VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Historik Toman Brod: Nejdůležitější byla víra, že přežijete

Praha /ROZHOVOR/ - Židovští vězni, kteří za války odjížděli z Terezína na východ, si možná mysleli, co horšího je může čekat než umírání v ghettu. Mýlili se. Ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi zahynulo přes 1,5 milionu vězňů. I proto si 27. leden, kdy jej v roce 1945 osvobodila Rudá armáda, připomínáme jako Den památky obětí holocaustu. „Byl jsem naivní dítě, ale to byla moje záchrana," vzpomíná na okupaci Toman Brod.

27.1.2017
SDÍLEJ:

Historik Toman Brod před snímkem své třídy z jara 1942.Foto: Radek Gális

Setkal jste se někdy se spisovatelem Maxem Brodem, který má stejné příjmení jako vy?

Nesetkal, i když jsem mohl. Jenže když přijel kdysi do Prahy, tak já byl zrovna v Rakousku. Max Brod, přítel a kolega pražského spisovatele Franze Kafky, žil v době, kdy jsem rozum bral. Ani jsem tehdy nevěděl, že to je to můj vzdálený příbuzný.

Max Brod před nacisty utekl do Palestiny, ale většina Židů zde zůstala a čekala je smrt v Terezíně, Osvětimi a dalších táborech. Vy jste před zařazením do transportu chodil v Praze do židovské školy v Jáchymově ulici. Jak jste tu dobu prožíval?

Člověk byl tehdy mladý a zdravý. Bylo mi třináct, když jsem chodil do téhle školy, a nedovedl si představit, že by mě čekalo něco tak hrozného, co pak následovalo. Na smrt a žádnou hrůzu jsem tehdy ani nepomyslel. Myslel jsem si, že tak, jako žiji, budu žít i zítra a všechno přežiju. Byl jsem naivní dítě, ale to byla moje záchrana. Kdyby mi někdo řekl, co mě čeká, tak bych asi zkolaboval.

Na chodbě je snímek spolužáků. Co vás napadá, když jdete kolem a díváte se do jejich tváří?

Setkával jsem se s těmito vrstevníky, chlapci a děvčaty, po celou dobu války i v Terezíně a pak v Osvětimi, takže vím, že většina z nich zahynula. Pro mě to už není žádný šok. Přednáším o historii, a kdybych se měl pořád emotivně rozčilovat, plakat a rvát si vlasy, byl bych nevěrohodný. Vím, že smrt potkávala hlavně staré lidi a pak děti, které byly odsouzené, aby zahynuly. Chápu to jako tehdejší smutnou a nezvratnou skutečnost, proti které jsem byl bezmocný.

Vzpomenete si v souvislosti se školou na nějaký příběh?

Jednu moc hezkou vzpomínku mám. Tehdy jsme byli třináctiletí chlapci, ale už jsme se začínali zajímat o děvčata. Jedinou naší možností, kde jsme si mohli hrát, bylo na starém hřbitově. Ten byl naším hřištěm, kde jsme trávili odpoledne. Na jiná hřiště jsme nesměli, povolený Hagibor byl od nás daleko a my ani nesměli jezdit tramvají. Hráli jsme různé chlapecké a míčové hry, auta tenkrát nejezdila a ulice byly prázdné. Jednoho krásného dne na jaře roku 1942 jsem potkal černookou jiskrnou dívku, která se jmenovala Růžena Bergrová, a já k ní zahořel chlapeckou láskou. A od té doby už pro mě žádní kluci nebyli. Samozřejmě jsem byl vystaven jejich posměchu: Přijde Růžena a ty už s námi nechceš nic mít, vyčítali mi. Jenže já opravdu snil jen o tom, jak se k ní přiblížit. Když jsem se jí někdy dotkl nebo mě vzala za ruku, tak jsem to považoval za největší štěstí svého života. Ona samozřejmě koukala po jiných chlapcích, starších než já, protože jsem byl pro ni kluk, ale přesto byla moje velká láska. Jednoho dne však zmizela, a byl konec. Pak jsem ji ještě potkal krátce před její smrtí v Osvětimi na jaře 1944, než šla do plynu. A to byl konec mé první veliké platonické lásky.

Když jste přišli do Terezína, snášeli jste jako kluci změnu lépe než dospělí?

