Ty jsou jedním z nejoblíbenějších zvířecích druhů z celé zahrady, jak mi potvrzuje i chovatelka žiraf Rothschildových Kateřina Pechrová v zázemí teplomilných sudokopytníků. Chovají je tu už šedesát let, vůbec první žirafa, masajská Lenka, přicestovala do Prahy v roce 1954. Žirafy Rothschildovy, druhý nejvíce ohrožený poddruh, chová pražská zoo od roku 1970.
Do výběhu přicházím krátce po osmé hodině, žirafy právě dostaly pravidelnou výživnou snídani. „Speciální granulát s namletými akáciemi a kaši s lněným semínkem, vločkami a otrubami. Ta žirafám hodně chutná, tudíž se do směsi dají přidat i různé léky a vitamíny, které by samy o sobě nesnědly,“ sděluje Pechrová.
Jídlo ostatně patří mezi hlavní denní náplň žiraf – samotnému přijímání potravy věnují většinu svého času. Patří mezi býložravce, přes den se živí zejména listy, výhonky a jinými částmi rostlin.
Povahové vlastnosti jako člověk
Chovatelka Kateřina Pechrová tráví s žirafami denně více než osm hodin, zná je, jak se s nadsázkou říká, jako svoje vlastní. Zná i jejich přednosti a nedostatky, ví, co mají rádi či jaké jsou povahy. „V tom jsou hodně podobní lidem. Jasně poznáte, kdo je lenivý flegmatik, a kdo naopak cholerik. Žirafy rády vedou i vzájemné přátelské vztahy,“ říká Pechrová.
Mezi takové pohodáře, kteří nespěchají a mají na všechno čas, patří podle ní například druhé nejmladší mládě, Hynek. „Ale také nejmladší Roman je zatím v pohodě, nic moc neřeší a je rád, že má svoji mámu a mléko. Jiná mláďata neustále někde skáčou a skotačí, jsou to takoví naši janci,“ směje se.
Samotářský žirafí samec Johan
Jako první potkáváme v zázemí pavilonu patnáctiletého samce Johana. Od ostatních žiraf je v zahradě izolovaný. „Aby se nám tu úplně bezhlavě nerozmnožovali,“ vysvětluje chovatelka. „K samici ho připouštíme pouze, když opravdu chceme, abychom měli mládě. Je to pro něj přirozené – ani v přírodě nežijí žirafí samci společně se samicemi. Naopak jsou spíše samotáři,“ podotýká Pechrová.
Malé povyražení si ale Johan přece jen nedávno užil, jeho výsledkem je onen pohodář Románek, žirafí mládě, které se narodilo letos 9. srpna.
Skupinu žiraf dále tvoří dva odrostlejší samci, dvě mladé samice a osm dospělých žiraf. Ty už zůstanou v pražské zoologické zahradě napořád na rozdíl od mláďat, která postupně poputují do jiných zahrad v Evropě. „Ve skupině může být pouze jeden chovný samec, aby se s jiným samcem nepral o chovné samice. Ty musejí odejít zase proto, aby je nepářil jejich vlastní otec,“ vysvětluje chovatelka.
Všechna mláďata v zahradě zůstávají po narození nejméně patnáct měsíců, kdy je matka kojí. Návštěvníci pražské zoo se tak pohledem na nejmladšího člena žirafího stáda Románka budou kochat minimálně do příští zimy.
Při povídání nás zpoza ohrady sledují také samice Eliška a Nora a Romanova matka Fara, která, jak se dozvídám, je jedinou žirafou, která byla do Prahy přivezena z jiné zoo, konkrétně ze Švýcarska. Všechny ostatní žirafy odchovali přímo v Troji.
Bát se nemusíme, stačí ostražitost
Po ránu jsou žirafy prozatím zavřené ve stájích, před příchodem prvních návštěvníků zahrady uklízí chovatelé po zvířatech „nadílky“ ve venkovním výběhu. Pracovníci do něj dále navozí větve a seno, nejdůležitější část žirafího krmiva, které musí mít neustále k dispozici. Pětihektarový výběh obývají žirafy společně s různými druhy antilop, pobíhají zde například mohutné antilopy losí či šedivé antilopy bejsa, vranky nebo dva pštrosi. Tato zvířata zůstávají na rozdíl od žiraf přes noc ve venkovním prostoru.
Mezi všemi obyvateli Afrického domu se pracovníci zahrady bez okolků pohybují, zvědavý pštros dokonce co chvíli zkouší zobákem pevnost hrábí na korbě traktůrku. „Bát se jich nemusíme, i když člověk musí být trochu ostražitý. Jde o to nestát jim v cestě,“ vysvětluje ošetřovatelka.
Za chvilku mi ale sděluje, že v nedávné době prodělala lehký otřes mozku. Poté, co ji samec Johan nešťastnou náhodou bouchl do hlavy. „Nešlo ale o nic vážného, s tím už člověk musí tak nějak počítat,“ říká, zatímco i nedočkavé žirafy konečně pouští ze stájí do venkovního výběhu. Je to asi poprvé, co tato elegantní a jindy jen rozvážně vykračující zvířata vidím běžet. „Těší se, po noci se už potřebují vyběhat,“ říká chovatelka.
Žirafy si nás prohlížejí tázavým okem, podle chovatelky ihned rozpoznaly, že je něco v nepořádku – tedy, že se v jejich rajónu pohybuje kdosi neznámý. „Všimly si vás hned, jinak už by byly u mě,“ potvrzuje Pechrová.
Fyzická i psychická dřina
Není ale čas na rozjímání, spolu s chovatelkou míříme zpět do žirafích stájí, kde nás čeká další úklid. Žirafy nezahálejí ani v noci, je tedy co na práci. Nepořádek na zemi nejprve shrábneme hrablem na sníh, následně seškrabáme našlapané nečistoty, zameteme, navozíme nové seno… Každodenní makačka, která vydá na hodinu v posilovně. „Naše profese je fyzicky náročná. Nejenže se při práci nadřeme, denně ale taky nachodíme dost kilometrů. Jsme vlastně pořád na nohou,“ říká chovatelka.
Její práce ale není snadná ani po stránce psychické a ošetřovatel se vůči ní musí často doslova obrnit.
„Před třemi jsme kvůli zdravotním důvodům utratili nejstarší samici Bertu. Neustále kulhala, zabírala jí na tom jenom analgetika, potom začala navíc hubnout a už to nešlo jinak,“ popisuje chovatelka jeden z nejnepříjemnějších okamžiků, které ve svém zaměstnání prožila. „Ten den byl ze všeho nejhorší. Zavřít samici do boxu a vědět, že je to naposled, byl hrozný pocit. Následná pitva nás ale přesvědčila, že jsme udělali správně. Berta měla naprosto zdevastovaný holenní kloub,“ popisuje Pechrová.
Stereotyp prý rozhodně nehrozí
Když žirafám uklidí stáje, nastává další příprava jídla, tentokrát jablek, mrkve a salátu, a následně opět úklid. Pravdou je, že samotných zvířat si chovatelka přes den příliš neužije. „Žirafy si žijí vlastním životem. Někdy je přes den ani nevidím, anebo vidím jenom jejich zadek, když je vpouštím z výběhu a do výběhu“ podotýká chovatelka.
I když se její práce místy jeví jako stereotypní, opak je podle ní pravdou. Dennodenně se žirafami i ostatními druhy zažívá nepředvídatelné situace. „Jednou nám nějaké zvíře uteče, podruhé se některému nechce domů, načež nastává půlhodinové přemlouvání. Nikdy nevíte, co si vymyslí. Rozhodně se s nimi nenudím,“ říká Pechrová.
Fakt je ten, že si na své svěřence ani na chvíli nepostěžuje. „Mám dobrý pocit z toho, že se v zahradě snad i díky nám mají dobře. Zpětnou vazbou je potom třeba právě narození mláděte. To, že se žirafy rozmnoží, je nejhezčí důkaz toho, že se jim dobře daří,“ dodává chovatelka žiraf v pražské zoologické zahradě.
Čtěte také: Levharťata jsou pražské zoo oživením pro návštěvníky i chovatele