Pražané na slibovanou stávkovou „paralýzu“ vyzráli po svém. Vzali si volno, pracovali z domova, nevycházeli. A když, tak pěkně po svých třeba na koupaliště.

Kolony, emoce za volantem či na refýžích, pozdní příchody do práce a do školy. Nic z toho se prakticky nekonalo.

„Magistrála, Evropská, Korunovační, Kutnohorská, Českobrodská, Jižní spojka a vůbec všechny důležité dopravní tahy – jsou na stupni číslo 1, maximálně 2,“ hlásí krátce po osmé ranní dopravní policie.

U zastávky Vojenská nemocnice, kde v normální všední den přejdete bezpečně silnici jen pokud jste trénovaný sprinter a slalomář
v jedné osobě, po páchnoucích kolonách aut a náklaďáků ani vidu ani slechu.

Na nástupním ostrůvku tramvaje stojí několik penzistů. Jedou z návštěvy lékaře.

„Čekáme tu už půl hodiny. Ale osmnáctka i jednička prý jezdí,“ oznámil s nadějí v hlase osmasedmdesátiletý Jiří Dvořák.

„Už jsem měl být před půl hodinou doma. Manželka mě bude postrádat,“ dodal, když mladšímu muži podával mobilní telefon. „Zavolejte prosím ženě. Nevidím,“ poprosil.

Ve Střešovicích nasedám do auta.

„Kolegyně dorazila do práce o hodinu dřív. Výjimečně jela vozem,“ volá na mě z dálky známý. „Já jedu dnes na kole. Na Butovice to nebude problém,“ slyším ještě a startuji. V tom se ještě dozvídám, že dnes jela do práce na kole i naše starostka. Z Petřin do Dejvic. Jenže ouha. Zapomněla si doma na botníku helmu. A chyběla jí odrazka. Rýpaví obyvatelé Prahy 6 si toho hned všimli na facebooku městské části. A už navrhovali celou sérii pokut. „Ráno jsem hodně pospíchala. Manžel už mě nestačil zkontrolovat,“ okomentovala první dáma Prahy 6 absenci bezpečnostního vybavení.

Bez kolon

Ale já jedu dál. Ze Střešovic v Dejvicích na Kulaťáku jsem za neuvěřitelných 6 minut. Žádné kolony, zelená vlna.

Projíždím Evropskou. K letišti a zpět. Téměř bez zastavení.

A opět na Kulaťáku. Na zastávkách autobusů nikdo nečeká. Jindy přeplněná linka 192 odjíždí poloprázdná směr Ruzyně. Bezradný řidič náhradního autobusu, vypraveného letištěm Praha pro případ nouze jen bezradně krčí rameny. „Nepotřebují nás,“ přiznává.
Mezi tím se několik asijských turistů s kufříky pokouší dostat do metra. „Je stávka,“ říkám anglicky. A oni nelení. Běží po schodech nahoru. Tramvaj číslo 20, byť pravda, poněkud přeplněná, je stačí nabrat a odvést směr centrum.

„Jezdí jako o víkendu. Taky šestadvacítka. Čekám na ni. Jedu do práce,“ svěřila se slečna, která v tu chvíli zůstala osamocena na refýži stanice Vítězné náměstí. V deset dopoledne zcela ojedinělý pohled.

Vyrážím dál. Korunovační projedu za několik minut. Stojím jen na světlech. Pro zajímavost zpět - Letná – volno – tunel – volno – Štefánkův most i nábřeží Ludvíka Sbobody – víkendový provoz. Magistrála nestojí. Jede a to rychle. Od Muzea na Chodově za méně než 10 minut. Při dodržení povolené rychlosti.

„Tady na Pavláku byla jen kratičká zácpa před devátou ranní. To když tudy prošli odboráři,“ prohodil na štaflu na Náměstí Míru jeden ze zdejších taxikářů. Procházím ulicemi. Jsou vylidněné. Mám už oficiální informace, že záchranka, letiště i pražské nemocnice fungovaly lépe a rychleji, než kdy jindy.

Dostává se mi ale i několika stížností. Většinou na pozdní příchod do zaměstnání. „Šla jsem po svých z Motola do Stodůlek. Pak jsem zjistila, že vedení vyhlásilo homeoffice,“ prozradila mi večer kamarádka. Shodli jsme se ale na tom, že ačkoliv po celý den stálo metro a cestující vozila jen třetina tramvají a asi pětina autobusů, Praha rozhodně nezkolabovala. Spíše naopak.

„Víc takových stávek,“ pravili jsme oba s úsměvem.

Ještě pozdě večer jsem si vzpomněl na slogan, který v roce 2002 pomohl Pavlu Bémovi do primátorského křesla. Zněl: „Za Prahu průjezdnější.“ Tehdy se proti němu zvedla vlna nevole. „Chcete, aby Prahou projíždělo víc aut?“ ptal se kde kdo. Padaly dokonce nesmyslné návrhy na změnu hesla. Například: „Za Prahu objízdnější.“

Včera, po devíti letech se bez Pavla Béma, bez dokončeného okruhu stala Praha průjezdnější. Paradoxně díky stávce odborářů.

Kolegové teď se mnou asi na dlouho nepromluví

Původně ani neměla být ve službě, ale měla zaučovat na cvičných jízdách. Při stávce to ale nemělo smysl, byl potřeba každý řidič tramvaje, a tak neváhala a včera ráno vyrazila do vozovny Vokovice.

„Nakonec jsem odtud vyjela na ranní směnu jako první. Když jsem si vzala svoje noty (Písemné materiály, např. jízdní řád. Pozn. red.) a odcházela jsem, kolegové kolem mě udělali takový hlouček a nebylo to moc příjemné,“ popisuje svůj zážitek ze včerejší směny Zuzana Kostková. Jako jedna z mála z vozovny se stávkou nesouhlasila a vyrazila na linku 22.

„Teď se obávám, že se mnou na dlouho mnoho mých kolegů nepromluví, ale to se nedá nic dělat. Udělala bych to znovu. Když na něco nemám, tak to nekoupím, pokud na některé věci nemá stát, také to musí řešit,“ dodala Kostková.

Na závěr doplnila, že dnes službu nemá, ale z nástupu na další směnu prý obavy nemá. „Měl by to být pracovní den jako každý jiný,“ uzavřela. (luk)