Byl jsem chlapec a transport do Terezína jsem nechápal jako tragédii a něco osudového. Říkal jsem si: V Praze už skoro žádné kamarády nemám, většinou jsou v Terezíně, tak tam pojedu a uvidím, jaké to tam bude. Politika židovské samosprávy byla selektivní, staré lidi bohužel zachránit nemohla, a ti umírali, ale pro mladé lidi se snažila zajistit lepší ubytovací a stravovací podmínky. Domnívala se totiž, že mladí budou jednou po válce budovatelé židovské domoviny v Palestině. Byla to iluze, protože většina dětí a mládeže válku nepřežila.

Když na vás přišla v prosinci 1943 řada, že musíte odjet z Terezína, co jste si myslel?

Nevěděli jsme, kam jedeme. Oznámili, že se svolává transport a že pojedeme z Terezína. Říkali jsme si, co může být horšího, když Terezín je to nejhorší, co jsme zažili. Pak přišel šok, když jsme přijeli do Osvětimi a otevřely se dveře vagonů. Nevěděli jsme, kde jsme, ale viděli tu hrůzu kolem. Byli jsme svědky nelidského zacházení a surovosti esesmanů a německých kápů, viděli v dálce krematoria a ostnaté dráty. Teprve pak jsme si uvědomili, že tohle je další dimenze hrůzy. V Terezíně jsme nepředpokládali, že něco takového vůbec existuje. Ale pak jsme to zažili na vlastní kůži.

Co bylo k přežití v Osvětimi nejdůležitější?

Víra, že přežijete. Žádná deprese, žádné zhroucení, žádná myšlenka na smrt, kterou jste si nesměl vůbec připouštět. Musel jste si naopak stále říkat: Ano, támhle jsou sice plynové komory, kam chodí tisíce lidí do záhuby, ale mě se to netýká. Já to přežiju. Důležitá byla i čistota, abyste se myl a udržoval si určité hygienické návyky. Otázkou přežití bylo i morální chování. Ten, kdo kradl a choval se špatně k ostatním vězňům, moc šancí na přežití neměl. Hlavní ale bylo udržet si vlastní identitu, sebedůvěru a perspektivu života.

Oddechl jste si, když jste se z Osvětimi po selekci dostal na práci ven?

Dostal jsem se sice z tábora, ale to, co následovalo, byla ještě větší hrůza než v Osvětimi. Tam jsme měli přece jen možnosti si přilepšit, třeba z kufrů s jídlem a oděvy, které jsme nacházeli u vlečky, což byla ohromná pomoc. Chodili jsme i do kuchyně škrábat brambory a mohli si nějaké tajně vzít a pak si je upéct a uvařit. Osvětim byla místem, kde jsme se svým způsobem adaptovali. Pak jsme ale na podzim 1944 přišli do tábora Gross-Rosen, kde nebylo vůbec nic. Přišla hrůzná zima a my byli jen v letním oblečení, v jakém jsme byli vybráni a odeslání pryč. Čekala nás těžká práce, veliký hlad, nekonečné pochody na práci. Jedna hrůza větší než druhá, které způsobily, že jsem během pár týdnů zchátral psychicky i fyzicky a byl zralý pro kulku nebo plynovou komoru, které tam ale bohudíky nebyly. Dostal jsem se do táborové nemocnice a tam přežil dobu, než mě převezli do jiného tábora.

Vzpomenete si, jak jste prožíval osvobození a konec války?

Naše osvobození jsem prožil ve stavu, kdy už jsem nebyl schopen žádných citů. Jednoho večera se najednou v táboře rozneslo, že německé stráže zmizely a že jsme volní. Vždy jsem si přestavoval pocit osvobození jako ohromnou oslavu a úlevu, že se budeme objímat, radovat se a budeme si gratulovat. Když ta chvíle nadešla, tak mě to ale vůbec nepřišlo na mysl. Byl jsem tak zničený, že jsem se jen odvrávoral z tábora do stáje a tam přespal mezi koňmi. Pak jsem se vydal, bláhový, pěšky na cestu domů. Kladsko bylo sice kousek od českých hranic, ale byly tam hory, kudy nevedla žádná cesta. Pokud bych byl schopen chůze, musel bych jít obloukem, ale já se nemohl hnout. Musel jsem do nemocnice, protože jsem měl od vší skrvnitý tyfus a pak strašnou tuberkulózu. Byl jsem opravdu na smrt nemocný, ale hned při osvobození, a když jsem se pak vrátil do Prahy, jsem si umínil, že teď už nepodlehnu a všechno přežiju. Když jsem se dočkal konce války a chvíle, kdy se můžu vrátit domů, tak už mě tělo nesmí zklamat.

V podmínkách, kdy jde o život, se rodí pevná přátelství. Zůstal vám ještě někdo z kamarádů z Terezína a Osvětimi?

Ještě žijí asi dva nebo tři v Americe a tady v České republice žijeme také ještě asi dva nebo tři, takzvaní Birkenau Boys, tedy kluci, kteří přežili Birkenau. Tenkrát jsme byli chlapci, dneska už jsme starci, ale pořád ještě o sobě víme, že existujeme.

Mezi vězně z Terezína i Osvětimi patří Jiří Brady. Co jste říkal loňské aféře, kdy mu prezident odmítl udělit vyznamenání?

Jiří Brady byl můj přítel a kamarád ještě z Terezína. Znal jsem ho, byli jsme spolu v židovském domově mládeže. Odjel jsem do Osvětimi dřív než on, on už nezažil rodinný tábor, protože tam jel na podzim 1944, kdy zahynula jeho sestra. Dnes žije v Kanadě a jistě by sem do Evropy nejel jen tak, kdyby nedostal závazné oznámení, že bude vyznamenán. Považuji za naprostý nesmysl, když se pak říkalo, že dostal jen výzvu, že je na vyznamenání nominován. Když jsem nominován, ještě neznamená, že ocenění dostanu. Takže Jiří Brady věděl a domníval se, že ho chce prezident Zeman vyznamenat. Bylo to nedůstojné a od prezidenta skandální, že k tomu nedošlo. Na druhé straně to byla pro Jiřího Bradyho další příležitost. Nedostal sice od Zemana vyznamenání, zato spoustu jiných medailí, ocenění a pochval, že se mu ani nevešly do kufru a málem je nemohl odvézt do Kanady. To by se mu za situace, kdyby dostal na Hradě vyznamenání a byl jedním z běžných laureátů, zřejmě nestalo.

Čtěte také: Zuzana Růžičková se zasloužila o prosazení cembala i ve světě

Autor: Radek Gális

27.1.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc.
AUTOMIX.CZ
20

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Indický film vznikal v Praze
DOTYK.CZ

Praha různýma očima - jako dějiště bollywoodského snímku i v díle ruského poety

Sobotka bude mít dostavení s ministry, zhodnotí práci vlády

Premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) příští týden absolvuje další dvě bilanční schůzky s ministry, při kterých v závěru volebního období rekapituluje splněné a nesplněné části vládního programového prohlášení. V pondělí bude jednat s ministrem pro lidská práva a legislativu Janem Chvojkou (ČSSD), v úterý s ministryní pro místní rozvoj Karlou Šlechtovou (za ANO). Sdělil to dnes tiskový odbor Úřadu vlády.

Kam za zážitky nejen o víkendu? Inspirujte se na novém webu Tipy Deníku

Chcete mít přehled o kulturních, sportovních a dalších akcích ve všech regionech? Pak navštivte naši stránku www.tipydeniku.cz, kde najdete fůru inspirace co podniknout nejen o víkendu.

AUTOMIX.CZ

GALERIE: Nejvtipněji naložené vozy na silnicích. Nákladem je vše, co si zamanete

Kromě přepravy cestujících je auto od nepaměti využíváno k převozu nákladu. A jak dnes uvidíte, je tím myšleno doslova jakéhokoliv nákladu. Připravte se na bizarní přehlídku převážených věcí všeho druhu, kdy vás už nepřekvapí ani auto naložené v dalším autě.

O šikovné české ručičky je opět zájem. Opravny jsou zpět

Praha - Opravny a opravárny zažívají velký návrat. Recyklace odpadů se stala pro lidi přirozeností, nyní začínají přemýšlet, jak množství odpadu minimalizovat. Vyhledáním opraváře šetří nejen přírodu, ale někdy i peníze. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení