrážela do terénu. Dá se opravdu najít čerstvé jídlo?

Čerstvé jídlo se rozhodně 
v kontejneru najít dá. Nejen jídlo, které má například poškozený obal, ale výživově je v pořádku, ale i potraviny, kterým projde lhůta minimální trvanlivosti až za několik dní, nebo potraviny, kterým se nic nestane ani ve chvíli, kdy jim tato lhůta projde. Lezení do kontejneru pro potraviny je poměrně sofistikovaná záležitost. Člověk musí vědět, v jakou denní dobu přijít, aby přišel přesně v tu dobu, kdy se potraviny vyhodí z obchodu, ale ještě nejsou odvezeny někam na skládku. Takže jsme byli různě úspěšní.

Co se dá najít?

Okolo zavírací doby obchodů je ale v kontejnerech možné najít obrovské množství pečiva, které bylo ještě minutu před tím vystavováno na pultech v obchodu jako čerstvě upečené, stejně tak mléčné výrobky nebo ovoce 
a zelenina, které se obchodu už nevejdou do skladu, protože přijely nově objednané 
a o něco čerstvější zásoby. 
I člověk všechno tohle ví, stejně je ten pohled na dobré, kvalitní jídlo vyhozené v popelnici šokující. Jeden 
z mých informátorů běžně jezdil ke kontejneru s autem, protože mu bylo jasné, že se mu do batohu nebo do tašky všechno nevejde. Vyhazují se dokonce archivní vína nebo zrající sýry, tedy potraviny, které jsou o to hodnotnější, oč delší čas uplyne od data výroby.

Jak moc se plýtvá potravinami? Jde o velké supermarkety nebo 
i o domácnosti?

Plýtvá se napříč celým potravinovým řetězcem ve všech částech světa. V rámci Glopolisu hodně zdůrazňujeme, že se různorodě plýtvá v rozvojových a rozvinutých zemích. Celosvětově se vyhodí jedna třetina všech vyrobených potravin, což dohromady dává 1,3 miliardy tun potravin ročně. To je naprosto nepředstavitelné číslo. Třetinu vyrobených tedy nikdo nesní. Studie Organizace pro výživu a zemědělství při OSN uvádí, že se v rozvojových zemích se vyhodí 6 až 11 kilo potravin na osobu ročně. V rozvinutých zemích je to 95 až 115 kilo na osobu ročně.

Co se děje s těmi potravinami, které se vyhazují?

Především končí na skládce, což je to nejnešťastnější řešení. Jsou zde různé alternativy. Potraviny mohou sloužit na výkrm zvířat, abychom je skrze ně mohli zase využít. Je možné je dávat do bioplynových elektráren, spalovat je a získávat 
z nich energii a teplo. V naprosté většině případů nicméně potraviny končí na skládkách, kde způsobují další problémy. Ve chvíli, kdy jsou potraviny zavážené a nemůže k nim světlo 
a vzduch, tak hnijí a vytvářejí obrovské množství metanu, což je skleníkový plyn, který silně přispívá ke změně klimatu. Uvádí se, že potravinový odpad je třetí největší původce skleníkových plynů, po USA s Číně.

Proč vlastně dochází k tak obrovskému plýtvání potravinami? Kde je chyba?

To je velmi dobrá otázka, na kterou se všichni snaží najít odpověď. Je hodně spojená s tím, jak produkujeme potraviny, jak je dovážíme, jaké potraviny chceme nacházet v regálech obchod. Jde o systémový problém.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Ve chvíli, kdy farmář pěstuje na svém poli potraviny, uzavírá smlouvy s odběrateli na dlouhou dobu dopředu. Ve smlouvách nebývá přesně stanovené, kolik a kdy bude odběratel po producentovi žádat. Farmář pochopitelně nechce o svého odběratele přijít, takže se snaží vyprodukovat potravin raději více. Zaseje více, protože neví, jaké bude počasí, a vždycky potřebuje mít jistotu, že naplní poptávku svého odběratele. Problém vzniká ve chvíli, kdy si odběratel odkoupí mnohem menší množství vyrobených potravin než farmář předpokládal, nebo odběratel původně uvedl. K potravinovým ztrátám tak dochází už na poli.

Jak je tomu v dalších fázích zpracování potravin?

