Filip ztratil práci a hledal pomoc. Našel ji až mezi kriminálníky

„Proto se o mě strašně bála. Nemohl jsem chodit se svými vrstevníky ven, aby se mi něco nestalo. V podstatě jsem znal jen cestu ze školy a do školy," vzpomíná na své dětství Filip.

Díky mamince učitelce ale dostal kvalitní vzdělání, na střední škole vystudoval ekonoma obchodního provozu a v roce 1993, hned po maturitě, se osamostatnil.

Na vlastní nohy

„Bylo mi osmnáct a já věděl, že pokud se budu chtít postavit na vlastní nohy, potřebuji si najít bydlení a zaměstnání. Odstěhoval jsem se do jiného města, našel si ubytovnu, místo jsem dostal v bankovním sektoru. Štěstí mi hned od začátku přálo."

O dva roky později, 25. srpna 1995, přijela do banky na malém městě, kde pracoval, kontrola. „Kontrolor, který viděl, jak pracuji, mě hned lanařil do Prahy, kde tou dobou hledali schopné lidi. Příležitost jsem využil. A z osobního bankéře jsem se postupně vypracoval na investičního bankéře."

Kariéru měl slibně rozjetou. Vánoce roku 2010 už v bance ale jako zaměstnanec neoslavil. „Kvůli úvěrovému podvodu jsem 22. prosince dostal výpověď." Zlákala ho vidina velkých peněz? Vytuneloval účty svých klientů? Kdepak. Jen chtěl pomoci svému synovci. Pro dobrotu…

Zlobivý synovec

Filipův synovec vyrůstal na Slovensku. „Nebyl moc dobrý student, trošku i zlobil, a tak jsme se s jeho maminkou domluvili, že se o něj v Praze postarám. Našel jsem mu práci pomocného kuchaře a zřídil jsem mu u nás v bance účet. Majitelem účtu byl on, já jsem měl dispoziční právo."

Synovci se v Praze ale stýskalo, a tak odjel po nějaké době zpět na Slovensko.

Jednoho dne mu přišla nabídka na úvěr 200 tisíc korun. „Volal jsem mu, jestli by o úvěr měl zájem. Vysvětlil jsem mu, že je tam výhodný úrok. Měl jsem spočítáno, že kdyby si peníze vložil na termínovaný vklad, tak mu pokryje splátku a ještě mu tam něco zbude. Peníze by měl navíc k dispozici, mohl by s nimi nakládat. S nabídkou souhlasil."

Osudný podpis

Filip s kolegyní připravil za banku veškeré podklady a poslal je ke schválení. A pak už byla potřeba jen úvěrová smlouva. „S kolegyní jsme byli podepsaní jako zástupci za banku. Problém ale byl, že jsme neměli jeho podpis. Nabídka byla časově omezená, a tak jsme se dohodli, že přijede. I když jsem měl dispoziční právo, podepsat jsem to nemohl. Abychom to ale nezdržovali, dohodli jsme se s kolegyní, že to za něj podepíši."

Synovec ale nepřijel. „Říkal jsem si, to je teda pěkné… Bylo to zrovna v období, kdy chodily kontroly, konaly se vnitřní audity. Věděl jsem, že je to podvod. Běžnému klientovi bych to nikdy neudělal, ale chlácholil jsem se, že když je to v rodině…"

Úvěr se řádně splácel, a tak na tuto příhodu Filip na nějakou dobu zapomněl. I díky úspěchům. „Byl jsem několikrát oceněný jako Bankéř roku, byl jsem velmi úspěšný v prodeji bankovních produktů. Nejen naší banky, ale i v jiných společnostech. Pak se ale bohužel synovec zbláznil."

Podvod se provalil kvůli hypotéce

Ne doslova. Jen si našel o více jak deset let starší ženu s dětmi. Synovec se z týdne na týden rozhodl, že se odstěhuje od rodičů a vezme si hypotéku. „Marně jsme se mu to snažili rozmluvit. S tou ženou se sotva znal. Ale byl zamilovaný a nenechal si to rozmluvit."

Filip odjel na dovolenou. A když se z ní vrátil, nestačil se divit. Čekal na něj v bance vnitřní audit. „Synovec si totiž požádal o hypoteční úvěr. Protože jsou bankovní registry propojené, zjistili si, že měl záznam o úvěru, což mu snížilo bonitu a nedosáhl na výši úvěru, kterou chtěl."

Synovec mu zavolal, ať co nejrychleji doplatí původní úvěr. Filip mu vysvětlil, že by to nebylo výhodné, neboť by mimo jiné hrozily sankce za předčasné ukončení. „Poradil jsem mu tedy, aby si vzal hypotéku na menší částku. To ale on nechtěl. A s tím jsme se rozloučili."

Já o ničem nevím

Zasáhla nespokojená synovcova přítelkyně. Poradila mu, ať v bance řekne, že vlastně o žádném úvěru neví. Protože on přece nic nepodepisoval. „V bance na Slovensku hned zjišťovali, jestli jsem naopak já nebyl uveden v omyl. Protože jsem za svou kariéru několikrát sám chytil lidi s falešnými průkazy. Jelikož jsem byl ale tou dobou na dovolené, nikdo v Praze na pobočce o tom nevěděl a nedošlo jim, že je to můj synovec, dali to na policii."

Když se Filip vrátil z dovolené a nadřízení se ptali, co se stalo, nezapíral. A byl předvolán na policii. Hrozily mu tři roky. Když se to synovec dozvěděl a chtěl „udání" stáhnout, už to nešlo. Filip dostal podmínku a byl pod dohledem probačního úředníka.

„Nijak jsem se z toho neobohatil, a přesto jsem musel pykat. O slibně rozjetou kariéru s platem více jak padesát tisíc korun a odměnami za každý kvartál, navíc s výhledem povýšení, jsem rázem přišel. Jelikož ale nějakou dobu ještě trvalo, než mi to zapsali do rejstříku, nastoupil jsem do další banky." Začínal se základním platem. Protože s ním byli nadřízení ale spokojení, brzy se i v novém zaměstnání vypracoval.

Osobní bankrot

Bylo tu však jedno „ale". Měl výrazně nižší plat, nemohl proto najednou splácet svou hypotéku. A tak se rozhodl, že udělá osobní bankrot. „Nepočítal jsem ale s tím, že se na základě toho zaměstnavatel dozví o rejstříku trestů…"

Ředitelka si Filipa zavolala. Nezapíral. Dostal ihned výpověď. Ale jako výborný pracovník i odstupné. „Bankrot jsem ale musel odvolat, protože jsem neměl zaměstnání. A tehdy jsem se od probačního úředníka dozvěděl o Rubikonu."

Ze začátku moc nevěřil, že by mu mohli pomoci. Překvapilo ho ale vlídné přijetí i pravidelné schůzky s pracovní poradkyní, které ho posouvaly dál. V současné době pracuje sám jako odborný asistent pro pracovní agenturu Rubikon. „Je to práce na půl roku, taková startovací pozice, za kterou jsem po všech těch pádech vděčný," usmívá se Filip.

Slupka drsňáků

Do smíchu mu však nebylo, když přišel do Rubikonu na první schůzku. „Viděl jsem tam spoustu lidí - jak já říkám pomalovaných, s kérkami - zkrátka lidi, ze kterých jsem měl celý život strach. Bože, kriminálníci! A já mezi nimi… Jenže postupem času, když jsem tu začal pracovat, jsem zjistil, že jsou úplně normální. A že jsem měl vůči nim úplně blbé předsudky."

Filip zjistil, že ne každý „drsňák" je takový i ve skutečnosti. „Trestní minulost nikdo nemá napsanou na čele. Mohu jít po ulici a myslet si, jak je někdo perfektní, nádherný, a přitom může mít šílenou minulost. Nezáleží na tom, jak kdo vypadá. Ale hlavně - každý člověk může v životě sklouznout."