Potravinový odpad vzniká také ve třídičkách, během omývání, ve skladech. Vždy se kontroluje nikoli výživová hodnota potravin, ale to jestli jsou produkty dostatečně krásné, jestli splňují velmi přísný kritéria vzhledu, která stanovují obchodní řetězce. Ty tvrdí, že spotřebitelé chtějí jíst potraviny hlavně krásné, ideálně tvarované s ideálním zabarvením, zakulacením a strukturou. Na poli ale vznikají potraviny, které vyrostly z přírody a pokaždé vypadají jinak. Supermarkety nám chtějí nabízet jen ty nejkrásnější, aby měly jistotu, že prodají co nejvíce. Nevzhledné kusy, nebo například špatně zapletené vánočky, zůstávají už ve fázi výroby nevyužity. Velkým problémem a důvodem vyhazování je také fakt, že některé potraviny na naše talíře cestují přes půlku světa.

Jak to přesně souvisí?

Aby potraviny přežily dlouhou cestu, musí být speciálně uchovávané a konzervované, aby si zachovaly krásnou barvu a strukturu. Ne u všech potravin se to podaří. Proto, abychom nacházeli v obchodě ty nejšťavnatější ředkvičky, nebo nejideálněji zabarvený pomeranč, který není scvrklý, byla už velká spousta ředkviček, nebo pomerančů vyhozena ještě před tím, než jsme měli možnost najít jejich úspěšnější kolegy na pultech obchodů. 
A to nemluvíme o tom, jaký vliv má konzervace na dlouhé cesty na výživovou kvalitu potravin.

Jak to vypadá s plýtváním 
v domácnostech?

Všichni máme tendenci se zásobovat, koupit si co nejvíce potravin, abychom měli vždy jistotu, že budeme mít dost, protože chceme být například dobří hostitelé nebo dobří rodiče, kteří svým dětem nabídnou vždycky to nejlepší a vše, co si přejí. 
I proto, že na nás všude 
v obchodech vykukují slevy lákající k nakoupení většího množství jídla, než pro které jsme do obchodu přišli, nakupujeme potravin spíše více než méně. Vzhledem k tomu, že žijeme ve velmi rychlé době, mnoho lidí je velmi zaměstnaných, nestíháme nebo nemáme sílu zásoby nakoupených potravin sníst, a tak vyhazujeme i doma.

Jak by se člověk měl chovat, aby byl zodpovědným spotřebitelem a jídlem tolik neplýtval?

Zodpovědná spotřeba nesouvisí jenom s množstvím vyplýtvaného jídla, ale souvisí i s tím, že bychom měli jíst sezónně a lokálně. Právě proto, aby vzdálenost, kterou musí potravina ujet od chvíle, kdy byla vyrobená až 
k nám na talíř, nebyla tak dlouhá, a aby nedocházelo ke ztrátám po cestě. Když si kupujeme potraviny, které byly vyrobené u nás, co nejblíže, jsou o to čerstvější, o to výživnější a o to více možností 
a času máme je skutečně sníst.

Jaká jsou další pravidla?

Ke snížení plýtvání v domácnostech velmi pomáhá, když člověk ví, co má doma 
a vytvoří si nákupní seznam a nakoupí skutečně jen to, co potřebuje a co plánuje v týdnu připravit a sníst. Ve chvíli, kdy jdeme unavení z práce do obchodu a přemýšlíme, co vlastně nakoupíme a budeme jíst, řekneme si: tohle se mi líbí, to si koupím. Člověk přitom nemá plán, jak to zpracuje. Může se stát, že když přijde domů, dostane chuť na něco jiného, nebo úplně změní plány a nakoupené potraviny jen naskládá do lednice a po několika dnech je vyhodí. Ideální je nepodléhat slevovým tužbám a chodit na nákup se seznamem a jasným plánem, co chceme připravovat. Samozřejmě to není jednoduché. Je to ale důležitý způsob, jak nepřispívat k vyhazování potravin, které chybí osmi stům miliónům lidí, co na světě hladoví.

Jaké jsou důsledky plýtvání?

Ve chvíli, kdy se sníží množství vyplýtvaného jídla v domácnostech, bude to obrovská pomoc nejen pro životní prostředí, ve kterém žijeme, ale i pro to, aby i další generace měly možnost jíst tolik, kolik budou potřebovat. Potraviny vyrůstají 
z omezených přírodních zdrojů. Ve chvíli, kdy si všechny přírodní zdroje vyčerpáme, abychom produkovali potraviny, které pak vyhodíme, nebudou zdroje dostupné příští generace.

Rýsuje se v tomto ohledu nějaké řešení, vznikají nové přístupy?

Různé nové přístupy vznikají. V tuto chvíli se pozornost hodně zaměřuje na supermarkety, které mají velký vliv na plýtvání v zemědělství, protože nastavují kritéria krásy jednotlivých potravin a určují, jaké potraviny se dostanou do obchodů. 
V tomhle ohledu vznikají různé iniciativy. Například 
v Británii je možné koupit si ošklivou zeleninu nebo ošklivé ovoce. A je vidět, že ve chvíli, kdy je spotřebitelům vysvětlen důvod, proč je důležité jíst i tu nevzhlednou zeleninu, například zakřivenou mrkev, nebo trochu zahnutou okurku, tak si tyto potraviny koupí. Mají pak dobrý pocit, že přispěli dobré věci.

Funguje to tak i jinde?

Na podzim minulého roku byl ve Francii schválen zákon, který nařizuje supermarketům, aby potraviny, které neprodají, automaticky věnovaly potravinovým bankám, nebo charitativním organizacím, aby nekončily na skládce a aby je skutečně někdo snědl. V Dánsku byl minulý týden otevřen obchod 
s potravinami, které se běžně vyhazují, a kde lidé mají možnost koupit si zeleninu, která už třeba není tak skvěle napnutá, ale pořád je výživná, má spoustu vitaminů 
a minerálů a je možné ji bez zdravotního rizika spotřebovat.

A jak jsme na tom v Česku?

V Glopolisu se snažíme zvyšovat osvětu o tom, co to znamená, když plýtváme jídlem, pro další generace, pro lidi, kteří žijí na druhém konci světa, a pro nás samotné. Máme vzdělávací projekt Menu pro změnu. V něm dětem v mateřských, základních a středních školách nabízíme cestu k uvažování 
o tom, co to znamená spotřebovávat zodpovědně a jaký vliv mají jako jednotliví spotřebitelé na podobu světa, ve kterém žijí. Děti a studenti mají v rámci projektu možnost zamyslet se, zda jim dává smysl spotřebovávat tak, jak spotřebováváme dnes, jestli stojí za to naši spotřebu nějak proměnit. Je na nich, aby určili, co chtějí zlepšit, jak konkrétně to dokážou 
a jak budou o zodpovědné spotřebě potravin informovat své spolužáky, rodiče a lidi 
v okolí.

Marie PlojharováNarodila se v roce 1988, pochází z Českých Budějovic. Vystudovala sociologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.

Ve své diplomové práci se zabývala Dumpster Divingem a plýtváním potravinami. Plýtváním jídlem se zabývá i profesně, působí v analytickém centru Glopolis a uskupení Zachraň jídlo.

Čtěte také: Iniciativa Zachraň jídlo rozdala Pražanům 'nepovedené' vánočky

Autor: Václava Burdová

5.3.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Lukáš Houdek: Jaká místa mám v Praze rád

Praha - Lukáš Houdek je v současnosti hlavním představitelem vládního projektu HateFree, v němž se věnuje nenávistným náladám po celém světě. Do Prahy se přistěhoval po střední škole, aby zde mohl navázat studiem na vysoké. Většinu svého života se věnuje fotografii. Snaží se zachytit především poetické chvíle života a tím zburcovat diváky svých děl.

Rudolf Jindrák: Německo je náš nejdůležitější obchodní a politický partner

Praha /ROZHOVOR/ – Premiérův poradce a bývalý velvyslanec v Berlíně Rudolf Jindrák je muž, který zná Německo opravdu dobře a s přijíždějící kancléřkou Angelou Merkelovou strávil asi nejvíc času ze všech českých diplomatů či politiků. Podílel se i na přípravě její dnešní návštěvy.

Hrad: Rozhodnutí soudu znamená, že se smí hanobit státní symboly

Praha - Rozsudkem soudu ohledně vyvěšení obřích červených trenýrek nad Pražským hradem je podle hradního mluvčího Jiřího Ovčáčka sdělováno veřejnosti, že je možné beztrestně hanobit státní symboly. Ovčáček to napsal na dotaz ČTK v reakci na rozsudek soudu. Ten rozhodl, že se skupina Ztohoven nedopustila trestného činu. Státní zástupkyně ale na místě podala proti rozhodnutí stížnost. Případem se proto bude zabývat městský soud.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies